S jarem 2003 - dokonce v mírném předstihu - se objevil na knihkupeckých pultech opět i nový Michal Viewegh. Další, počínaje rokem 1990 už dvanácté »uchopení« (vieweghovské) současnosti skrze reflexi jednoho, dvou z jejích »alergických« bodů.
PŘÍBĚH NEVĚRNÉ KLÁRY (Petrov 2003) se vrací - po románu »ženském« a po variaci na téma politické (Báječná léta s Klausem) - k partnerským vztahům, k lásce a sexu v dnešním čase. V teorii i v praxi. Bere si na mušku nevěru a žárlivost. Všímá si jejich průvodních znaků, motivace a důsledků. Zachycuje, co dokáže i s člověkem jinak soudným udělat žárlivost. Protagonisté jsou tradiční i méně tradiční. Alespoň pokud jde o Michala Viewegha. Čtyřicátník Norbert Černý je úspěšný a známý romanopisec. Jeho o deset let starší spolu- i protihráč Denis Pravda, původně pracovník kriminálky, je majitelem detektivní agentury, specializující se - takřka výlučně - na »nevěry«. Tradiční a současně - zčásti - inovovaný je i způsob, jímž se vypráví. Záznam dění je v hlavním proudu retrospektivní, chronologický. Nebyl by to ovšem Viewegh, kdyby se držel jedné interpretační roviny a zůstal u jednoho vypravěče. I v Nevěrné Kláře dochází ke střídě nositelů ich- a er-formy. V úvodních, závěrečných a čas od času i průběžně uplatňovaných partiích, věnovaných dialogu obou mužských protagonistů. Dialogu, vedenému expost, poté, co se události odehrály a se zmíněným už opačným sledem objektu a subjektu vyprávění. Záměr je evidentní - »vsuvky« mají zamíchat kartami, zpochybnit, kde končí »ještě doložitelná« realita a začíná »ryzí« fikce, kdy máme co dělat s hrdinou skutečným a kdy se ocitáme tváří v tvář románovému. Neboť Norbert Černý není jen zákazníkem agentury, je i autorem a pustil se do psaní románu, jehož vypravěčem je »soukromej« detektiv, kterého si najal žárlivý spisovatel. Čili, další varianta postupů, využívaných a aplikovaných Vieweghem v knihách předchozích. S menším či větším zdarem. Konečný efekt - až na významovou pointu na »osudovou« otázku, jíž vše končí - je tentokrát slabší. Bere vítr z plachet napětí, působí až příliš účelově. Je autorem naordinován - aktérům i čtenářům.
Hra - autor-čtenář, ironie, sebeironie jsou všudypřítomné. Začíná se už volbou jmen. Zjišťovat pravdu je doménou Pravdovy agentury. A žárlivostí oblouzený člověk vidí svět černě. Nic ovšem neplatí absolutně. I Pravda se pravdě zpronevěří. Byť se tak stalo - jak tvrdí - jen pro blaho klienta. Zpronevěra má navíc pro něho značně trpké důsledky. A i jemu se občas »zatmí« před očima. To když pochopí, že jeho imunita vůči slabostem lásky ani zdaleka není tak neprůstřelná, jak se snažil namluvit sobě i ostatním.
Dvojici mužských protagonistů doplňuje trojice postav ženských. Dvacetiletá Klára, studentka čínštiny, už po dvě léta sdílí stůl a lože s Norbertem. Pan spisovatel z ní hodlá učinit matku svých dětí. Odtud také jeho starost, aby mu »nezahejbala«. Dále jsou tu ještě Denisova manželka Rút a Nina, zaměstnankyně agentury, rozvedená matka dvou chlapců - dvojčat (jak vidno, Vieweghova záliba v dvojčatech má své pokračování). Jeden každý z nich má svou zkušenost s nevěrou a se žárlivostí. Denise a Rút se tohle po devíti letech manželství už zaplaťpánbůh netýká. Chovají se k sobě laskavě, netají své zálety. Naopak, vyprávějí si o nich. Což má velkou výhodu - nevěra ztrácí na účinnosti. Domnělý triumf (náhradního partnera) se mění v nevědomou prohru. I když i na Denise přijdou nálady a chvíle, kdy pokládá, respektive kdy doslova musí položit onu stařičkou, klasickou otázku - máš mě ráda?! A kdy s úzkostí a rozechvěním čeká na její (kladné) zodpovězení.
I »drama žárlivosti« vybavil Viewegh dobovými detaily. Jednu z rolí v něm opět hraje »ďábelský nástroj«, tj. mobilní telefon. Znovu se cestuje. Ne do Ameriky, Chorvatska či Thajska, ale do Číny. Ochutnáme speciality čínské kuchyně, poznáme leccos ze specifiky tamější nabídky a způsobu placených sexuálních služeb. A dočkáme se předpokládaného i nečekaného zauzlení vztahů. Dnešní úzus se odráží i v jazyce. Do češtiny se mísí anglická slůvka a fráze. Otevřeně se hovoří o sexu. Trend je v tomto směru obecný (viz např. Vaculíkovo Loučení k panně). Viewegh není výjimkou, sází ovšem ne na »křehkost«, ale na tzv. věcnou samozřejmost, jež je - podle něho - dostatečně schopna čelit vulgaritě. Hojně se po určité přestávce opět cituje z literatury. »Vzdělanej« fízl Denis má vždy pohotově verš či několik vět z knih českých i zahraničních. Znalcem literatury je i Norbert.
To vše plyne lehce, psáno jakoby bokem. Milují se svobodní i zadaní, se svobodnými i zadanými. Opomenuto není ani »trojité štěstí«. Někde v podtextu vší té pestrosti a samozřejmé věcnosti »hlodá« červíček nenaplněné touhy po vztahu opravdu svobodném a osvobozujícím. Tušení a vědomí toho, že čehosi podstatného se nedostává, že máme co do činění s náhražkou, která je - snad! - i východiskem z nouze, ne však kompenzací pocitu samoty, prázdnoty. Není to u Viewegha poprvé. Takovéto »opakování« je k prospěchu věci. Viewegh však rád a často podstupuje riziko i opakování jiného druhu. V aranžmá příběhu. I sebelépe vymyšlený fígl se jednoho dne může začít chovat a působit jako klišé. A vrhnout mimoděk i zpětné světlo na »montážní« vtip a um knih předchozích. Jde také až příliš vstříc dobovému vkusu a očekávání. Potvrzuje se, co bylo - v jiné souvislosti - poznáno a řečeno o kýči. Že hranice mezi oběma břehy kýče - kýče ironického nebo ironizovaného a kýče omilostněného - se dnes stávají mlhavými, nejasnými. A to už je ke škodě věci. Oslabuje se tak a ztrácí záměr i fakt, že knížka oddechová zas až tak docela oddechová není, nechce a nemusí být.
Autor: Hana Hrzalová
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)