Tak se čeští čtenáři konečně dočkali - díky překladateli Dušanu Provazníkovi - českého vydání další skvělé knihy polského novináře, spisovatele a cestovatele Ryszarda Kapušciňského EBEN (Mladá fronta 2003, Edice Lidé a Země, svazek 3, 300 stran), která, nazvána v originále Heban, vyšla v roce 1998 ve varšavském nakladatelství Czytelnik.
Ryszard Kapušciňski (1932) vystudoval polonistiku a historii na varšavské univerzitě a před několika lety obdržel doktorát honoris causa na Slezské univerzitě v Katovicích. Vedle polského národního klasika Henryka Sienkiewicze (1846-1916), nositele Nobelovy ceny za literaturu, patří k nejpřekládanějším polským autorům. Tento mimořádný úspěch pramení z Kapušciňského novinářského nadání, opírajícího se jednak o hluboké znalosti dané problematiky a jednak z vrozeného humanistického přístupu k lidem. A samozřejmě rovněž z jeho neúnavné pracovitosti. Pan Ryszard je totiž v jistém slova smyslu polskou obdobou našeho »zuřivého reportéra« Egona Ervína Kische.
V 60. a 70. letech byl dopisovatelem v Africe, Asii a Latinské Americe. Jak sám píše, v Africe žil několik let a poprvé tam jel v roce 1957, aby se tam pak v následujících 40 letech vždy příležitostně vracel. Nejznámější jeho knihou je Cesarz (česky Na dvoře krále králů), zachycující strhujícím a napínavým způsobem život za vlády etiopského císaře Haile Selassie I.
Za posledních čtrnáct let v naší vlasti vyšlo velice málo knih o Africe. A ty dobré knihy by bylo možno spočítat na prstech jedné ruky. To vůbec nehovořím o historických knihách, zabývajících se (či lépe řečeno, majících se zabývat) dějinami černého kontinentu, respektive jednotlivých afrických zemí a činících tak pouze z konjunkturálního hlediska publikací západní provenience, majícího málo společného s požadavky na historickou práci. V tomto směru je pohled značně tristní, podobně jako v tzv. beletrii se zátopovou vlnou šmejdu americké provenience.
Kapušciňského Eben je osvěžujícím douškem čisté vody v saharsky vyprahlé poušti současných českých rádoby reportáží o Africe, které jsou v nejlepším případě orientovány na africkou zvířenu. Ryszarda Kapušciňského však vždy nejvíce zajímali lidé, prostí afričtí lidé, se kterými žil společným životem a proto dokázal ve svých reportážích - ať už z Ghany, Nigérie, Ugandy, Zanzibaru, Etiopie či jiné africké země - pravdivě drsnými, avšak současně lidsky chápajícími črtami vystihnout složitost života postkoloniální Afriky. Píše: »Po parném a hladovém dni je člověk otupělý a zesláblý. Určitá otupělost a vnitřní strnulost jsou však dokonce spásné, neboť jinak by člověk nepřežil: biologická, zvířecí část jeho povahy by v něm zadávila všechno, co je v něm ještě lidské.« (str. 106) Kapušciňski často musel vysvětlovat svým černým spolubesedníkům, že ne každý běloch byl kolonizátorem v Africe. Černoši mu nechtěli uvěřit, že Poláci (případ nás Čechů a Slováků je svým způsobem obdobný) nikdy neměli žádné kolonie a že přes 125 let žili podrobeni okupaci ze strany tří bělošských monarchií.
Ryszardu Kapušciňskému jako Polákovi s kritickou citlivostí na národní i sociální útlak byl a je vždy odporný kolonialismus, neokolonialismus a rasismus. Proto jeho zasvěcené reportážní práce mají vždy hluboce humanistickou náplň. Za přiblížení knihy českému čtenáři je třeba poděkovat rovněž Dušanu Provazníkovi, dlouholetému příteli Ryszarda Kapušciňského a překladateli jeho knih. Oba dva také velmi dobře znají Afriku.
Autor: Josef Poláček
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |