Divný byl ten večer ve městě - vzduch se otřásal jako kdyby se hrál fotbal. Kostelní zvon vyzváněl jako při pohřbu či ve svátek, malíři pokojů natírali barvou fasádu místního výboru, přestože se už začínalo stmívat a autobusy z ničeho nic začaly jezdit podle jízdního řádu, který obyvatelé města už dávno zapomněli.
Podivný byl ten večer i pro návštěvníky restaurace U Zlatého kuřete. Vedoucí si stříhal vlasy v zrcadle naproti WC, oba číšníci hráli šachy a grilovaná kuřata roznášela hostům servírka v devátém měsíci těhotenství.
A pokud jde o samotné hosty? Hned jak vešel do restaurace, upoutal ho vzhled vysokého tělnatého muže s černým plnovousem, přísným pohledem a silnýma rukama, z nichž jedna byla ukryta v obvaze a druhá dokonce v sádře. Mladá žena s orlím nosem a křiklavě zmalovanými rty krmila zraněného obra jako malé dítě a strkala mu do úst kousky bílého masa a smažené brambory. Dvojice milenců u sousedního stolu měla ruce schované pod přikrývkou, vzdychala a svého jídla se ani nedotkla. U dalšího stolu seděl vysoký bledý muž středních let a jakoby potají si četl časopis. O kousek dál trojice přátel zapřísahala čtvrtého, aby řekl pravdu, zatímco on se jen popuzené smál a vrtěl rukou v zápěstí, jako že ne. U malého stolku pro dva , od kterého byl výhled na ulici, seděl dobře oblečený pán v nejlepších letech a v poněkud staromódním svrchníku, se sněhobílou šálou kolem krku. Měl klidné pohyby a bylo vidět, že právě nikam nespěchá. Kolem jeho stolu dvakrát prošel jakýsi vyholený muž, a pokaždé na něj vrhl kradmý pohled. Když tudy šel potřetí, zastavil se a zvolal:
"Promiňte, pane, ale nejste vy náhodou kdysi velmi známý advokát Zašev? Nebo jste mu jen tak podobný?"
Dotyčný ve staromódním svrchníku se trochu ironický usmál, kývl hlavou a odpověděl:
"Ano, skutečně, jsem to já. Těší mě, že jste mě poznal. Jestli chcete, přisedněte!"
Holobrádek znova zvolal na cele kolo:
"Jak bych vás nepoznal?! Byl jste přece advokátem mé sestřenice z otcovy strany. Nevyhrál jste ani jedno z osmi soudních stání! Ale po každé té porážce říkala sestřenice, že s vámi je radost prohrávat. Kde jste byl tak dlouho? Kam jste se ztratil?"
Holobrádek se usadil na sousední židli a Zašev už v té chvíli litoval, že ho k tomu vybídl. Neměl rád, když mu někdo připomínal jeho porážky.
"Byl jsem v cizině," řekl Zašev.
"To je skvělé," spráskl ruce Holobrádek. "Doufám, že budete souhlasit, abych objednal pivo na počest našeho náhodného setkání?"
Staré zvyky byly silnější než náhlé rozladění a Zašev souhlasil. Servírka jim přinesla dvě piva, ale současně je upozornila, že pokud budou chtít ještě něco, musí si to objednat hned, protože jí za tři minuty začíná televizní seriál. Tahle vidina přiměla Holobrádka, aby objednal ještě dvě piva.
"A jaké to vlastně je v té zatracované cizině?" opřel se o lokty Holobrádek. "Je to pravda, že v zahraničí na sebe Bulhaři rádi dělají podrazy?"
"Prosím?" řekl Zašev a přiložil si ruku k uchu.
Přátelé u vedlejšího stolu, kteří se předtím navzájem zapřísahali, teď
mluvili všichni najednou a nikdo nikoho neposlouchal. Holobrádkova slova tak zanikla v ruchu restaurace.
"Jestli je to pravda?" opakoval Holobrádek a kladl důraz na každé slovo. "Jestli je pravda, že Bulhaři v zahraničí si rádi dělají navzájem podrazy?"
A Zašev, který tentokrát rozuměl a kterému byla Holobrádkova bezprostřednost najednou sympatická, řekl vlídně:
"Záleží na tom, co myslíte slovem podrazy?"
"Hm," usmál se Holobrádek, který měl v tu chvíli bílý knír z pivní pěny, "to víte, že nemám na mysli podražení nohou v moři, aby se člověk namočil."
Zašev lehce zavrtěl hlavou.
"Inu, ono je namočení a namočení. Některé může mít i vážné následky. Existuje dokonce i osudné namočení. Ale proč vás to zajímá? Proč se neptáte na největší stavby, které jsem ve světě viděl, na nejkrásnější ženy, které jsem potkal, nebo na největší boháče, které jsem poznal? Proč vás nezajímají arabské recepty na nejlepší přípravu kuřete, anebo to, když na člověka plivá velbloud? Proč se ptáte na to, jak se krajané v cizině podrážejí?"
Holobrádek se naklonil dopředu, rozhlédl se a řekl:
"Protože já jsem v životě jen zcela výjimečně někoho podrazil, zato sám jsem se stál obětí nesčetných podrazů. Ale jen tady doma. A říká se, že příslušníci jiných národů v cizině drží spolu a navzájem si pomáhají. Ale o Bulharech to prý neplatí."
"No dobře," pozvedl ruce Zašev, "nenechám váš zájem neuspokojený. Budu vám vyprávět jednu historku a závěr si udělejte sám. Nerad někomu vnucuji vlastní závěry, spokojím se s tím, že předkládám fakta.
Byla tehdy velice teplá noc a já seděl v zahradě svého přítele Mustafy a popíjel jsem s ním šerbet. Najednou jsem zaslechl z ulice nějakou hádku. Potom párkrát bouchla vrata a do zahrady vběhl sluha, který řekl udýchaně pár vět v arabštině. Mustafa ho pozorně vyslechl a pak mi francouzsky vysvětlil, že se se mnou chce velice naléhavě sejít jeden můj krajan, který přichází velké dálky z nějakého městečka v poušti a proto nemůže čekat. Omluvil jsem se tedy svému příteli , poděkoval za pohostinnost a odešel jsem, abych zjistil, proč mě ten bulharský poustevník tak naléhavě shání.
Ten člověk se jmenoval Gočo a do zahraničí vycestoval jako takzvaný druhý člen rodiny, protože jeho manželka tam byla vyslaná jako lékařka. Jako 'druhý člen' rodiny se měl starat jen o rodinu, ale to ho neuspokojovalo. Dá se říct, že se nudil. Jednou nakoukl ve městě, kde žili, do obchodu s nábytkem. Prohlédl si vystavené zboží a řekl majiteli:
'Ták a ták, jsem vyučený truhlář a mohl bych pro vás dělat různé užitečné věci, jen kdybych měl k dispozici dobré dřevo.'
Majitel obchodu měl rád podnikavé lidi a tak si ihned něco objednal - pro začátek to měly být tři věšáky na obleky s ramínky. Takové, co se jim říká Jean nebo taky Jakub. Sehnal Gočovi dřevo a ten vyrobil objednané věšáky, které se ihned následujícího dne prodaly.
Obchodník si objednal další tři a řekl Gočovi, že pokud se prodají stejně rychle jako ty první, objedná si jich rovnou patnáct. Gočo vyrobil další věšáky a navíc nakreslil dva nové návrhy - jeden na vestavěnou skříň, druhý na botník. A stalo se něco, s čím nepočítal - až ze Sofie přijel nějaký Zamfirov nebo Zefirov, který ho navštívil a řekl mu:
'Dostali jsme avízo ze spolehlivého pramene, že tu soukromničíš jako truhlář a vyděláváš nezdaněné peníze. Ten signál jsme dostali přímo odtud, z vaší oázy a proto jsem přijel až sem. Uvědomuješ si, soudruhu Gočo, jaké následky může mít tvé počínání?'
Gočo nevěděl, ale protože byl poctivý člověk, přiznal bez mučení, že vyrobil tři věšáky. Jenže Zefirov byl ostřílený člověk a když slyšel číslo tři, chápal to jako tři stovky. Gočo se omlouval jak dovedl, mluvil o svých dětech, ale Zefirov, který už měl těch jeho řečí plné zuby, řekl:
'Tak dobře. Já na to všechno zapomenu a ty mi, až budeš mít trochu volno, uděláš jednu knihovnu, šatník a šest židlí. O dopravu se postarám sám,' dodal velkoryse.
Gočovi dalo velkou práci, než vysvětlil majiteli, že potřebuje dřevěný materiál pro mimořádnou objednávku a že se mu odplatí prací zadarmo.
A tak, až po krk zabořený do hoblin, splnil Zefirův požadavek. Dotyčný poslal pro nábytek malé nákladní auto a o placení, samozřejmě, nepadlo ani slovo.
Jenže Goča netrápila ani tak práce grátis, jako marné přemýšlení, kdo vlastně byl ten, který ho tak dusil kvůli pár věšákům na šaty.
A tak utekl měsíc v marném dohadování. Ve dne Gočo spal a v noci se díval na hvězdy. Nakonec se rozhodl, že znovu navštíví obchodníka s nábytkem. Obchodník ho pohostil kávou a arašídy a nabídl mu, aby pro něj i nadále vyráběl nábytek. Gočo souhlasil, protože ho už zase začínala zmáhat nuda. Pracoval naplno - a za měsíc se objevilo další udání, že si přivydělává. Udání přišlo zase z místní oázy. Kontrola však přišla tentokrát z ambasády. Byl to nějaký Nikodimov nebo Nikolajev a hned zaútočil:
'Soudruhu Gočo, jestlipak víte, proč vás sem vyslali? Asi ne pro to, abyste poskvrňoval dobré jméno své vlasti! Vy nevíte, jaké jsou povinnosti 'druhého člena' rodiny? Vy nevíte, jak se říká tomu, co děláte? Jestlipak víte, že nebýt toho, že si vážíme práce vaší ženy, tak bychom vám už dávno řekli, abyste si sbalil kufry?' Gočo se hájil, jak jen to šlo. Že neudělal nic špatného, zapíral, že by pracoval jako truhlář, ale Nikodimov ho sjel jako malého kluka: 'Nelži, soudruhu Gočo! A uvědom si, že místní obyvatelstvo vůbec nestojí o tvůj nábytek! Jsem velice zklamaný z tvého postoje.' Pak se na chvíli zamyslel a tiše dodal: 'Kdybys chtěl, aby se na všechno zapomnělo, musel bys mi slíbit, že mi uděláš nábytek do mé sofijské vily. Stačí až po tvém návratu do vlasti.'
Po Nikodimově návštěvě Gočo znervózněl. Po večeři vynadal manželce: 'Neudala jsi mě nakonec ty, slepice jedna?' Jeho manželka byla lékařka, studovaná osoba, a tak spolkla urážku a začala zpytovat svědomí, jestli se před některým ze svých bulharských pacientů náhodou neprořekla."
Zašev upil piva a v očích se mu leskly a začaly se rychle pohybovat veselé plamínky.
"A tenhle náš krajan, vyděšený z těch podrazů a z toho vydírání, si ke mně přišel pro radu. Udělal, co jsem mu navrhl, a v důsledku toho musel Zefirov písemně vysvětlovat příslušným orgánům, jak přišel ke svému nábytku, musel psát vysvětlení ke svému vysvětlení a dodatky k tomu vysvětlení, najednou parkoval tam, kde bylo parkování zakázáno, začal zpívat po telefonu a když po něm chtěli moč k vyšetření, dával krev.
Nikodimov, zděšený z toho, co potkalo Zefirova, požádal Goča, aby zapomněl na jejich rozhovor, a že už žádný nábytek do vily nepotřebuje. Ale tentokrát Gočo projevil neochvějnost a řekl mu, že objednávka je objednávka, že už na zakázce začal pracovat a chtěl zálohu."
"Skvěle jste mu poradil!" mnul si spokojeně ruce Holobrádek. "Pak že si Bulhaři v cizině nepomáhají!"
"Inu," zívl Zašev, "náhodou jsem zrovna potřeboval pár houpacích křesel a sekretář."
Jordan Popov je významný bulharský humorista, novinář a filolog. Narodil se roku 1941 v Sofii a řadu let pracoval nejprve jako redaktor a později jako šéfredaktor humoristického týdeníku Sršeň. Jeho díla byla přeložená do více než 30 jazyků. Je držitelem řady národních i mezinárodních cen. Uveřejněná povídka je ze sborníku Pantáta Ganjo se vrací, který vydalo nakladatelství Parnas v Sofii.
Aleko Konstantinov (1863-1897) byl významný bulharský fejetonista a prozaik. Navštívil USA v r. 1895 (sbírka Do Chicaga a zpátky) a ještě předtím - v r. 1891 - První všeobecnou výstavu v Praze. Tady vznikl nápad proslulé knihy s humoristickými povídkami - Pantáta Ganjo, popisující mravní metamorfózu novozbohatlíka po osvobození z turecké nadvlády (1878). Děj některých povídek se odehrává i v Praze. Existují dokonce i dobová tvrzení, že nápad na Pantátu Ganja vznikl v pražské kavárně Slavii. Od doby svého vydání se Pantáta Ganjo stal přízviskem pro novozbohatlíka a pro Bulhara, kterému chybí nejenom patřičné vzdělání, ale mravnost i umění chovat se dobře v civilizovanějším prostředí. Byl několikrát přeložen i do češtiny.
Povídku přeložil a poznámku napsal DIMITR VELIKOV
Autor: Jordan Popov
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |