Říci, že lokál byl zakouřen, je málo - na obrazovku, na které šlachovitý rendžr likvidoval kopancem do hlavy už šestého padoucha, bylo od stolku v koutě sotva vidět. Starému pánovi, nijak se nehodícímu do obskurní hospody, byla viditelnost lhostejná, nedýchatelnost nesl však nelibě. Jak bylo vidět na občasných pohledech na levé zápěstí, na někoho či něco však čekal; a protože venku mrzlo až praštělo, trpěl solidárně se společností, místnímu antivzduchu uvyklou. A k té patřila i mladá parta obého pohlaví, veselící se v protilehlém koutě lokálu - až na jedinou výjimku (doutník) s cigaretami v ústech. (Pokud se dá nazvat ústy otvor vypouštějící slova, při kterých se leckdo v sále ohlédl a zmíněným nekuřákem to škublo.)
Časem zhoustl dým natolik, že i sám hostinský vykročil, aby otevřel dveře do ulice a zašprajcoval je kočičí hlavou přinesenou při poslední demonstraci. Stalo se tak několikrát; sotva se však vrátil k pípě, vstal v lokále někdo (obvykle nejmladší u stolu), aby vrátil místnosti její neprodyšnost. Při čtrnácti pod nulou jde přece o zdraví a rakovina pozítří je menší zlo než rozchrchlat se dneska.
Čtrnáct pod nulou... Čtrnáct... Tolik let mohlo být dívčině, jež v partě jako jediná neseděla na rozvrzané židli. Uvelebila se na klíně vazounovi, který se určitě nejmenoval Jonatán, třebaže mu všichni tak říkali místo obligátního vole. A musel být pro ni tím jediným na světě, protože se ho držela kolem krku, jako když se topí a dokonce vyndavala občas z pusinky klejku, aby mu vlepila polibek na štětinatou tvář. Peprná (eufemismus) konverzace jí nebyla proti mysli, a chvílemi do ní přispívala způsobem vyvolávajícím v jednom koutě (parta) veselí, ve druhém (stařec) nestařeckou rozpačitost. Jonatán se však jejím výrokům spokojeně pochechtával, popleskávaje ji - hubenou a hubatou - po nevelkých, pěkně však zakulacených oblinách.
- Byla ty si vůbec někdy panna, Dano? obrátil se indiskrétně na hvězdu společnosti jeden z Jonatánových kamarádů.
- Já se na nic takovýho nepamatuju, ale bába řiká, že jo, zněla replika dívky, která se nad otázkou a odpovědí rozřehtala tak, že nakazila veselím i přilehlou část obecenstva.
Pohoršen, starý pán nervózně sykl a přivolal číšníka, aby zaplatil lektvar vydávaný za kávu. Toporně vstal, opíraje se o hůl; nezamířil však ke dveřím, nýbrž k partě, kde se postavil za Jonatána, aby mu položil ruku na rameno a spokojeně prohlásil:
- A mám tě. Teď už mi neutečeš.
Ticho, jež se rozpoutalo kolem stolu, přehlušilo i randál v sále. S takovým rakváčem by hravě zametl každý z party (natožpak Jonatán), z pronesených slov bylo však zřejmé, že za tím člověkem stojí ZÁKON. A navíc třeba nějaký bijec, číhající na chodbičce k sociálnímu zařízení na příležitost zúčtovat s neurvalci tak, jako to právě dělal Velký Chuck na obrazovce.
Daniela zesinala a přitiskla se na Jonatánova mužná prsa nevelkou bezpodprsenkovou hrudí. NEDÁM! A Jonatán zpytoval zase svědomí. Třebaže se namáhal sebevíc, nemohl za posledních sedm osm měsíců přijít na nic, čím by si vysloužil pozornost policie.
Kritická situace netrvala však dlouho. Další starcova slova nepřinesla ještě vysvětlení, napětí však uvolnila plně.
- Pročpak jste tak utíkal? Ani jsem vám nestačil poděkovat, uháněl jste jako k ohni.
Jonatánovi se rozsvítilo v hlavě a mávl před vytřeštěnými zraky stoupenců ledabyle rukou. - Byl pátek, utrousil, - spěchal jsem na Kobru. A nestojí to za řeč. Takový...
- Nestojí, říkáte? Takoví co? Vždyť to byli ti ničemové z Michle, ti, co málem utloukli v Boleslavově dědu jako já, když se bránil. Zachránil jste mi zdraví a možná i život.
Jonatán na straně Zákona, to tu ještě nebylo. Parta valila s podivem (obdivem?) oči, a Daniela vlepila zmužilému zachránci další polibek na zarostlou líc. - Seš geroj, Jony. Seš frajer.
Starý pán se usmál dětsko-ženskému projevu uznání. - Nebudu vás zdržovat, vidím, že máte milou společnost, prohlásil, měře očima Danielu, - kdybych vám ale mohl něčím prospět, rád to udělám. Vstrčil zaraženému Jonatánovi do ruky jakousi kartičku a se starosvětskou úklonou se odporoučel. Několikavteřinový průchod dveřmi vpustil do lokálu nepříjemný závan chladu.
Ticho. Mládenci a dívky prohlíželi nedůvěřivě kolující navštívenku, první co jim bylo dopřáno zhlédnout. O něco déle si ji před sebou ponechal doutníkář, který vězel s naštípnutou klíční kostí od pasu po ohryzek v sádře a sledoval jako takový i pořady, na které by ho v životě nenapadlo se podívat. Slabikoval chvíli jméno, vraštil čelo a nakonec plácl triumfálně do stolu.
