Sociální spravedlnost je stále aktuálnější téma, nad kterým budou probíhat ještě mnohé diskuse v souvislosti s nebezpečně se prohlubující hospodářsko-sociální polarizací planety a hledáním způsobů jejího řešení.
Podle zprávy Human Development Report vydané Rozvojovým programem OSN (UNDP) v roce 1999, bohatství 3 nejmajetnějších rodin světa (kolem 135 miliard dolarů - USD) je větší, než roční příjem 600 miliónů lidí hlavně v rozvojových zemích. Příčiny této polarizace jsou ve zprávě přičítány ekonomické globalizaci, jež opomíjí rovnoměrnější rozdělování hodnot a neúměrně posiluje bohaté. Za pět let (1995-1999) dvě stě nejbohatších lidí planety zdvojnásobilo své majetky o více než 1 bilión USD, zatímco počet těch, co žili za méně než 1 USD na den do roku 1999 zůstal na hranici 1,3 miliardy. Podle poslední zprávy generálního tajemníka OSN K. Annana loňskému 57. Valnému shromáždění OSN se tento počet mírně snížil v roce 2001. Průměrný příjem v nejbohatších 20 zemích byl však stále 37 krát vyšší než průměr v nejchudších 20 zemích, což je rozdíl, který se zdvojnásobil za posledních více než 40 let.
Někteří západní ekonomové, například Richard Falk (ve své knize Predatory Globalization: Critique - Kritika dravé globalizace - Cambridge, Polity Press, 1999) nebo Saskie Sassenová (Globalization and its Discontents: Essays on the New Mobility of People and Money - Globalizace a nespokojenost: eseje o nové mobilitě lidí a peněz - New York, New Press, 1998) mluví o této nerovností dokonce v intencích Marxova třídního rozdělení společnosti a označují jí za "mezinárodní třídní strukturu" vynořující se v důsledku zmíněných dravčích forem globalizace.
Charles Derber ve své knize Corporation Nation (New York, St. Martin's Press, 1998) a v článku Change the World - Změňte svět, Boston Research Center for the 21-st Century, Newsletter č. 6, 2001) tvrdí, že ekonomická globalizace vytvořila a stále produkuje nový druh hegemonistické, slučující se moci na způsob fúze, kterou nazývá "korporací" a definuje ji jako "celosvětové spojení finančních trhů a korporací, které dominuje světu." Hlavní roli v tomto spojení hrají finanční instituce, které vlastní aktiva v sumě 21 biliónů USD, což představuje tři čtvrtiny celkového světového bohatství. Jejich postavení je podpořeno spekulativním a portfoliovým kapitálem. Derber dokládá, že "finanční trhy, které denně po celé planetě závodí mezi sebou se sumou kolem 1,5 biliónů, aby z ní dosáhly maximální zisk, jsou největšími pány vesmíru kontrolujícími nejen vlády, ale i samotné korporace." S odvoláním na údaje OSN autor uvádí, že 450 miliardářů světa dnes vlastní takové bohatství, jako polovina obyvatel Afriky. Například společnost Wal-Mart má větší bohatství než 163 států a General Electric větší než Izrael nebo Finsko.
Rozevírající se propast mezi Západem a "zbytkem" světa ilustruje též fakt, že zhruba čtyři pětiny celosvětového vědeckého, technologického a odborně-průmyslového potenciálu či produktu generuje západní společnost s průvodní koncentrací vědců a technologických expertů. Uvedený rozdíl posilují stále více zejména politické a strategické ohledy. Americký vědec Fred R. Dallmayr v článku Globalization and Inequality - Globalizace a nerovnost - časopis International Studies Association, léto 2002) tvrdí, že moderní věda a technologie jsou spojeny s pokrokem charakteristickým pro západní civilizaci a kulturu, což v budoucnu ovšem vyvolá obvinění z neokolonialismu, eurocentrismu nebo kulturní hegemonie Západu.
Podle socioložky Marion Youngové západní demokracie "projevují sílící vazbu mezi sociální, hospodářskou a politickou nerovností, která umožňuje mocným, aby využívali demokratické procesy k nespravedlnosti nebo zachování svých privilegií", zatímco demokratická účast všech lidí na věcech veřejných vyžaduje pravý opak: rozbít tuto nerovnost. Na rozdíl od řady jiných, Youngová nechápe spravedlnost jako abstraktní filozofický pojem vzdálený od života nebo tužeb obyčejného člověka. Za důležité považuje dosáhnout zejména dvou cílů: rozvoje člověka a jeho sebeurčení. Vidí v nich standardní kritéria působící jako korektivy "dvou obecných podmínek nespravedlnosti", a sice útisku, pokud jde o možnosti rozvoje člověka, a dominance, pokud jde o jeho sebeurčení ve společnosti. "Seberozvoj" je tedy podle ní vytvoření podmínek pro to, aby člověk byl schopen dosáhnout reálnou možnost prosperity i nad úroveň příjmu nebo materiálních výhod. A sebeurčení zase právo zúčastnit se rozhodování o společenské či kolektivní regulaci, která má zabránit dominanci někoho nad člověkem (viz Iris Marion Young: Inclusion and Democracy - Zahrnutí a demokracie, Oxford University Press, 2000).
Youngová dále poukazuje na nutnost spojení (junktim) mezi demokracií a sociální spravedlnosti na celosvětové scéně, což označuje za "globální" nebo "kosmopolitní demokracii". Je přesvědčena, že sociální spravedlnost dnes vyžaduje rovněž svou globalizaci v tom smyslu, že je nutno udělat maximum pro rozvoj a sebeurčení lidí v celém světě. Napsala k tomu: "Nesouhlasím s množícím se míněním, že povinnost ohledně spravedlnosti se dnes týká jen spoluobčanů toho kterého národního státu. Zvláště v současných podmínkách globální vzájemné závislosti povinnost týkající se spravedlnosti je globální." Dodává však, že jí nejde o vytvoření jakési celosvětové vládní struktury, tím méně hegemonistické, v níž by dominoval určitý počet státních aktérů nebo národních států. Její model spravedlnosti je postaven na místním a regionálním uplatnění onoho principu "seberozvoje" a sebeurčení lidí, na jejich potřebách opřených o otevřené formy, na intenzifikaci vzájemně propojených akcí a uznání růzností kultur a národních společenstev v duchu "dialogu civilizací" podporovaného OSN.
Zdůrazňuje přitom, že obhajoba a dosahování globální spravedlnosti by byla bezduchá bez jasného vytyčení cesty vedoucí k tomuto cíli, za niž považuje "boj", tedy boj za větší demokratickou účast lidí v rozhodování o otázkách, které se jich týkají, včetně sociální spravedlnosti. Ve společnosti vyznačující se "velkou nespravedlností" či nerovností je demokratická politika podle Youngové nevyhnutelným "procesem boje". V národním, jakož i globálním rámci však "polem angažovanosti nebudou stejné úrovně, protože některé skupiny a oblasti jsou v nevýhodě oproti jiným. Nicméně nebudou mít jinou alternativu než bojovat za větší spravedlnost v podmínkách nerovnosti." Klíčovou je však i zde metoda boje, která podle ní má být jen nenásilná, protože "prostředky musí být úměrné cíli: pokud je cílem spravedlnost, správnou metodou je bojovat spravedlivě a eticky". V tomto ohledu její představy, jakož i názory řady jiných západních "bojovníků" za sociální spravedlnost nejdou dál než učení Mahátmy Gándhího.
Autor: Stanislav Suja
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |