Viděl jsem sochy v parcích zámků, v Kačině a v Chlumu, klečící žena tam plakala a Sibyla stála s pochodní v ruce a dva pěstní zápasníci stáli vyzývavě přes cestu proti sobě, tam, u zámku, odkud vyjel následník trůnu Ferdinand d'Este na svoji poslední cestu do Sarajeva. To vše je daleká minulost, jen historie válek a první stránka Švejka nám ji vrátí...
Viděl jsem sochy na hřbitovech a hrobkách, celou hrobku-dům, palác Rokosových na malém mšenském hřbitůvku, holubice, plačky, mramorové bílé plačky bez slz nad hroby, busty a sochy, a tam zase stál štíhlý Mánes, jinde, v Miroticích, stojí Aleš, co Komenských, Husů a Palackých jsem viděl, co soudobých soch spisovatelů, politiků, botaniků, skladatelů... jindy to byl Myslbek a Štursův Raněný, nahoře na Vítkově, v modravě žlutém světle padá zasažen ranami války...
Viděl jsem sochy v galeriích a na výstavách a můj spolužák sochař Zdeněk Vojta z Třeboně tloukl kladivem divoce do kamene na konci Prahy v malé dílničce, až tam z neživého šutru vymlátil chirurga, chirurga s rouškou přes obličej, mrtvého chirurga, který nikdy nikoho neoperoval.
Tolik soch jsem viděl... v Třeboni žena na lázních a u zastávky, Samson čurá dnem i nocí na budějovickém náměstí a na jednom sídlišti u bazénu před moderním domem leží uprostřed ostrůvku nahá dospělá žena, na zádech, nohy u sebe, hlavu nakloněnou nalevo, kolena pokrčena, je jako živá, připravené ke coitu, kluci ji sedají na klín a ptáci na bradavky prsů... -
Ale teď myslím na malou, kamennou, nahou krásnou ženu. Stojí na nádvoří budějovické nemocnice. Opírá se o jakousi balustrádu. Kdyby tam ta žena nestála již tolik let, hádal bych jí něco přes dvacet. Má na hlavě drdůlek a před sebou půlměsíc macešek - bílých, fialových, žlutých. A za ní stojí smuteční smrk, trochu rozsochatý, nepravidelný. A ta kamenná kráska se dívá napravo, na kvetoucí bez, na cestu k chirurgii a na gynekologický pavilon.
Stál jsem tam jednou dlouho na tom krásném, širokém, květnatém nádvoří, bylo jitro na sklonku jara, lidé proudili do nemocnice, šly masíčkaté krásky v mini, co si navléknou za chvíli čepec a modré šaty sester, jeli doktoři auty, sanitky vezly stařeny a řidiči jim pomáhali z vozů, dvě ženy v županech telefonovaly z budky, vrátný ze své kukaně něco někomu ukazoval, z kožního vykukoval malým okénkem jakýsi muž, proud lidí se valil do nemocnice, kvílela rychlá sanitka, spěchající s někým na chirurgii, zřízenci na kolech šlapali asfaltovými cestičkami, zahradník ryl záhon. - Stál jsem na cestě, na úrovni té kamenné krásky, hlavu jsem sklonil jako ona, za mnou zůstala obrovská budova krční, oční, stomatologie... a vzadu napravo moderní chirurgie. Tam přišel můj otec, sem přivezli jednou moji babičku - oba doufali za zády té sochy v život - ale nakonec je smrt vysvobodila z bolestí tohoto podivného světa a ponořila do tiché, věčné tmy.
Ta socha je viděla, jak sem přišli - i jak odtud odjížděli v černém voze - a oni viděli ji. A teď se dívá, dívá za všechny sochy v mém životě, které jsem kdy potkal a potkávám - na gynekologii. Někdo tam rodí a někdo si přišel pro potrat, někomu pomohou na svět a někdo tam pod kyretkou zemře beze jména.
Ta socha je unavená, již tolik toho viděla a nemůže odtud odejít - odpočinout si. Nahá jako sám život zde stojí kýčovitě na pranýři, vidí smrti a životy, smrti v životech a životy v smrti, dívá se na beznohé, bezruké a slepé, a zase na muže a ženy v bílém a na masíčkaté kejtkaté krásky, když končí službu a spěchají v sexy-mini za bránu života i smrti.
Pak sedím na lavičce za zády té sochy. A jen z budovy nad námi, z té robustní, vysoké třípatrové budovy až nahoře u hodin (na něž se dívávám ze svého bytu zde za rohem), zakrouží nad nemocnicí a nad tou kráskou občas chechtavý racek a nebo šedé hrdličky volají, jak říkávala moje matka: »...dědoušku...dědoušku...« -
Jdu potom pomalu mlžným ránem k východu, znovu se otočím, dívám se na tu sochu, na její odvrácenou tvář s drdůlkem a vidím, jak dějiny života i smrtí si zde podávají ruce... -
Viděl jsem sochy v parcích zámků, doma i ve světě, například v Schönbrunnu, ale dnes myslím na tu malou a prostou, neznámou kýčovitou krásu beze jména, která se postavila na nádvoří českobudějovické nemocnice. Nechce - a snad již ani nemůže - odtud odejít. Již tolik toho zde viděla, že tu se vším srostla.
Jsou sochy, o nichž se píše v dějepise, v kunsthistorických příručkách a katalozích výstav - a jsou ty, o nichž nikdo nehovoří a nemapuje je do slovníků ani je nefotografuje. Jsou možná prosté a neumělé - a přece jsou tak slavné jako ten Štursův Raněný, i když na ně v žádném panteonu nepadá stín žlutomodrého světla. Také ta socha z budějovické nemocnice patří mezi ty, které ranil sám život.
Autor: Karel Aksamit
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |