Pan prezident poradil s písemnou otevřeností jemu vlastní, aby mládež neřešila společenské problémy nejkrutější sebedestrukcí, když »má nepřeberné spektrum možností a příležitostí«.
Zní to optimisticky. Jaksi mi uniklo, že mládež žije v jiném, pokojném a mravnějším světě, v nejlépe vedeném z jeho států. V jiné galaxii než my starší, ale pan prezident naší mládeži jistě rozumí.
Zato základní idea pro literáta je nekafrat do věcí, které viděl z Pullmanova spacího vozu. To až budu hvězdopravcem, klidně si vezmu na starost obranu Česka, Slezska i Moravska.
Ale buďme ke světu spravedliví. Něco nevinných lidských životů stály i naše dobově dokonalé zákony o chovu psů. Jen někteří útlocitní jedinci nechávají za sebe bojovat zvířata. Jak lidské.
Žiju se psy už bezmála čtyřicet let. Někdy se mi zdá, že jim rozumím. Někdy. První byla psí dáma, kolie Kleopatra. Uměřená, přítulná, vybíravá. Krmená systémem za všechny příbuzné. Vyrovnaná. Kromě záchvatů žárlivosti.
Odchytil jsem a vedl domů mladého jezevčíka. Jeho pětiletá kamarádka vždy usedavě plakala, kdykoliv se psíčátko někudy protáhlo i s vodítkem. Kleopatra zpozorovala skrze drátěný plot, že jsem si našel jiného psa. Za nepříčetného vytí se snažila prokousat drátěnkou, aby drzého křivonožce ztrestala. Moje žena Jarmila se rozumně vzdálila ve chvíli, kdy psice na její láskyplné chlácholení vycenila náhle nebezpečný chrup. Opatrnosti nezbývá ani se psy.
Kleopatru vystřídal německý sirotek Bob. V necelých šesti týdnech osiřel. Přinesli ho v kapse. Z krtečka vyrostl bezmála půlmetrákový vlčák. Venku si hrál s kýmkoliv ochotným. Ve dvorku byl za naší přítomnosti k cizím zdrženlivý, za naší absence neúplatný.
Někdo nám na Moravě umřel. Jednou za týden měl Bob půst, druhý den kvečeru jsme byli doma. Důrazně a několikrát jsem varoval Bobova pouličního kamaráda, aby psovi neposkytoval v žádném případě svačinový servis. Znal Boba lépe. Bylo mu ho líto. Sám se pak nechal litovat s pokousaným zápěstím a lýtkem na útěku vrátky mezi parcelami. Poprvé jsme ocenili svědomité očkování. Druhého dne byli na ulici zase kamarádi.
Der Deutsche Schäferhund v pořadí druhý je Arnýšek. Přišel k nám po svých, už půlroční štěně. Měl jít do staré vlasti, ale Němci jsou cimprlich na drobnohledné kosmeticko-exteriérové vady, počkají si. Co jsme ušetřili na ceně, Arnýšek už za deset let prožral jako kyselina. Zvyklý na šestiměsíční tvrdou konkurenci sourozenců, kterým až dosud despoticky vládl, sekl mě při prvním krmení do ruky.
Všem páníčkům, pokousaným vlastním psem radím od štěněte určit, kdo je pes a kdo psovod. Základy jsou v každé psí knížce. Doporučuje se pořadí nákupu: Napřed knížka, potom štěně. Viděl jsem jezevčíky, jejichž domnělí páni riskují pokousání zadku, kdykoliv zapomenou, kdo je pánem sedacího nábytku. Snadno se tak zbavíme hostů.
Arnýšek je věčné štěně. Hravý, před vycházkou tancuje čardáš a zvedá čenich na koš. S košem je úraz pravděpodobnější Arnýškovou ochotou olíznout obličej každého dítěte. Koš sundáváme až v polích. Riskujeme tak Arnýškovo pokousání smečkou toulavých psů, ale protijdoucí paní může mít nepěkné zkušenosti právě s jeho plemenem.
Pes není gladiátor ani vyrovnavač sebevědomí retardovaných hrdinů. Je to přítel, jaký se zřídka vyskytuje i ve spolku, kde se tak povinně oslovují. Pes nemá neodolatelné nutkání k prostituci všech vztahů.
Autor: František Stavinoha
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |