PODLEHNOUT TOUZE OTESAT KÁMEN...

   Nutno podotknout hned na začátku: žádné jubileum zveličující zásluhy na úkor nešvarů. Nic, co by zavelelo sednout a psát. Cesta do chrámu literární slávy vzbuzuje nedůvěru, aťsi je dlážděná tituly kvalitních knih. Počtem převyšují dvě desítky a za všechny aspoň Syn Windyho McPhersona, Muži na pochodu, Bílý nuzák, Víc než touha... a samosebou povídkový soubor Městečko v Ohiu s podtitulem Kniha grotesek. Ironií osudu už navždy zůstane, že smrt jejich autora připomněl deník Chronicle Telegram zprávou: Zemřel Sherwood Anderson (1876-1941), někdejší podnikatel z Elyrie.
   Právě toho se bál. Toho se děsil. Že uvízne drápkem třeba v barvách a lacích nebo bude celý život vyrábět almary. Nic proti almarám až na to, že se jedna podobá druhé jak vejce vejci (Triumf vejce). A on se chtěl neustále posunovat vpřed do pole experimentu. Co se dá udělat v próze, co ještě nebylo uděláno? A tak se znovu a znovu vydával na cesty.
   Putování po maloměstech amerického Středozápadu s oporou příležitostných zaměstnání vyvolává zjitřené otázky, zda je pro prostého člověka nezbytná industrializace, standardizace a universalizace (pojem globalizace ještě nebyl znám). Varuje před ztrátou identity a neopakovatelné lidské individuality: V naší době má rolník, stojící u kamen v krámě vesnice, hlavu naplněnou k překypění slovy jiných lidí. Noviny a časopisy mu ji nabily k prasknutí... Rolník u kamen je bratrem obyvatel velkoměst, a budeš-li naslouchat, zjistíš, že mluví tak plynně a prázdně jako nejlepší velkoměšťák (rozhlas v plenkách, televize ještě nebyla).
   Romány, v nichž se hrdina domůže bohatství, úspěchu a moci, aniž by záleželo na tom jak, skromně zpochybňují mýtus o americkém snu. Různorodé soubory povídek možná dokazují proč. Jeden z nich dorazil ve dvacátých letech minulého století do Čech. Útlý paperback z brněnského nakladatelství Vetus Via s vročením 1999 je taktéž vzdálený jakémukoli výročí. To, že ho bylo možno objevit ještě v roce 2002 v některých knihkupectvích, může na jedné straně přitakávat dojemné péči kulturních institucí o masové vydávání klasiků (edice dobré četby), nebo je projevem tuposti, neznalosti a ignorance, která preferuje editorskou činnost lesklých obálek masového braku. Druhá varianta je případnější už proto, že právě v zmiňovaném roce 2002 uplynulo tři čtvrtě století od prvního vydání českého překladu Andersonových povídek s názvem Smutní trubači. Že uplynulo pětačtyřicet let od vydání kritické stati Jaroslava Schejbala - Historické dilema Sherwooda Andersona (Světová literatura, 1957, roč. 2., č. 4, str. 27-34). Tedy od časů totalitního temna, kdy ve funkci zástupce šéfredaktora Světovky spolehlivě fungoval Josef Škvorecký. Kde je jí dneska konec! A do třetice: v roce 2002 uplynulo sto let od narození překladatele Andersonových Smutných trubačů. Nebyl jím nikdo jiný než Jan Čep.
   Co měli společného ti dva - rozdílní věkem a oddělení geografickými zeměpásy? Sherwood Anderson, v Americe uznávaný jako pokračovatel kritického realisty Theodora Dreisera a zároveň novátor, a Jan Čep, který se teprve před rokem uvedl u nakladatele Kuncíře skromným souborem třinácti povídek pod názvem Dvojí domov. Kdo by bez zaváhání označil zájem o starosti prostého člověka, násobený obavami o jeho další osud uprostřed tlaku společensko ekonomických proměn, nemýlil by se. Andersonovo maloměsto (Erie-Camden) a Čepova vesnice (Kozlovice-Myšlichovice), důvěrně zažitá prostředí, jež si oba nesou v sobě na životní pouti a taky domov, proměněný ve vidinu, k níž se v okamžiku smrti budou bolestně... a marně upínat. Zájem o problematiku milostných vztahů; u Andersona přímočarost proti pokrytectví, u Čepa sexualita podaná s omračující cudností. Andersonovi hrdinové se bouří proti regresi industriálních postupů, proti hrozbě možné manipulace, Čep cítí k pomíjivé realitě soucitnou lásku. A oba vědí své o smrti: pro Čepa představuje povětšinou bránu do další dimenze, Anderson je znepokojen její destruktivní silou (Smrt v lese).
   K svébytnému vyjádření uměleckých záměrů oba využívají žánr povídky. Anderson po svazující zkušenosti s konstrukcí románu, Čep, protože se k funkční románové konstrukci nikdy nedopracoval. Jejich příběhy mají jasný hodnotový fundament; u Čepa křesťanský rámec "jitřního zraku", u Andersona důvěra v lidství, opětovně zpochybňovanému a zrazovanému. Patří k Andersonovým zásluhám, že odmítl schéma povídky s dramatickou zápletkou a razantní pointou, které platilo od dob Ambroise Bierceho po Jacka Londona. Ostře nasvícené postavy s fyziognomickými atributy (ruce, oči) a stigmaty smutku a osamění se od Městečka v Ohiu posunuly k širšímu záběru. Okamžik (iniciace chlapce v muže, milostná zkušenost) na sebe bere delší časovou prodlevu, takže příběh prorůstá příběhem, Tomovo vyprávění z úvodní povídky Smutných trubačů (Chicagský Hamlet) je korigováno vyprávěním autorského subjektu směrem k hlubšímu ponoru a mnohovrstevnatosti. Zatímco Triumf vejce představuje směšnohrdinský hold otci jako stvořiteli budoucího vypravěče, povídka Láhve s mlékem je vážnou úvahou nad smysluplností spisovatelovy práce. A konečně: text Smutných trubačů jakoby modifikoval Toma ve Willa. Oba opouštějí domov, aby se nadechli k samostatnosti a dospělosti: Tom se ve svém příběhu vrací zpátky, chtěl by překonat nesmělost a cudnost, jež ovlivnily setkání s cizí ženou. Will, který dostal z domova dopis od setry Kateřiny, v němž mu sděluje, že se bude vdávat, medituje nad svým životem. Život, který měl nyní Will vésti sám, stal se mu čímsi cizím, nekonečným a děsivým. Snad je všecek život takový - jediná poušť a prázdnota... Život se mění v holou řadu dní a snad celý život je takový - holá řada dní. Býti mužem... Znamená to přijmout stereotyp továrního koloběhu s výplatou na konci týdne a potom hurá do lokálu nebo za děvčaty...? Dělají to tak všichni.
   Zatím Will tráví čas v osamělosti penzionu, kde ho navštěvuje starý hornista s pocity promarněného života, nicméně plný vzdoru. A znovu nutil Willa, aby přiložil roh k ústům. "Nemůžete ovšem vyluzovat hudbu, vždyť to neumíte, ale to nic nedělá," povídal. "Hlavní je udělat hluk, ztropit pekelný rámus, troubit jako všichni čerti!" Willovi bylo zase najednou do pláče, ale onen pocit prázdnoty a samoty, který ho mučil od té chvíle, co sedl v Bidwellu do vlaku, najednou pominul. "Nu, nemohu být přece na věky dítětem. Kateřina má právo se vdát," pomyslil si, a nasadiv roh ke rtům, zatroubil dva nebo tři tóny, ale docela tichounce.
   Smysluplnost, činorodost a potřebnost tak v úhrnu představují nejspolehlivější ochranu proti pocitům sebelítosti, zmaru a nicotě. Ty ve svém komplexu mohou vést k destrukci, jak ji formou dokonané sebevraždy zobrazuje Jan Čep na postavě holiče Rypáčka v povídce Člověk na silnici (Děravý plášť). Toto teatrální gesto existenciální svobody, pro katolíka Čepa nepřijatelné, odmítají svým dílem Andersonovi pokračovatelé, především pokrokoví spisovatelé amerického Jihu, Capote, East, Faulkner, Foote, Stuart, Waren, Weltyová... Někteří už dokonce vědí, jak z toho začarovaného kruhu ven.
   Ukazuje se, že slovesné umění svými estetickými kvalitami působí formativně nezávisle na čase, který se nám v případě Smutných trubačů shovívavě připomíná výrazy tramway a whiskey. A to je dobře.

Autor: František Skorunka


Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)