V mrazivém únoru, kdy hustá mlha panovačně zalehla pražskou kotlinu a bubeník jara se ještě líně válel za pecí, vyšel z činžovního domu drobný, postarší muž. Žil už přes rok jen z hubené učitelské penze a tak musel šetřit jako "mourovatej", jak sám o sobě říkal.
Je pravda, že užitý výraz se používá ve spojení "pracuje jako mourovatej", ale muže bavilo průběžné vymýšlení hloupostí, a někdy - řekněme si to na rovinu - někdy i blbostí. Jako právě teď, kdy uklouzl na zledovatělém, neposypaném chodníku, praštil sebou jak dlouhej, tak širokej (on by určitě řekl jak krátkej, tak úzkej) a vzdor tomu si při vstávání zanotoval:
Rakvička zelená, to je moje potěšení,
rakvička zelená, to je moje peřina.
Rozjařen úpravou lidové písně pokračoval v dopolední procházce. Tím vlastně také šetřil, protože plynové topení ve své garsonce si pouštěl až navečer. Ale do večera bylo daleko a muže brzy roztřásla zima. Zkoumavě se rozhlédl ulicí a odhodlaně vstoupil do nedávno otevřeného krámku: "Přeji dobrý, i když mlžný únorový den," pozdravil a snaživě se usmál.
"Dobrý," stručně odpověděla interesantně prošedivělá prodavačka, aniž přitom odložila rytmicky cvakající pletací jehlice. Zkušeným okem okamžitě odhadla, že z příchozího žádná tržba nekouká.
"Prosím vás, je tady skutečně předprodej vstupenek?" zeptal se trochu nečekaně muž, a aby ospravedlnil svoji otázku, vytrvale, až s jakousi hranou okázalostí, krátkozrace mžikal očima.
S prodavačkou to ani nehnulo a s netečným výrazem ve tváři odpověděla: "Venku máme nápis jako hrom."
Muž naráz přestal mžikat a s pohledem upřeným na míhající se jehlice pronesl: "Hrom, nehrom! Dneska se všude ty krámy tak rychle mění, že... nezdržuji vás?"
"Tak - nikdo tu není," pokrčila prodavačka rameny.
"A já jsem vosk?" energicky se ohradil.
"To neříkám," přestala prodavačka plést a bojovně vysunula bradu: "Na co vlastně chcete jít?"
"Já," opáčil muž, "chtěl bych na něco, aby mě to opravdu chytlo. Ovšem žádný přízemní, povrchní balast ochotně přitakávající myšlenkové žumpě dnešní prohnilé společnosti," ukončil muž údernou úvahu a polohlasně si znovu zanotoval: "Rakvička zelená... " a přitom se nepřítomně díval někam daleko, kde jeho myšlenky neustále proudily bůh ví kam.
"Když si tak prozpěvujete, nechcete na nějaký koncert?" bezděčně se připomněla prodavačka a znovu uvedla jehlice do pohybu.
"Šel bych, jenže na kolik přijde vstupenka třeba do Rudolfina?"
"Záleží na co. Dá se pořídit už za dvě stovky."
"Aby bylo jasno, jen se ptám. Ono totiž poslouchat muziku, to není jen klepat si do taktu nožičkou a přežvykovat přitom jako tele. Hudbě se musí rozumět. Myslím tím dynamice, barvě tónů nástrojů smyčcových, žesťových, bicích a hlavně přednesu oddaně sloužícímu záměru skladatele," bezděčně přešel muž k učitelskému výkladu a jeho tvář rázem viditelně omládla.
"Koukám, že muzice trochu rozumíte," ocenila prodavačka mužovy znalosti.
"Vážená paní, trochu může být někdy méně nežli nic, protože trochu - je vlastně zakuklená polovičatost ubíjející dnes už ojedinělou dokonalost."
"Nejste moc náročnej?"
"Co jiného mně v mém věku zbývá?"
"Na tom něco je. A co takhle nějaké divadlo," osmělila se prodavačka k další nabídce.
"Divadlo?" ušklíbl se. "Mám té šaškárny kolem sebe tolik, že mi leze krkem."
Prodavačku stále více muž zajímal, ale na druhou stranu se s ním v prázdném krámku cítila nejistá. Krátké, rozpačité ticho náhle přerušilo zvonění telefonu. S ulehčením zvedla sluchátko: "Předprodej. - Ano, ty dvě vstupenky tady jsou. Jistě. Zaplacený. Má si je vyzvednout... Jo, vy nemůžete. Ale je to na večer, ty už těžko prodám. Rozumím. Nechcete, aby místa zůstala neobsazena. Já to nějak zařídím. Spolehněte se," ukončila prodavačka hovor a pomalu zavěsila. Usilovně chvíli přemýšlela, než si dodala odvahy se zeptat: "Nechtěl byste jít dneska večer na koncert? Zadarmo!" dodala významně.
"Kam?" zeptal se překvapený muž a tentokrát bez předstírání zamžikal očima.
"Představte si, že do Rudolfina."
"A na co?"
"Počkejte," podívala se do programu.
"Brahms, Berlioz, Dvořák," mechanicky přečetla jména skladatelů.
"Takže romantický večer," odpověděl zasněně.
"Jak to myslíte?"
"Těm třem pánům se říká romantici."
"Co vy všechno nevíte."
"Můžu se podívat, jaké hrají skladby?" požádal ji.
"Prosím," podala mu program.
Muž si nasadil brýle a pozorně program přečetl: "Á - od Berlioze budou hrát Harolda v Itálii. Opravdu zajímavá kompozice pro violu a orchestr. Zastřený zvuk violy vyjadřuje nálady poutníka Harolda při jeho cestách Itálií. Je to úžasně melodické a přesto, když měla skladba v Paříži premiéru, vyšla v novinách kritika s posměšným názvem Ha! ha! ha-haro Harold! - což znamená chyťte Harolda! Taky v tom cítíte to nestoudné pachtění bulvárních pisálků, snažících se upoutat čtenáře za každou cenu?"
Pozorně naslouchající prodavačka definitivně odložila jehlice a opřela se lokty a pult: "Já vám to řeknu jinak. Novinářskej hmyz byl, je a bude!"
"Tak!" řekl muž s uspokojením, že uhodil na správnou strunu. Jenže najednou nevěděl, jak s nečekaně objevenou spřízněnou duší pokračovat v hovoru. Nerozhodně přešlápl z nohy na nohu a nakonec si opět vypomohl výukou: "Ještě jsem chtěl říct, že Berlioz tu skladbu původně napsal pro Paganiniho, ale tomu se nezamlouvala, protože dle jeho názoru měla moc pomlk."
"Pomlk?"
"Myslím pauzy, víte. On prostě potřeboval skladbu, ve které by se mohl blejsknout."
"Ale Paganini snad hrál na housle a ne na violu."
"Tak houslisti většinou umějí hrát i na violu. To je podobný, jako když při vaření mícháte v hrnci malou nebo velkou vařečkou."
"Hezky se to všechno poslouchá, jenže já stále čekám, kdy se už konečně vymáčknete, jestli půjdete na ten koncert."
"To víte, že půjdu. A rád! Ale zaslechl jsem něco o dvou vstupenkách."
"Vám taky nic neujde. A co kdybych šla já!"
"Prima! Mám na vás večer někde čekat?"
"Není třeba. Tady máte vstupenku a sejdeme se v sále," odpověděla opatrně.
Poděkoval a konečně šel ke dveřím, když se najednou svižně obrátil: "A slibuju vám, že večer přijdu s umytým krkem a čistým kapesníkem," rozesmál se tak silně, že ukázal svoje zuby a ona si všimla, že mu chybí čtyřka vlevo nahoře.
"Jak nadějné," poznamenala a její tvář ozářilo ryze ženské porozumění.
Silně ho vnímal, protože ačkoliv po něm podvědomě toužil, už příliš dlouho jej neprožil. Vysvětloval si to i tím, že za poslední roky ve výrazu tváře velmi zestárl, což mu jeho známí při setkáních špatně ukrytým údivem prozrazovali. Ovšem pro ženu v krámku byl nepopsaným listem a proto její zájem byl pro něj perspektivní: "Tak večer nashle," pokynul jí rukou a vyšel ven.
Na obloze krátce vysvitlo zubaté únorové slunce a vybídlo muže si tentokrát nahlas zazpívat.
Kdo má v uzlíčku
zaječí pumpičku,
ten se neztratí
smůla na něj neplatí.
Ani netušil, jak svým bujarým zpěvem pobuřuje mrzouty, právě se nalézající v okruhu deseti až třinácti metrů. Ale to víte, starého psa už novým kouskům nenaučíte.
Autor: Pavel Vonka
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |