"Kniha pro mrtvé i živé - rockové příběhy z berlínského metra," čteme na záložce románového debutu Jaroslava Rudiše (1972 v Turnově). Absolvent pedagogické fakulty pobýval v 90. letech v Německu, kde vystřídal řadu zaměstnání, jež sice neměla s učitelskou nebo literární profesí nic společného, byla však neocenitelným zdrojem zkušeností. V současnosti se s jeho jménem můžeme setkat na stránkách kulturní rubriky deníku Právo.
Román nese název NEBE POD BERLÍNEM, metaforický, ale dobře volený. Expozice není ničím originální: vypravěč dává ve škole výpověď, sbalí si věci, kytaru s ladičkou, napíše pár řádků na rozloučenou, zkontroluje bojler - a po dvou měsících se ocitá v Berlíně už ve společnosti Pancho Dirka, Katrin, Ulrike a jiných "týpků" obývajících nadzemní, ale zvláště podzemní prostory berlínského metra. Zakládá společně s nimi punkrockovou skupinu U-Bahn, s níž hraje vše možné (i nemožné) po barech a kavárnách, a nakonec se dočká i jistých úspěchů, když se o ně začne zajímat televize. Bémovým vyprávěním (tak se totiž hlavní postava jmenuje) jsme vtaženi do svébytného prostoru a času, který jako by neznal den a noc, do světa řidičů, anonymních cestujících, povalečů, příležitostných i pravidelných narkomanů, pijáků piva a kávy, požíračů currywurstů a kebabů, žebráků, prostitutek a pasáků, sebevrahů ("úspěšných" i neúspěšných), bezdomovců, fanatiků, prodejců čehokoli, potulných hudebníků etc. Do vyprávění vstupují hlasy živých i mrtvých, vzpomínky, sny, iluze, plány do budoucna i nářek nad zpackaným životem. Tento černý a občas fosforeskující svět (ne náhodou je několikráte zmíněno Macondo, pralesní městečko ze Sto roků samoty), s obratně rozprostřenou sítí narážek (sdostatek srozumitelných) má vlastní poetiku, jež připomene metodu a směr zvaný magický realismus. I zde ožívají duše mrtvých, i zde je konzervována minulost, která se prostupuje se současností. Ovšem Rudišův styl je barbarský, poloreportážní, dokumentární, dynamický, generační, pracuje jen s oproštěnými denotátovými větami a dojem autentičnosti vzbuzujícími replikami; slangové a argotické výrazivo je funkční, nikoli tedy nadužívané. Postavy berou skutečnost takovou, jaká se jim jeví, věří jí, popř. jí chtějí věřit, přestože je podvádí. Svatá prostoto, jsi magičtější než kmenové kulty!
Román vyniká literárním, epickým talentem, možná i scenáristickým - vždyť románová látka je vhodná i k filmového ztvárnění. Nevyniká - je totiž zcela průměrný - běžnou, tuctovou povrchností, s níž se vypravěč identifikuje s paradigmatem restauračního myšlení post-luciferismu. Pohrdání komunisty na Západě i "enderáckým" režimem, démonizace "fízlů", díry v paměti a vytěsňování do schématu nepasujících obsahů, milé připomenutí, že Češi "vyhnali" své německé spoluobčany a "udělali si z jejich domů za pár korun víkendové hrady" (s. 117) mu ovšem vynesou přízeň donátorů i restaurační kritiky. "Velkorysost" a "finanční podpora" debutantům, za kterou J. Rudiš děkuje, jsou v našich edičních a literárních poměrech dosti neobvyklé. Škoda, vždyť Rudiš snad neměl v úmyslu napsat nějakou další politickou agitku o páchnoucím "Berlin Eastside" a báječně nebeském, protože liberálním Západním Berlíně.
Kniha obdržela v roce 2002 literární Cenu Jiřího Ortena a byla letos vydána nakladatelstvím Labyrint v Praze už ve druhém dotisku.
Autor: Mojmír Lešek
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |