Carlo Ginzburg, italský historik, zabývající se raným novověkem, vydal svou knihu BENANDANTI, ČARODĚJNICTVÍ A VENKOVSKÉ KULTY V XVI. A XVII. STOLETÍ (Argo, 2002) v roce 1966. O rok později, v roce 1967, vyšla kniha francouzského historika a filozofa Michela Foucaulta Slova a věci, svou koncepci člověka a světa, označovanou za »archeologii vědění«, Foucault však uvedl v život už v roce 1963 v knize Historie šílenství v klasickém věku. Klasickým věkem se tu rozumí XVI. a XVII. století. A právě v této době, v XVI. a XVII. století, se v italském Furlánsku (kraji na severovýchodě země, přimykajícím se k bývalé Jugoslávii a Rakousku) odbývá střet mezi kultem ochrany přírody, jak jej reprezentují právě »benandanti«, a církevní katolickou inkvizicí. Benandanti se narodili v »košilce«, neboli se zbytkem placenty na těle, což je předurčovalo k tomu, aby se jako chlapci a muži účastnili nočních srazů (odcházel tam jen jejich duch, zatímco tělo zůstávalo »mrtvé« doma na posteli), a tam o úrodu bojovali s čarodějníky (a možná i s ďáblem): šlehali je lodyhami fenyklu, zatímco čarodějníci se jim bránili čirokovými metlami. Zvítězili-li benandanti, úroda byla zachráněna, v opačném případě přišla neúroda. Jejich srazy se příliš podobaly sabatu (benandanti na ně odjížděli na kohoutu nebo na koze, před usnutím se natírali »mastí«, na místě srazu se setkávali s osobami dávno zesnulými, nedala se vyloučit ani přítomnost ďábla atd.), než aby se o ně nezajímala inkvizice.
   Ginzburg shromáždil zápisy z inkvizičních výslechů a procesů a konfrontuje je, aby našel společný základ, zjistil lokální a časové modifikace a rozdíly a vymezil tak kult jako diskurs. Zhruba v témž období, podle Foucaulta, se v produkci diskursů uskutečňuje na historickém povrchu jen málo znatelný, o to však významnější přelom. Diskursy v »době předklasické« usilovaly o nalezení »podobností« (Foucault uvádí jako názorný a ironický příklad těchto snah Borgesův text čínské encyklopedie, ve které se živočichové dělí a) na ty, co patří císaři, b) vycpané, c) ochočené, d) selátka, e) sirény, atd.), zatímco epistemologie v době následující, »klasické«, vypracovává schémata, taxonomie, všeobecné gramatiky atd.: hledání podobností mezi věcmi a slovy přenechává místo systémům znaků, které jsou jako mřížka přikládány na svět věcí a třídí je do systémů. Epistemologie je vytvářena diskursy, vybízením k jejich produkci a jejich potlačováním. Kulty polí a úrody inkvizice trvale přesunuje z pouhé podobnosti s čarodějnickými sabaty do inkvizičního schématu, který právě díky výpovědím benandantů má nabýt přesnější a konečnější i mocensky použitelnější podoby. Církev chce mýtus donutit, aby se proměnil v diskurs, kterým by se jako takovým mohla zabývat a přiznat mu či nepřiznat povahu hereze. Moc totiž nechce být jen pouhou represí, chce se stát částí vědomí těch, jež si podrobila, donutit je, aby spolupracovali na podobě své vlastní viny či neviny. Církev potřebuje herezi, aby na ní ozřejmila svou moc, a lidová pověra může vejít ve styk s církevní mocí, jen pokud se ve vědomí těch, kdo ji provozují, herezí opravdu stane. Podstata sporu církve s pověrou je však iluzívní, jedinou pravdou, o niž ve sporu jde, je jen a jen fakt tohoto sporu. Vytratí se, jakmile spor přijde o své historické opodstatnění.
   Ginzburg nechce ze své rešerše vyvozovat žádné obecnější etnologické, filozofické či jiné záměry, text svou kvalitou k nim však čtenáře sám nutí. Kniha je vynikajícím záznamem produkce diskursů, jejich šíření a potlačování. Foucault ve Vůli k vědění píše: Moc je snesitelná, jen pokud dokáže důležitou část sebe samé zatajit. Byla by snad přijímána, kdyby byla ve všem všudy a naprosto cynická? Tajemství moc nepovažuje za zneužití, je nezbytné pro její funkčnost. A to nejenom protože je těm, jež si podrobila, vnucuje a ukládá, ale protože se ani oni bez něj neobejdou: přijali by ji snad, kdyby v ní nenacházeli ještě něco jiného než mez uloženou tomu, co požadují, která jim ale část jejich svobody, neporušenou, i když zredukovanou, umožňuje nabýt?
   Ginzburgova kniha na historickém materiálu dokazuje, že diskurs na téma »moc a svoboda« je složitější, než by si přáli ti, co díky jeho produkci vládnou, i ti, co díky jeho produkci vládnoucím kladou odpor, a potvrzuje, že »pravda« jedné historické situace obvykle přestává být pravdou v historické situaci následující, jak to ostatně před Foucaultem věděl i Nietzsche.



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)