A bylo jaro.
Nejkrásnější roční období na Moravě a v Čechách, kde v tu dobu všechno kvete, vše se zelená a na všech stranách bouří mladé a svěží síly probouzející k životu každý chrást a každý proutek.
V tom památném roce se probouzely i obzory.
Průzračně modrá obloha se rozestřela nad celou zemí a slibovala naději, mír a klid i krásné léto. Ač hřmění v dálce hrozilo ještě bouřemi a blesky.
Všichni obraceli oči k východu a naslouchali tomu vzdálenému hřmění.
Neboť od chvíle, kdy německá vojska byla nucena vracet se vlastní stopou od Stalingradu do Berlína, všichni si byli jisti, že pověstný kozácký kůň se opět napije vody z Vltavy a černá léta nesvobody jednou provždy skončí.
A pak se to stalo.
Nasupení, nemluvní, s prázdnýma očima spěchali po všech cestách němečtí vojáci. Do škarp, do trávy kolem cest padaly jejich zbraně, náboje i přilby, granáty a náboje, celé pásy nábojů, jen aby se jim lehčeji prchalo. Leckterý kluk pak doma schovával signální pistoli, náboje, granáty, výrostci se pokoušeli vykoumat, jak funguje pancéřová pěst. Prchající armáda to vše nechávala za sebou. Všechno to bylo najednou zbytečné, nepotřebné.
A leckterý kluk v té době přišel o oči, o prsty, ba i o život.
Pak nastalo ticho.
Silnice osiřely.
Naši otcové se mlčenlivě scházeli v tmavých zákoutích, v humnech, u stodol za vesnicí. Tiše mezi sebou něco domlouvali.
Potom se mezi nimi najednou objevil ruský voják. Smál se od ucha k uchu, na prsou mu visel samopal, furažku měl frajersky naraženou na ucho. Byl to skoro ještě chlapec. Chtěl vědět, kde jsou Germáni. A kudy na Prahu.
Pak se vytratil, ani nevím jak.
A silnice znovu ožila. Zaprášená armáda se hnala za Germány, měla naspěch, neboť Praha už volala o pomoc. Vojáci chtěli jen vodu. Jenom tu studenou vodu ze studny. Lili ji na sebe i do sebe. Nikdy jsme nic takového neviděli.
Ale bylo tu ještě něco. Těsně za vsí, hned za posledními chalupami, zůstalo v trávě německé dělo. Hlaveň trčela vzhůru k nebi a děsila nás svým leskem. Kolem něho se shlukla skupina těch zaprášených vojáků a cosi tam dlouhou dobu kutili. Pak se najednou rozběhli na všechny strany a kryli se, kam se jen dalo.
Pak se ozval výbuch.
Děsivý, strašný.
Ale také poslední.
To byla tečka za druhou světovou válkou u nás. Nebyla tak špatná, kdyby to dělo nebylo už nikdy znovu vyrobeno.
Kdyby i ono bylo poslední...
Autor: Miroslav Kapinus
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |