POE A DUTÁ ZEMĚ

   Vyryl jsem to do nitra hor a svou pomstu v prach do nitra skály.
   Poslední věta Příběhů Arthura Gordona Pyma

   Poeovi bylo devět, když se stal "celý svět" adresátem tohoto dopisu: Prohlašuji, že Země je dutá a uvnitř obyvatelná. Obsahuje pět pevných, soustředných kulových slupek v sobě s otvory okolo pólů. Za pravdivost té skutečnosti ručím vlastním životem. Jsem připraven prozkoumat uvedenou dutinu, pokud mě v tom svět podpoří a pomůže mi cestu podniknout. John Cleves Symmes, Ohio, bývalý kapitán pěchoty.
   Za války s Anglií 1812 ucpal podepsaný nepřátelské dělo vlastníma rukama a stal se takřka americkým národním hrdinou. Teď chtěl víc: sto statečných mužů, kteří by s ním na podzim 1818 vyrazili k pólu, ale i dál. Či vlastně hloub. Zavazuji se, že jakmile překročíme osmdesátý druhý stupeň, najdeme zem bohatou vegetací, zvířenou, možná i obydlenou, a to jen abychom se zjara 1919 v pořádku vrátili. Prohlášení poslal i do Washingtonu, jak prezidentu Jamesi Monroeovi (1817-1825), tak Kongresu, v jehož knihovně je umístěno dnes. Zaslal je i americkým univerzitám a vědcům Evropy, mj. Alexandru von Humboldtovi a Siru Humphry Davymu. Současně přednášel po Státech a žádal finanční dary k uspořádání expedice. Příroda šetří, kde může, tvrdil. Kosti, stébla, rákos, brky i vlasy jsou duté, tak proč planety by nebyly? Polární zář? Je to odlesk vnitřního slunce. Oceán se na jihu do Země vlévá, aby na severu vytekl. Vysvětlím tím i proudy. Nejprudší budou v ohybech. Vnitřní slupky mám za obyvatelné. Jak na plochách konvexních, tak konkávních.
   Roku 1820 vydal utopický román Symzonia, objevná plavba, kde líčí výpravu DOVNITŘ. "Kolumbova cesta byla výlet přes rybník a jeho objevy ve srovnání s mými nepatrné," kasá se Symmesův hrdina. Ta vize však není nová. Už anglický astronom Edmond Halley (1656-1742), po němž zvána kometa, tvrdil, že pět set mil dolů, nebo i méně, a opět začne prázdno. Co matrjošky viděl tři v sobě rotující světy o velikosti Venuše, Marsu a Merkuru a hlásal to i před Královskou společností v Londýně roku 1692, kdy byl jmenován královským astronomem. Podle pohybu magnetických pólů uvěřil, že točny nejsou dvě, ale je jich víc: na vnitřních, pomaleji rotujících slupkách. I švýcarský matematik Euler (1708-1783) přitakal: A žijí tam ti, kteří nás překonali. V Americe Halleyho hypotézu pojal do svého traktátu Křesťanský filozof (1721) i kazatel Cotton Mather (1683-1728), pověstný pronásledovatel čarodějnic Salemu, už od svých třiceti ovšem i člen právě Královské společnosti v Londýně. Nejméně jeho knihu znal i Symmes a uhranul i řadu lidí vlivných, takže třeba roku 1825 mu nabídli, ať se účastní ruské polární expedice. Odmítl, ale spřátelil se s absolventem Ohijské univerzity a vydavatelem Reynoldsem, který už brzy také přednášel, aby dal důraz na "nové trhy a nezměrné poklady" (chráněné ale rasou šestimetrových obrů). O nutnosti plavby k pólu Reynolds přesvědčil lovce tuleňů a velryb i ministra námořnictva Samuela Lewise Southarda, a ten zas prezidenta Johna Quincy Adamse (1825-1829, tento odpůrce otroctví znám nám naposled ze Spielbergova filmu Amistad, kde ho hrál Sir Anthony Hopkins). Co Adams udělal? Vyžádal si analýzu možnosti vyslat k jižnímu pólu vojenskou loď. Byli však i další uhranutí. Obchodník James McBride ze správní rady místní univerzity dokonce sestavil články svého "učitele" do další knihy Symmesova teorie koncentrických sfér (1826, stejnojmenný titul vydá ale roku 1878 i Symmesův syn). 28. 1. 1823 bylo díky McBrideovi v Kongresu navrženo (budoucím viceprezidentem Johnsonem), aby vláda financovala expedici, která "potvrdí americký nárok na všechna území uvnitř". I dík neutuchající Reynoldsově propagaci schváleno roku 1828, kdy bylo Poeovi devatenáct a čekala ho zrovna (jen podle legendy?) cesta po Evropě a do Petrohradu. Zvláštní je tu dvojí. 1. Sladkých devatenáct Poeovi už jaksi zůstalo, neboť dospěle žít nikdy nedokázal a zachoval si "preadolescentní intelekt a pubertální zájmy i obzory" (M. Holub). 2. Zrovna následujícího roku PRÝ proplul zeměkoulí finský rybář Olaf Jansen (1811-1908) - a mimochodem, mapy nás šálí, a tak si hned neuvědomíme, jak obří má Země průměr na to, aby šlo zakřivení pozorovat z povrchu, a že i prudší ohyby povrchu u pólů bychom opravdu přepluli nic netuše.
   Mohl se Poe o Jansenově pouti doslechnout v nějaké přístavní krčmě? Sotva. Jansenovo fascinující vyprávění bylo zachyceno až daleko později v knize Zakouřený Bůh (1908), jejímž titulním hrdinou "mdle zarudlé" vnitřní slunce Země, které prý "sem tam zahlédnou polární plavci". Jenže "Jansenova" roku byl prezident Adams vystřídán Jacksonem a ten plán plavby "dovnitř" metá v koš. A vyčerpaný Symmes? Umírá. Mizí ze scény. Reynolds ještě ne. Zakládá Společnost pro průzkum duté Země a vydá certifikáty, s nimiž obchoduje na burze. 29. 10. pak z newyorského přístavu vypluly dvě lodi - Annawan a Seraph - pod velením kapitánů Palmera a Pendeltona. Výsledek? Vzbouřily se posádky někde u Chile? Došlo ke ztroskotání? Či lodě skutečně dosáhly pólu? Kdo ví. Poe však jako by Reynoldse telepaticky sledoval, a tak právě počátkem třicátých let získá cenu sto dolarů za Rukopis nalezený v láhvi, fiktivní deník, který je parodií i básní a jehož finále předjalo ryk vodního víru z povídky Sestup do Maelstromu (1841): Naši loď teď obklopuje černá tma věčné noci a chaos vod bez pěny, ale jen míli po obou stranách mohu občas nezřetelně spatřit hrozivé valy ledu, jež strmí do pusté oblohy jako zdi vesmíru. Plujeme v proudu, jestli tak mohu nazvat lavinu vod, která hučí a ječí podél bílého ledu a burácí směrem k jihu rychlostí zběsilého vodopádu. Snad nás tento proud unáší přímo k jižnímu pólu. Zatím nám vítr stále duje do zad, a protože máme stožáry plné plachet, celá loď se chvílemi doslova vznáší z vln. Ó hrůzo hrůzoucí! Napravo i nalevo se náhle otevírá led a my se teď závratně otáčíme v nesmírných soustředných kruzích po okraji gigantického amfiteátru, jehož stěny se pnou a ztrácejí ve tmě a dálce. Kruhy se rychle zmenšují - řítíme se šíleně do propastného víru a uprostřed řevu a hukotu a burácení oceánu a bouře se loď kymácí - ó Bože! - a klesá!
   Citovaný příběh bude později jmenován v Bradburyho povídce Psanci a lidstvem budoucna "radši" spálen. Následuje ale za ním i Poeova poznámka: Povídka byla původně uveřejněna v roce 1831 a teprve po mnoha letech jsem se obeznámil s mapami zeměpisce Merkatora, na kterých je oceán zakreslen tak, že čtyřmi rameny proniká do útrob země a ty jej pohlcují. Pól sám je znázorněn černým útesem, který strmí do značné výše. A který, dodejme, se stal sopkou - pointou vernovky Dobrodružství kapitána Hatterase (1866).
   Téma pólů Poea drželo, jak vidíme i z pasáže Bezpříkladných dobrodružství Hanse Pfaalla (1834), této "reportáže" z letu na Měsíc balónem: Ledová plocha dole se, jak stoupám, stává stále vydutější, až nakonec vidím na samém pólu ostře vyznačený kruh. Jeho nestejně temné zbarvení je směrem k západu tmavší než kterékoli jiné místo na viditelné polokouli, a někde přechází až do absolutní černi. "Magnetické póly zrůdných snů" říká v recenzi této povídky Čapek, ale neměl tu Poe na mysli spíš obrovskou, černočernou šachtu? Radši zpět k Reynoldsovi. Roku 1836 už je totiž zpátky, odkud, ví Bůh, a sám dokonce píše: povídku Mocha Dick aneb Bílá velryba z Pacifiku. Právě ta o tucet let poté inspiruje Melvilla, hádejte k čemu. A Reynolds před Sněmovnou? "To NAŠE - AMERICKÉ lodě budou brzy kotvit u jižního pólu," mění taktiku, nu, a Kongres mu přiklepne tři sta tisíc dolarů. Přípravy expedice se ale protáhly na dva roky a Reynolds byl pro neshody s ministrem námořnictva ze seznamu účastníků na poslední chvíli vyškrtnut, takže plavba šesti lodí za jižní záhadou se počala roku 1838 bez něj. Ale dnes listujeme v tichu Příběhy Arthura Gordona Pyma a kýho výra, citáty z Reynoldse jsou tu! Však Poe recenzoval jeho řeč, však si z ní půjčil, však obhajoval Reynoldse proti kritikům. Ale setkali se osobně? Nedoloženo. Víme, že Reynolds určitě znal Poeova staršího bratra Henryho. Tedy muže se sklony k pití, který zemřel už tři či čtyřiadvacetiletý.
   A Pym? Zvláštní kniha. Nikdy nezfilmovaná. Proč ne? Prvně vyšla nadvakrát, v lednu a únoru 1837 v časopise Posel (z něhož Poe právě vyhozen) a jde o dílo hádankovité. Obsahuje mapku jeskynního systému, v níž pozorný čtenář odhalí Poeovy iniciály! Anebo je to básníkovo příjmení? Pym je tak či tak kniha znepokojivá, a přece už od počátku natolik nadsazená, že očividně zamýšlená co parodie, ač velejemná. Ale Poe, v podstatě celoživotní optimista (navzdory všemu, co ho drtilo), opravdu "zůstává vždy velký, dokonce i ve svých žertech" (Baudelaire), a tak jde o parodii čím blíž konci, tím básnivější, neboť "jak práce na Pymovi pokračovala, možnosti skryté v materiálu i formě se zmocnily Poeovy obrazotvornosti a dílo se přehouplo z komerce do oblasti umění," jak vystihl kritik.
   A přece jde o dílo i kvapně odbyté a plné jazykových chyb. "Prohřešky proti gramatice, syntaxi a volbě slov jsou tu roztroušeny všude," konstatuje moderní editor, když najde už dvoustý faktický omyl, a však sám Poe Pyma označil za knihu "velmi pošetilou" a nikdy ji nevydal podruhé - na rozdíl od tolika svých povídek. V Anglii ale vyšla pirátsky a pokládána zprvu za autentický deník. Kdo ve skutečnosti sytil Poeovu obraznost?
   Například Defoe. Jeho faktografičnost, jeho "fantastický realismus", kdy exaktně líčí detaily, jako by dokumentoval pravdu. To uhrane - a Poe znal nejen Robinsona, kterého zrovna nadšen zrecenzoval, ale v povědomí měl třeba i scénu boje s divochy u jeskyní z Dobrodružného života kapitána Singletona, jak jsem vybádal. A posloužily mu i paměti kapitána Cooka (na ty se odvolával už Symmes). Užil námořnické kroniky, rozhodně tedy Vyprávění o čtyřech cestách do jižního moře od Benjamina Morrella, kde TAKÉ dojde ku krveprolití a kanibalismu - na jistých "Ostrovech masakru". Pravda je ostatně podivuhodnější než fantazie, řekl Poe sám - a více viz Baileyho studie Zdroje Poeova Pyma a Pfaalla (1942). Mne osobně pak překvapily i podobnosti Pyma se Salamandrem (1832), jedním z prvních románů Eugena Suea. Vyšli oba autoři z téže trosečnické historky?
   Symzoniu pak Poe rozhodně vybrakoval. Oč v ní šlo? Kapitán Zmořezrozen propluje dírou jižního pólu, aniž si toho posádka všimne, a objeví svět s rasou albínů, kteří morálně vadné vyhánějí na ostrov Belzubia u OHYBU oceánu, aby tam za trest zčernali v slunci na uhel. Vida odkud Poeův Tsalal, kde též černé skoro vše včetně albatrosů. Vida odkud záludní zdejší negři s černými zuby, ta esence otrokářova děsu zobrazená ale Poem (schválně?) co divadelní šarže. Vida odkud panický strach černochů ze všeho bílého. Nic nového pod sluncem, ani tím arktickým, ale materiál není sám o sobě ničím, dokud ho nezajme pero povolaného. Tím povolaným Poe byl. Poe, výtečný vypravěč a malíř slov (ale i uhlem uměl naskicovat portrét za pár minut), Poe, geniální vypůjčovatel, jako už Shakespeare. A tak mi nevadí, že dokonce i tsalalská voda je z Dantova Pekla, vždyť "básnivého momentu Pym nabude, byť až pozvolným odhalováním mystéria bělosti vládnoucího nad ostrovy i divochy v Jižních mořích." (M. Holub)
   Poe sám byl přitom známý kritik a právě proti plagiátům brojil. A přece v Pymovi s klidem parafrázuje Symmesovo líčení tučňáků a jak v Symzonii, tak v Pymovi plavci u zemského ohybu objeví "zdechlinu podivného zvířete". Jen detaily? Jistě. Žádná kniha také nestojí na vodě, a to ani když se na ní celá odehraje, tak jako Pym, a Poe si naštěstí co skutečný umělec UMĚL z materiálu vybrat. Náležitě. Především však měl Pym i regulérně být druhým dílem Symzonie a ze slov, která Poe ve spěchu už nevyškrtl, vidíme, že měl nakonec líčit dobrodružství celých devíti let a ne jen devíti měsíců a tedy i příhody "zevnitř". Otázkou zůstává, zda právě scény z Tsalalu básník nepřehodil kupředu až právě z nikdy nepopsaných "vnitřních plání" - psal totiž Pyma napřeskáčku. Mnohé naznačuje i pasáž se souostrovím Aurory, tehdy skutečnou zeměpisnou záhadou. Pym Aurory nenalézá a to bylo možná pole pro jejich objevení TAM VEVNITŘ. Jenže zásadu "největší efekt nakonec" uplatnil Poe nejen v Havranovi a povídkách, i zde. A rezignoval na původní plán a rozsah, když postřehl, že k totálnějšímu efektu už by děj nedostoupal, ba naopak, klesnutím v nitro Země, kde by čtenář nenašel už vůbec reálnou oporu, by vyprávění sestoupilo k antiklimaxu. Takto Pym naopak graduje: osm prvých kapitol - dobrodružství. Pět dalších - dobrodružství a hrůza. A devět posledních - dobrodružství a hrůza a sci-fi úžas, ten především. A lze si představit, čím a kudy šlo jít ještě dál a hloub, a já si to představuji a Pavel Eisner upozorňuje, že Poe by to dokázal a že "čím přidává fantaskna, tím ještě zpřesňuje podrobnosti", ale básník v Poeovi už dál nemohl, a tak Mistr uvedl do literatury další z mnoha svých vynálezů (jimž detektivka vévodí), otevřený konec. "A nevysvětlím!" dogradoval Pyma chlapec - furiant.
   I díky tomuto konci se román dočkal tolika pokračování. Hlavně Verne na svého milovaného Poea myslí. Už v ponurém Chancelloru (1875). Regulérní druhý díl Pyma je pak Ledová sfinga (1897). Verne ale staví Poeovu fantazii až moc na nohy. Zbanálňuje. Dodá i motiv vztekliny právě u toho psa, který se Poeovi z Pyma jaksi nedopatřením. vytratil. Jedno je zvláštní. Že právě na vzteklinu Poe podle posledních výzkumů zemřel.
   Lovecraft pak sepsal své V horách šílenství (1931), kde se překonal, neb nedořekl tolik, kolik jindy ve zvyku doříci míval, totiž vše. Méně už známé jsou knihy Podivný objev (1899) Charlese Romyna Daka nebo Dobytí Eternalu Dominika Andrea (1947). Zcela moderní pak povídka Černočerná šachta - od pólu k pólu (1977) od Waldropa a Utleye, která geniálně slepila duchy tří vizionářů: Symmese, Reynoldse a Poea. Nu, a pro mnohé další krásné v Poeovi odkazuji, co se četby česky týká, k romantickému panu Škvoreckému. Jím a ne mnou ať vaše pouť končí. A expedice skutečná? Trvala čtyři roky. Lodě propluly (bez Reynoldse) tisíce kilometrů podle Antarktidy. Jenže plavci měli led za zem a břeh do mapy zanesli chybně. Zato na ostrově Samoa objevili nový břečťan a nazvali ho Reynoldsia. Právě Reynoldsovo jméno pak prý Poe volal, když se probral jen pár hodin před smrtí. "Reynolds! Reynolds! Ach. Reynolds!" V neděli 7. 10. 1849 brzy ráno zemřel necelé tři roky po své Sis, jak říkával ženě Virginii, a svou smrtí se vydal nejen k ní, ale i za svým alter egem Pymem, aby s ním prchal před ČERNÍ světa, aby se plavil až na sám BÍLÝ konec všech stránek svého života, tak jako Pym možná i ukolébáván "teplým mlékem" stále a stále bělejšího oceánu, z něhož se třeba lze zrodit někam "do lepšího". Anebo finále Pyma symbolizuje pouť "od porodu ku kojení", abych také přidal také nějakou vlastní interpretaci? A jak to asi souvisí s Poeovou hrůzou z pohlavního spojení, údajným to následkem chvil, kdy co dítě sledoval "hrozné" rození mladší sestřičky? Nevím, ale podle jiných odráží konec Pyma naopak spíš úlevný návrat do matčiny náruče a do lůna: 9. března. Hustá popelavá hmota pršela kolem nás bez ustání. Pruh páry na jihu se velkolepě vzepjal a zvolna nabýval určitějších obrysů. Nedovedu to přirovnat k ničemu jinému než k nezměrnému vodopádu, který se tiše valí do moře z jakéhosi nesmírného, dálného valu v nebi. Po celé šíři jižního obzoru se před námi teď rozprostřela gigantická opona. Nic se z těch končin neozývá.
   21. března. Nad námi se vznáší chmurná tma - ale z mléčných hlubin oceánu stoupá světelná záře a oblévá boky naší lodi. Jsme bezmála zaváti bílou popelavou prškou a ženeme se stále rychleji. Občas vpředu zahlédnu široké, zející průrvy, a v nitru těch jícnů se chaoticky kmitají nejasné obrazy. Valí se odtud mocný, i když neslyšný vítr, a v letu rozrývá planoucí oceán.
   22. března. Tma podstatně zhoustla. Zmírňuje ji jen voda zářící odleskem bělostné opony před námi. Z prostorů za tímto mlžným závojem přilétají teď neustále hejna obrovitých, sinavě bílých ptáků, a jak nám mizejí z očí, slyšíme je křičet - a je to ono věčné Tekeli-li!
   A pak už jsme se vřítili do náruče kataraktu, v němž se dokořán otevřel jícen. Ale tu se před námi vztyčila zahalená lidská postava, daleko větší a mohutnější než kterýkoli tvor přebývající mezi lidmi. A barva pleti této postavy byla čirá, sněhová běl.

Autor: Ivo Fencl


Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)