20 let tiskovým mluvčím čs. vlády
aneb
Co jsem zažil, viděl a slyšel
Humor se nevyplácí
Za svůj honorář jsem v Albánii pro rodinu a známé nakoupil fíky, datle, pomeranče a upomínkové předměty z kovu a dřeva, které se vyznačují vytříbeným vkusem a dovedností místních řemeslníků, kovotepců a řezbářů. Po návratu domů jsem si pokládal za povinnost napsat o Albánii několik reportáží, které by čtenáři na faktech přiblížily tuto zajímavou zemi.
Ohlas po jejich zveřejnění byl z albánské strany poněkud jiný, než jsem čekal. Do redakce se ohlásili dva pracovníci velvyslanectví, kteří si stěžovali, že v jedné z reportáží si zřejmě tropím z Albánců posměch. Zpytoval jsem své svědomí, ale ač jsem reportáže četl velmi pozorně, ani náznak nějaké urážky nebo zlehčování čehokoliv jsem tam nenašel.
Nakonec se ukázalo, že protestují proti místu, kde jsem nic netuše napsal, že pro nás, milovníky moře, byla v květnu voda na albánských plážích již ke koupání, zatímco Albánci si v tomto období v moři nesmočí ani palec. Počkají si na letní vedra, kdy je voda jako louh.
Nakonec se mi se šéfredaktorem podařilo stěžovatele přesvědčit, že tato pro ně možná nezvyklá věta netvoří podstatu uveřejněných, a jak jsme říkali, vesměs budovatelských reportáží.
Ze zahraničí si člověk nepřiváží vždy jen originální zážitky a upomínkové předměty, ale i různé trampoty, které ho nepotěší. Z jinak vydařené dovolené jsem si vedle nejlepších dojmů, znalostí a faktů bohužel přivezl také u nás takřka neznámého cizopasníka - tasemnici. V nemocnici to nepokládali za tragédii, tři dny jsem pil jen čaj a po důsledném vyprázdnění zažívacího traktu jsem musel pomocí gumové trubice pohltit několik litrů tekutiny zvané amalgám, který měl tasemnici přisátou někde v tlustém střevu otupit a usmrtit.
Protože zřejmě opomněli tento prostředek ze mne po předepsané době vypláchnout, působil nejen na tasemnici, ale omámení jsem začal pociťovat i na sobě. Na stropě místnosti se mi začaly objevovat různé obrazce a další vidiny, jako bych požil dávku nějakého opiátu.
Na pochybení se naštěstí přišlo a můj stav se po vyprázdnění střev, jak se dnes říká, stabilizoval. Ovšem když mi druhý den manželka do nemocnice volala, že z redakce chtějí vědět, kam jsem uložil jakési rukopisy, mluvil jsem z cesty a na nic jsem se nepamatoval. V nemocnici jsem ale déle zůstat nechtěl a raději jsem se uchýlil do domácí péče. Asi po 14 dnech se mi paměť pomalu vrátila. Nejlepším důkazem toho je, že ještě dnes po mnoha letech mohu psát tyto řádky.
Když jsem o tomto nadělení později přemýšlel, řekl jsem si, že jsem vlastně mohl být rád, že hon na tasemnici dopadl pro mne dobře. Jeden z nejschopnějších redaktorů Rudého práva, který několik let působil jako válečný zpravodaj ve Vietnamu, po návratu zjistil, že jemu cizopasné larvy napadly játra. Přestože se mu pak doma snažili odborníci všemožně pomoci, fit se už nikdy necítil.
Bankéř s valaškou
Jednou z důležitých návštěv, k nimž z americké strany vedle zájezdů novinářů došlo, byl pobyt prezidenta banky Chase Manhattan Davida Rockefellera v Praze a Bratislavě. Tento známý multimilionář pocházející z rodiny amerického průmyslníka, jenž v roce 1877 založil firmu Standard Oil, která kontrolovala dvě třetiny produkce rafinerií v USA, byl přijat nejvyššími politickými a hospodářskými činiteli včetně prezidenta. Od těchto jednání se pro velký vliv hosta v americké ekonomice očekával žádoucí pokrok v americko-československých vztazích.
Do Československa přiletěl David Rockefeller vlastním proudovým letadlem. Na starém ruzyňském letišti, kde přistávaly všechny významné osobnosti, jsme přílet hosta očekávali s nevšedním zájmem. A to proto, že v našich novinách a časopisech se ještě nezřídka objevovaly karikatury amerických multimilionářů jako tělnatých sveřepých mužů ve fraku, s cylindrem s americkou vlajkou a nezbytným doutníkem v ústech. Skutečnost byla zcela jiná. Z letadla pružně vystoupil krátce ostříhaný, usměvavý, sympatický čtyřicátník, který se jinak ničím neodlišoval od nás, co jsme ho po celou dobu návštěvy doprovázeli.
Po jednání s místopředsedou vlády Rudolfem Rohlíčkem a náročné pěší prohlídce Prahy mu v hotelu Sport v Průhonicích nabídli kromě moravského vína pstruha na šalvěji, maso na rožni a teplý jablkový koláč. Na závěr nás host požádal s tím, že se sejdeme na Slovensku, abychom se mu podepsali na jídelní lístek, což učinil i on, takže mám jídelní lístek s jeho podpisem přiložen k fotografiím z této návštěvy.
Na Slovensku si David Rockefeller prohlédl naftový kombinát a při obědě ho předseda slovenské vlády Peter Colotka informoval o poválečné rychlé industrializaci Slovenska, růstu životní úrovně obyvatelstva a perspektivách země. Díky tradiční slovenské pohostinnosti setkání probíhalo v přátelském ovzduší. Chyběla snad jen cimbálová hudba a slovenská děvčata v krojích, která by amerického milionáře jistě roztančila.
Před odletem předal slovenský premiér Davidu Rockefellerovi jako upomínkový dárek umělecky zdobenou valašku. Když se tázal, k čemu lidé na Slovensku tento nástroj potřebovali, vysvětlil mu, že ho užívali pastýři ovcí a že tuto zbraň nosil i slovenský lidový hrdina Jánošík, který, jak se dochovalo z lidových pověstí, "bohatým bral a chudým dával", což host přijal s nefalšovaným zájmem a humorem.
Na letišti jsme si prohlédli vnitřek letadla, kde bylo pouze střízlivé, nezbytné zařízení sloužící k práci a odpočinku. Než se zavřely dveře, tak nám v nich David Rockefeller se smíchem a s valaškou nad hlavou zamával na rozloučenou.
Na scéně Jan Zrzavý
Na závěr pobytu Indiry Gándhíové jsem svolal na Hrad, kde byla ubytována, tiskovou konferenci. Dojednána byla na 10 hodin, takže jsem již hodinu předtím spěchal k hlavní bráně, abych zkontroloval, zda je vše v pořádku a případně hostu vysvětlil, kdo byl na konferenci pozván a jaký by měl být její průběh.
U zavřené brány stála vojenská stráž, která pouštěla dovnitř nádvoří jen osoby s patřičnou propustkou. Vedle vojáka stál jakýsi pomenší nenápadně oděný člověk, který se marně dožadoval vstupu a strážci Hradu něco ukazoval a vysvětloval. Když jsem přišel blíže, slyšel jsem již jen rezolutní závěr rozhovoru: "Když nemáte propustku, tak vás dovnitř nepustím, i kdybyste byl třeba papež."
Úporný, ale přesto neúspěšný muž měl na hlavě baret, a když jsem si pozorněji prohlédl jeho obličej i postavu, zjistil jsem, že to nemůže být nikdo jiný než jeden z našich malířů, národní umělec Jan Zrzavý. Zeptal jsem se, co ho na Hrad přivádí a on místo odpovědi otevřel ošumělou aktovku a řekl, že by chtěl indické premiérce ukázat některé své obrázky. Nemohl jsem udělat nic jiného, než že jsem strážného požádal, aby malíře se mnou pustil dovnitř. Ten už nejednal tak komisně, otevřel bránu, ale přesto mi ještě řekl: "Když si ho vezmete na své triko, tak ať jde."
Putovali jsme chodbami Hradu až k reprezentačním komnatám, kde Indira Gándhíová měla svůj sekretariát. Když jsem vedoucímu řekl, o co jde a koho přivádím, byli jsme uvedeni do salónu, kde nás Indira Gándhíová očekávala. Po uvítání si s Janem Zrzavým sedla na pohovku. Dohodli se, že budou mluvit francouzsky a začala prohlídka malířových prací. Šlo asi o sedm nebo osm obrázků, z nichž si premiérka měla ponechat ty, které se jí budou líbit. Nakonec si odložila stranou dva jeho pastely, k nimž jí Mistr věnoval francouzský překlad Máchova Máje se svými ilustracemi.
Blížil se začátek tiskové konference a výklad Mistra neměl konce. Šetrně jsem mu sdělil, že bohužel máme tiskovou konferenci. Měl pro to pochopení a na rozloučenou mi řekl: "To je vždycky tak, já když se s někým zakecám, tak pak nevím, kdy mám přestat."
S tiskovou konferencí je spojena ještě jedna příhoda. Asi za dva roky po návštěvě Indiry Gándhíové se mi dostala do ruky čirou náhodou kniha o životě Jana Zrzavého. V ní myslím synovec umělce píše o tom, jak ho propašoval na Hrad a zařídil, aby indické premiérce mohl předat své obrázky. Pisatele, který byl novinář, jsem znal a zeptal jsem se ho, jak se ve mne mohl převtělit. Omlouval se, že mu tuto epizodu strýček vyprávěl, ale zapomněl, kdo ho do Hradu dostal, tak to vzal na sebe. Slíbil, že to v druhém vydání knížky uvede na pravou míru, což dodržel.
S předsedkyní indické vlády jsme se pak setkali při návštěvě předsedy vlády Lubomíra Štrougala v Indii v roce 1974 a 1984. S jejím jménem byla však již spojena jen tragédie, o které jsme se dozvěděli na zasedání Rady vzájemné hospodářské pomoci, jež se konalo v Havaně na Kubě.
V průběhu jednání předsedající přítomným s pohnutím oznámil, že Indira Gándhíová již není mezi živými, že ji zavraždil jeden z členů její tělesné stráže. K této otřesné události dodal, že zasedání RVHP v Havaně předběžně končí, neboť všichni předsedové vlád členských států se vrátí do vlasti a zúčastní se pohřbu této představitelky Indie, která všechny své síly a schopnosti věnovala snahám o rozvoj spolupráce národů a zachování světového míru.
Hudební rarita
Skutečnou raritou pro cizince a milovníky mexické hudby je rozhodně náměstí revolucionáře Garibaldiho, kde od večera do ranních hodin vyhrávají nejrůznější hudební skupiny. Jejich přitažlivost nespočívá jen v typických mexických úborech, kde dominují bohatě zdobená široká sombrera a pestrá ponča proti nočnímu chladu, který v nadmořské výšce 2000 m prokřehlé posluchače brzy zahání do jedné z mnoha útulných hospůdek. Na náměstí i uvnitř při sklence tequilly vám za patřičnou odměnu kapela, většinou v obsazení kytary, housle, basa a trubky, zahraje rytmickou píseň o kouzlu mexických hor, životě pastevců dobytka nebo táhlou a smutnou melodii o nešťastné lásce vesnické krásky.
Říká se, že housle a trubky, ale i rytmus polky a valčíku převzaly takzvané skupiny mariachis, hrající původně na venkovských svatbách a pohřbech, od českých muzikantů. Tyto hudebníky si přivezl s sebou do Mexika coby vojenskou kapelu bratr Františka Josefa, Maxmilián Habsburský, který jako císař vládl v Mexiku v letech 1864-1867, než ho z trůnu smetla domácí republikánská vojska. Tím se dá vysvětlit, proč je českému uchu mexická mariachis tak blízká.
Několik kapitolek z knihy, kterou si můžete ve Futuře koupit nebo objednat za 115 Kč
Autor: František Kouřil
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)