- Ty vole, já ho znám! To je ten dědek, co dostal posledně na Hradě metál a měl tuhle v telce kázání vo pyramidách.
Ticho nabylo posvátného rázu. Narazit v hospodě na ozdobu slavného Karlova učení, to se tu ještě nikomu nepodařilo. Idylu přerušila teprve Daniela, která si uvědomila až teď promeškanou příležitost; seskočila Jonatánovi s klína a zahrnula, ručky v bok, nedávno celovaného hrdinu žalovatelnými výrazy.
- Ty nejsi geroj, ty seš vůl! Ty seš fakt blbej jako psí kšíry! Dědek se ti sám nabízí, a ty... (chlapi u vedlejšího stolu zpozorněli) ... - a ty děláš granda, debile!
Jonatán měl však svou představu o morálce a nehodlal od svých zásad ustupovat. Naházet do Botiče tři tmavovlasé syčáky (se kterými by se pravděpodobně chytl i bez ohroženého starce) nepokládal za skutek hodný honoráře. - Za pomoc se nebere, ty káčo, ohradil se vlídně.
- Já vůbec nemluvím o prachách, ty šašku! (debata o tragédii klokanů ustala vedle definitivně) - Já mluvím vo něčem docela jiným! Mrzne, nemáme kam jít a dědek má doma určitě přetopíno! Moh' by nás někde nechat hodinku pobejt, třeba jen v koupelně, kdybys nebyl vůl!
Jonatán otevřel překvapeně ústa - ta holka má fakt pravdu, to ho skutečně nenapadlo.
- A nečum tak blbě! Já to ještě zkusím.
Oděna pouhým tričkem s dvojsmyslným nápisem TAKE IT EASY, vyrazila čtrnáctiletá (?) do čtrnáctistupňového (!) mrazu. Dohnala starce, opatrně kráčejícího po náledí, právě když se chystal nastoupit do automobilu.
- Pane... (zapomněla jméno) - Pane profesore (vzpomněla si na navštívenku) - počkejte, prosim vás... nezlobte se, ale řikal jste sám Jonymu, že kdyby něco potřeboval...
A je to tady, pomyslel si pan profesor, má chyba, měl jsem jim tam nechat jiný papírek. Schází jim na pivo. Sáhl po náprsní tašce, drobná ručka ho však uchopila za zápěstí.
- Né, to ne... Tak jsem to nemyslela. Mně de vo něco jinýho. Teda mně a Jonymu taky.
- A o co vám to jde, děvenko?
- Jestli byste nás nemoh' u sebe chvíli nechat! vyrazila ze sebe Daniela. - Jenom na vohřátí, nemáme kam jít a všude je děsná zima. Mohli bysme vám třeba umejt dveře nebo nádobí, pokračovala v záchvatu inspirace, - vyvětrat psa, utřít prach, vyluxovat, vyžehlit, vypočítávala svědomitě všechno, co nepřesahovalo meze jejího chudičkého know-how.
Podstata věci byla starému pánovi jasná a vlídně se usmál; hned nato však zpozorněl. Za celý dlouhý život se nedostal do konfliktu se zákonem a nehodlal s tím na stará kolena začínat.
- A kolikpak je vám, děvenko, let?
- Už mi bylo, vytušila Daniela problém zákonné hranice, - čestný slovo, už mi bylo. Počkejte prosimvás chviličku, hned sem zpátky.
Nový úprk a bleskový návrat, tentokrát s bundou přes rameno a směrodatným dokumentem v ruce. Starému pánovi postačila sama existence knížečky - před kolika dny či týdny (měsíce to sotva byly) ji děvenka vyfasovala, nehrálo už významnější roli. Sodoma, pomyslel si při vzpomínce na to, jak byl zasvěcován do tajů lásky ve věku dvaceti dvou let. Jeden háček to však pořád mělo.
- A co doma, je už pomalu devět...
- Zavoláme z hospody sousedce, a ta to bábě... ta to babičce vyřídí. Bá... Babička Jonyho zná, nosí jí uhlí, a de jí jen vo to, abych nikam nechodila sama a nedostala se mezi nějaký grázly.
Starý pán rezignoval. - Tak pojďte, nasoukal se s povzdechem do fordu, ve kterém trčel u volantu dlouhán Jonatánova věku. Dvojice tu byla na to šup. Zachráněný se uvelebil vedle vnuka-řidiče, a když ukázal palcem dozadu za sebe, přitulili se ti dva k sobě na zadním sedadle. Z Kobylis je do Vršovic cesta dlouhá, dá se to ale vydržet - zvlášť když vám řidič připomene, že vzadu je deka. Ideální paraván pro nedočkavé ruce.
Půl hodiny nato vzal obětavý hostitel samozvaného hosta za loket.
- Jestlipak víš, Jony, jak se dělají děti?
Jonatán vytřeštil oči, a když se vzpamatoval, kývl. - To mi bylo jasný už v první třídě.
- A víš taky, jak se NEDĚLAJÍ?
- Samo.
- A máš...
Jonatán vylovil mlčky z kapsičky nepostradatelnou pomůcku. - Když už nemám ani na to pivo, kupuju si jenom tohle.
Gomora, pomyslel si starý pán. Popleskal však hosta po rameni a nasměroval ho herdou ke dveřím koupelny, ze které se vedle sprchy ozývala i nevalná imitace královny popu. JSI MŮJ PÁN. Bylo jasné, že se budou mýt spíše záda než nádobí a dveře.
Poslušen zvyku pracovat do jedné v noci, zamířil starý pán do místnosti přeplněné knihami v devatero jazycích. Venku bylo pořád čtrnáct pod nulou. Divoká lásky noc začínala.
Autor: Jiří Litera
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |