Lid této země miluje divadlo.
   Vždy měl, má a bude mít herce, kterým věří a kteří s ním sdílejí hořké i veselé osudy, kteří umějí probudit v člověku srdce a předat mu své pocity, naděje i radosti.
   Jedním z nich byl Jindřich Plachta.
   Jeho dlouhatánskou postavu jsme znali z filmů, které jsme neúnavně navštěvovali. Ale nejvíc nás přitahovala jeho dobrosrdečná tvář, jeho úsměv, který se rodil v koutcích úst pod nakrouceným knírem, rozlil se po obličeji a zdálo se, že se postupně zmocňuje celého těla. V neohrabaných pohybech rukou a těla jsme objevovali prosté a velké lidské srdce.
   Byl náš, těch kluků, co mívají záplaty na kalhotách, a my jsme ho milovali.
   A najednou byl tady.
   Soubor Vesnického divadla nastudoval představení s názvem Medvědi. Pod tím názvem se skrývaly tři komické jednoaktové hry, v nichž hlavní roli hrál vždy Jindřich Plachta. Spolu s Plachtou tehdy hráli František Kovařík, Zdeněk Řehoř, Vlasta Němotová a Eva Šmeralová. Později jsem v témže souboru poznal skvělou herečku Janu Šedovou, kterou dnes všichni znají jako mondénní Italku, jež tak energicky vystupuje z automobilu na hoštické návsi. Mnoho let hrála ve Slováckém divadle a tehdy jsme se stali dobrými přáteli.
   Konečně přijeli.
   Pozorně jsem sledoval každé hnutí dlouhého Plachty, který se mi ve skutečnosti zdál ještě větší, než jak jsme ho znali z kina. Dlouhými kroky přeměřoval jeviště venkovského sálu, vyznačoval místa pro kulisy a dirigoval seřízení reflektorů na osvětlovacích rampách. Byl vážný a soustředěný.
   Když potom práce skončila a vše bylo, jak si přál, usmál se tím známým úsměvem a my jsme věděli, že je tu, i když jeho tvář byla hladce vyholena a ještě ji nezdobil známý knír. Skláněl se nad otlučeným umyvadlem, rozprávěl s otcem, vyptával se, jak jde zedničina, jaké jsou výdělky a jak se tu lidem žije.
   Přišel večer. Sál sokolovny byl zaplněn do posledního místa. Lidé se srdečně bavili. V Čechovově aktovce hrál Plachta starého sluhu. Ten vstupuje do hry až před samým závěrem hříčky. Dveře v kulisách byly ovšem pro vysokého Plachtu malé a tak se stalo, že herec uvízl mezi dveřmi s holí nad hlavou a nevěděl kudy kam. Herce přivítal bouřlivý potlesk. A narůstal, jak Plachta vrážel do dřevěných kulis holí i hlavou. Plachta to hrál s chutí tak opravdovou, že sál bouřil smíchem a potlesk nebral konce. Velký umělec se nakonec obrátil a odešel. Vzdal to. Všichni čekali, co bude dál. Po chvíli ticha se dveře znovu otevírají - lidé už se chystají na novou legraci - ale Plachta prošel dveřmi jako vánek, lehce a snadno. S holí nad hlavou. V té chvíli všichni pocítili, jak mocně nad nimi zavlála křídla velkého umění.
   Potlesk po poslední oponě byl obrovský. Plachta ještě jednou vystoupil před oponu a krátce promluvil. Pohrával si s knírem pod nosem a řekl: »Ona je ta republika ještě mladá. Všechno není, jak by mělo být. Inu, musíme si občas něco od huby utrhnout.«
   A jediným gestem strhl svůj známý knír.
   Bylo to, jako by obnažil své srdce.
   Tehdy jsem poprvé pochopil, jakou moc má skutečné umění.



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)