V moskevském nakladatelství Indrik, vydala Ruská akademie věd, resp. její Institut slavistiky, druhý svazek monografie nazvané Istorija literatury vostočnoj Evropy posle vtoroj mirovoj vojny, sledující tzv. východoevropskou beletrii sedmdesátých a osmdesátých let minulého století. O české literatuře (v rámci kapitoly nazvané Literatura Československa) pojednává na stranách 154-231 známá bohemistka S. A. Šerlaimová, a protože pohled zahraničních bohemistů může být podnětný, stojí za recenzi.
Předností stati S. A. Šerlaimové je její hutnost, panoramatičnost, schopnost tematologické i poetologické zkratky. Krokem vpřed oproti bohemistice české je fakt, že mnohé ignorované nebo proskribované osobnosti české literatury, kritiky a vědy vnímá v objektivnějším kontextu, což se týká např. tvorby básníků tzv. střední básnické generace, tedy K. Sýse, J. Žáčka, J. Čejky, M. Černíka, J. Šimona ad., jimž věnuje nemalou pozornost. Jejich tvorbu chápe v souladu se skutečností jako nesporný úspěch a "zisk" literatury sledovaného období. Souvisí to s - místy uplatňovaným - autorčiným odstupem od jednostranných charakteristik, insinuací a politicky motivovaných snah "zatlačit do bezvýznamnosti" umění "spjaté" s minulým režimem. V objektivnějším kontextu pojednává o díle J. Kolárové, O. Daňka, Z. Pluhaře, J. Kostrhuna, ale rovněž I. Skály a M. Floriana, když J. Pilaře zhodnocuje spíše jako překladatele polské poezie než původního básníka. Nebojí se citovat slova kritiků "normalizačních", např. J. Lukeše z Tvorby z r. 1979, F. Cingra, V. Rzounka z Rudého práva (1973), V. Dostála z Tvorby r. 1974, Š. Vlašína z Rudého práva 1974, J. Hájka, H. Hrzalové ad., a to nejednou souhlasně, nebo alespoň neutrálně, jako dokument doby bez perfidního úmyslu (rozuměj, nikoli v kontextu převážně negativním, jak je s výjimkou Lukešova jména dnes běžné).
Žel nelze monografickou studii chápat jako objektivní obraz literatury 70. a 80. let. Nejde jen o to, že v ní absentuje takový literární celek, jakým je česká literatury pro děti a mládež, nebo že autorka odhlíží od jedné z objevovaných dominant literárního procesu, tedy celku česko-židovského a česko-židovsko-německého. Disproporce jsou patrné i v délce kapitol věnovaných próze, poezii a dramatu; největší pozornost je věnována próze, podstatně menší poezii a drama je zpracováno chvatně: apologie her a esejistiky V. Havla se jeví jako politicky instrumentální. Šerlaimová nekriticky přijímá a přejímá četné polopravdy a nepravdy tuzemské, jejichž původ hledejme v byvším disentu, v antikomunistickém exilu a jež vévodí interpretacím z let devadesátých, potažmo dnešku. Zvláště silné jsou ozvuky démonizace "totality", "normalizačního režimu", "režimu G. Husáka" atp., tedy podstatně větší míra kritičnosti vůči "literatuře s totalitou spjaté" - a podstatně menší míra kritičnosti k tzv. alternativní literatuře. Samozřejmá je absolutizace dělení literatury do tří proudů podle místa a způsobu vydání, což je hledisko umělecky bezcenné. Zvláště tzv. "oficiální literatura" socialistická (totalitní, normalizační.) je pojem jednoznačně znevažující, prosazovaný s jasným ideologickým cílem byvší opozicí a dnes strašící uniformně na všech katedrách, ústavech a školách. Zajímavé je, že badatelka netřídí literaturu třeba podle výše nákladu knih, pohlaví autorů, výše jejich honorářů, počtu překladů do cizích jazyků, nehodnotí spisovatele podle dosažených titulů a cen atp. Vypovídací hodnota by totiž byla zhruba stejná. Ve světle našich zkušeností s ekonomickou cenzurou a diktaturou restaurátorů přežilých forem myšlení a beletrie zní věta o sametové revoluci, která smetla "komunistický režim" a ukončila "rozkol české literatury" (s. 162), jako z jiného světa. Ach, velké dubisko, k tobě se přiviňme? Alternativního pohledu na českou literaturu 2. poloviny 20. století se pravděpodobně brzy nedočkáme - ani z Ruska.
Autor: Alexej Mikulášek
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |