JIŘÍ DRTIL, psychiatr a spisovatel
Máte v šuplíku svého pracovního stolu nějaké rukopisy, které se vám nedaří vydat?
V mé pracovně se najde rukopis odborně populární publikace s názvem Toxikománie od A do Z. Jedná se o text práce, kterou jsem napsal na základě objednávky tehdejšího Ústavu zdravotní výchovy z konce osmdesátých let. Tato práce měla být součástí malé řady, jejíž další dvě knihy se měly jmenovat Alkoholismus od A do Z a Kouření od A do Z a měli je napsat jiní specialisté. Pokud vím, nevyšla žádná z nich. Můj rukopis byl recenzován a doporučen do tisku. Poté mi byla práce začátkem devadesátých let vrácena. Na důvody zrušení smlouvy si již nevzpomínám. Bezpečně to nebyla nějaká nespokojenost případného vydavatele s obsahem textu.
Jaké zkušenosti máte s nakladateli? Můžete vylíčit své potíže, či naopak dobré zážitky?
Pokusil jsem se nabídnout své dva rukopisy někomu z nakladatelů, avšak můj pokus se neujal. Proto jsem básnickou sbírku Povídání vydal sám, vlastním nákladem a shora uvedený rukopis jsem zatím nezveřejnil. Něco píši, avšak o tom, co s tím udělám, zatím vážně nepřemýšlím.
Knižní trh je velmi dobře zásoben všemožnými tituly různých žánrů. Česká literatura však, až na několik spisovatelů, má mezi nimi velice slabé zastoupení, dokonce chybí řada mnoha skvělých českých autorů. V čem vidíte příčinu faktu, že čeští nakladatelé nevydávají české autory?
Boom ve vydávání překladové literatury je zřejmě pochopitelný, bývala nedostatková. Pokud jde o skutečnost, že se vydává jenom málo knih původních současných českých autorů, bude to mít řadu příčin, bezpečně však v tom hraje roli neexistující cílevědomá organizace této činnosti. Mám tím na mysli jednak organizaci jako činnost, jednak organizaci jako instituci. Přitom mne vůbec nenapadá, že by to měla být nějaká státem provozovaná aktivita. V 19. století úspěšně vydával české knihy nakladatel Pospíšil v Hradci Králové, ve dvacátém století spousta jiných, napadá mne jméno Borový. Snad se tím živil dobře.
Měli byste nějaké náměty, jak podpořit vydávání české literatury, klasické i současné?
Navázal bych na předchozí odpověď. Musí to někdo systematicky dělat. Kdysi mi jeden známý vyprávěl, jak ve Spojených státech amerických rozjížděli moderní elektroniku. Snad měli začít tím, že vyrobili elektronické hračky, které se velmi dobře prodávaly. Zkuste dítěti nekoupit hračku! Asi to ani nikdy nezkoušíte a to je dobře. Tak shromáždili základní kapitál a pokračovali dál. Chodil jsem před časem mezi trhovci, kteří prodávali volně ložené knížky, navštěvoval jsem různá knihkupectví, která měla soukromé majitele a některá byla vázaná obchodně jen na zcela přesně definované obchodní řetězce a prohlížel jsem si, co všechno z knižní produkce se prodává v supermarketech. A představoval jsem si, jak by mezi tím vypadala a působila edice systematicky vydávané starší a novější české literatury, která by se jmenovala třeba Český Honza. Přímo jsem viděl to logo zobrazující českého chasníka v beranici na bílé paperbackové (nebo se to píše pejprbekové, nevím) obálce a četl jsem si jména autorů jako třeba Václav Beneš Třebízský, Božena Němcová, Alois Jirásek, Matěj Čapek-Chod, Jindřich Šimon Baar a dalších a dalších až po dnešní časy. Pokud by to šlo dobře, u paperbacků (pejprbeků?) by to nezůstalo. Rád bych ale podotkl, že, jak se zdá, úspěšně se dá prodat hlavně to, co se zákazníkovi přinese až domů. U drahých knih se to tak dnes dělá. Úspěšný prodej musí mít své dealery (kdybych napsal podílníky, asi by mi nikdo nerozuměl).
Post scriptum: Někdo z emigrantů mi vyprávěl, že jim Škvorecký v Kanadě posílal j e d n o u t ý d n ě českou knížku. Moc se na ni těšili a nestačilo jim to. Nevím, jestli se to dá technicky provést s tou jednou knížkou týdně, tak intenzivní by to snad být nemuselo, ale skupina předplatitelů by mohla být velmi významná.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)