Obrys-Kmen před časem (pod titulkem Když i žáby dostanou po páření národní barvu) zveřejnil recenzi knihy Dubravky Ugrešičové Kultura lži. Překlad knihy vzápětí potom vyšel v češtině. Pod názvem Muzeum bezpodmínečné kapitulace spisovatelka nyní v Holandsku vydala další knihu. Kéž by brzy vyšla také u nás!
Je to román promíchaný s osobním deníkem a poznámkami z vyhnanství. Děj začíná soupisem obsahu žaludku uhynulého slona v berlínské zoo. Veterináři při pitvě v bachoru zvířete našli zapalovač i vodní pistolku, stříbrný náhrdelník i kapesní nůž a řadu jiných věcí, které by se jinde spolu nepotkaly. Nad pitevním protokolem nás podle spisovatelky "musí napadnout poetická reflexe, že předměty v zažívacím traktu slona mezi sebou navázaly těsné svazky... Analogickým způsobem je třeba číst fragmenty mé knihy. Pokud čtenář získá dojem, že mezi nimi není logické a hluboké spojení, ať je trpělivý, vazby se postupně vytvoří samy".
Muzeum bezpodmínečné kapitulace autorka napsala v Holandsku, kam musela dobrovolně - povinně emigrovat. V dusné atmosféře nezávislého Chorvatska se "vdova po Jugoslávii" (její vlastní metafora) pro kritiku šovinismu necítila doma. Štvanice se blížila k lynči. Tramvaje v Záhřebu byly vybaveny nekonečnou magnetofonovou smyčkou, která mezi ohláškami zastávek přinášela pořád dokola stručné sdělení organizace chorvatských nacionalistů: "Na Ugrešičovou sereme!"
Honičku vybičovala "vlastenecká" novinářka článkem o "pěti čarodějnicích, které nejsou dostatečně národní", zveřejněna byla jejich bydliště a telefonní čísla, adresy manželů a milenců, jména škol, kam chodily děti. Dubravce nezbylo, než uprchnout. V Záhřebu musela nechat starou nemocnou matku, rodačku z Bulharska.
Muzeum bezpodmínečné kapitulace přesto není románem o balkánské válce, ale výpovědí o rozpadajícím se světě. O tom, kolik lze z vlasti odvézt v kufru. O tom, kolik nového lze na kufru vybudovat. Dubravka vidí, že se nerozsypal pouze její svět a že k tomu ani válka nebyla nezbytná. Její matka přivandrovala s jedním kufrem z Varny do Dalmácie za milým - jugoslávským námořníkem. Našla tam sňatek i rozvod, svět, který se dal vystavět od nuly znovu. Když se jí to po létech povedlo, druhý manžel zemřel, děti se rozprchly, v její nové domovině začala balkánská válka a v rodné Varně už také nežijí všichni.
Rozsypaný svět není černou můrou pouze "jugoslávské vdovy" a její bulharské matky, ale také americké novinářky Lucy z Princetonu. Chtěla s Ugrešičovou udělat interview, ale svět se jí také rozsypal: "Mám pocit" - říká Američanka - "že celý můj život je jedno vyhnanství, i když jsem se nikdy nevzdálila Východnímu pobřeží". Dubravka o Lucy říká: "Rozpadla se tak, jako by sama sebe nacpala do kabelky". (Kabelka, už ani ne kufr...)
Rozpadá se dokonce řeč. Tři z pěti kapitol knihy jsou pojmenovány německy, i když Ugrešičová němčinu nezná. Učí se jen tolik, aby rozuměla. "Ich bin müde - to je jediná věta, kterou zatím znám a u toho chci zůstat. Když se naučíš víc, víc se otevřeš a já chci ještě nějaký čas být uzavřena do sebe".
Popisem obsahu sloního žaludku kniha začíná, popisem Bosňanky stojící před vchodem do U-bahnu na Adenauerplatzu končí: "Nepochybně neví, kam půjde - Kde jsem?" ptá se bezradně. "Wo bin ich?" pátrá Ugrešičová.
A přitom je v Berlíně, kde dosud stojí Muzeum bezpodmínečné kapitulace. Jako zapomenuté svědectví sovětského triumfu nad fašistickým Německem. Svět se dokáže rozsypat nejen lidem, ale také velmocem. Poraženým i vítězným. A nakonec všichni reagují podobně: bezpodmínečnou kapitulací.
A co se nerozpadá? - Paměť a vzpomínky. A také to, co neslibuje budoucnost. Milenec na jednu noc v Lisabonu. Anděl strážný, který náhodou zabloudil na babský večírek, každé obdivovatelce daroval pérko ze svých křídel, jenom Dubravku vynechal. A pozítří si už jenom ona na anděla vzpomene, byť byl stejně nereálný jako náhodný souložník v portugalské noci. Hlavně nemít naději!
Přítelkyně Ugrešičové andělova pírka uložily mezi domácí harampádí. Ale na harampádí musíte mít dům, pírko do kufru nenacpete. V kufru můžete přechovávat jenom fotografie.
"Utečenci se dělí podle toho, zda mají či nemají fotografie" - říká jeden Bosňan zahnaný do Muzea bezpodmínečné kapitulace.
Autor: Ivo Havlík
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |