Polistopadová doba přinesla v naší vydavatelské politice řadu změn. Některá nakladatelství bystře vystihla předpokládaný zájem tzv. lidového čtenáře a začala vydávat knihy, které byly dříve určeny spíše k odpočívání na regálech knihoven. Jedním z paradoxů doby byly edice četných spisů Vlasty Javořické a Vlasty Pittnerové. Tím nechci říci, že by snad skončilo volání po »lidovém čtení«, jak je obě spisovatelky reprezentují. Vlasta Javořická se stala kmenovou autorkou pražského nakladatelství Kamélie, Pittnerová je zase vydávána nakladatelstvím Romance z Polné u Jihlavy.
Díla obou autorek si žádají kritického posouzení, ne přezírání.
Jsou silně ukotvena v době, v postavení obou autorek, které tak jako tak navazují na předchozí literární vývoj. Jde mi nyní víc o dílo Vlasty Pittnerové. Vedle četných próz již vydaných je jich řada rozpracovaných k vydání a ohlašovaných i pro další léta. Vesměs mají jednoduchý syžet a ploché charakteristiky, avšak za kritické šlehy vůči sociálnímu řádu, v nichž se odehrává jejich děj, by se nemusel stydět žádný autor ostře vystupující proti tvrdosti kapitalismu, zejména ve venkovském prostředí. Tato doba hněte lidské charaktery, že z ní není úniku. Mladé chlapce čeká vojna a po návratu z ní nejisté zapojování do života s tvrdým zápasem o přežití. S velkým soucitem píše Pittnerová o osudech mladých žen, nerovných sňatcích a životním neštěstí, z něhož není východiska. Kyne leda útěcha v podobě občasných návštěv poutí a modlení v kostelích. S nemenším soucitem píše i o osudech dětí. Častým řešením zauzlených životů - a současně přímým vysvobozením - je už jenom smrt.
Na Pittnerové je znát i její školení u Boženy Němcové, sklony k národopisu. K nadměrné produkci literární ji nutil i zdravotní stav a sám životní osud, neshody s vlastním otcem i rozklad manželství. Až potud se Vlasta Pittnerová s osobním neštěstím vyrovnávala statečně. Z komplikovaných životních osudů jejích hrdinů, hrdinek a hlavně dětí však úniku není, i když se jistě tu a tam najdou dobří lidé. Smysl knih Vlasty Pittnerové ústí do smíru se společenskými poměry, nikoli do boje proti nim; »chudoba sice cti jistě netratí«, ale, jak přesvědčuje Vlasta Pittnerová čtenáře v povídce Z pastoušky do pastoušky (v souboru Tvrdý osud): »'Roste to dítě, spravuje se, ale co platno, když roste do bídy,' říkávala. 'S bídou se bude humět zatočit, naučí se dělat a prácou tu bídu hudolá,' odpovídala Klátilka. 'No, bídu člověk hudolá, ale osud nehudolá,' řekla zase Voralka a Barča provázela ta slova povzdechem.«
Zde je veden ostrý řez mezi literaturou trpnou, jak ji představuje právě Vlasta Pittnerová, a literaturou socialistickou, reprezentovanou třeba Ivanem Olbrachtem.
Autor: Josef Bílek
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |