V únoru letošního roku přišla na knižní trh publikace, vydaná v pražské Votobii (v edici Kontroverzně), jejímž autorem je Petr Bakalář. Nese atraktivní název TABU V SOCIÁLNÍCH VÉDÁCH (s podtitulem Rozdíly mezi rasami / Judaismus jako evoluční skupinová strategie / Eugenika). Během jednoho měsíce se prodalo na 7000 výtisků, což je na knihu z oboru sociologie počet nevídaný, zvláště když nejde o učebnici. Kritikou byla rázem označena jako rasistická, antisemitská, pseudovědecká apod., což jí na atraktivitě neubralo, ba právě naopak. Je všeobecně známo, že odsudky "vládnoucí" restaurační kritiky jsou jednak - de facto - doporučením knih k četbě (nejen snobům), jednak mohou budit dojem (těch, kteří restaurační ideová schémata prohlédli), že pravý opak je pravdou, že desavuovaná kniha, myšlenka či hnutí je přínosem pro literaturu, vědu či společnost. V případě knihy Tabu v sociálních vědách, inzerované, a tak nepřímo doporučované v Haló novinách, jsem však na rozpacích, a ač nerad, musím dát Bakalářovým kritikům za pravdu, alespoň v něčem.
Bakalářova publikace otevřeně ventiluje témata a koncepce, které jsou teoreticky pokládány za rasistické, antisemitské a barbarské, diskreditované např. vyhlazovací politikou fašistického Německa, Japonska nebo segregací v Jihoafrické republice doby apartheidu. Přitom v společenském vědomí, resp. podvědomí fungují, silně působí jako předsudky, schémata vnímání a hodnocení skutečnosti. Od běžných vědeckých prací, které vznikají především pro tituly či akreditaci, a zejména nesmí pohoršit "elity", jež rozhodují o jejich udělení či neudělení, se podstatně liší odvahou, sebejistotou, sebevědomím. Bakalář se jeví jako typ mladého, radikálně pravicového vědce konfrontační školy, ochotného riskovat, systematického v dokazování toho, co dokázat (demonstrovat) chce, preferujícího tzv. exaktní, empirické závěry. Tato odvaha mi není nesympatická. Bakalář argumentuje poměrně přesvědčivě - statistikami, zkušenostními výroky i výroky autorit, formální logikou, vždy s určitou znalostí argumentů možných (četných) oponentů, na něž briskně reaguje.
Usiluje mj. zproblematizovat popírání genetických rozdílů mezi rasami ("kognitivních schopností a problémů osobnosti"), a s nimi spojených předpokladů výkonnosti, dále idealizování možností soužití jednotlivých ras a etnických skupin, projekt multikulturalismu, ale rovněž představu, že antisemitismus je psychiatrická porucha a že eugenikou nelze dosáhnout pozitivních výsledků, které zabrání dysgenickému, resp. degenerativnímu vývoji. Na malé ploše časopisecké recenze není možné tlumočit všechny Bakalářovy soudy a závěry, vztahované např. i na českou romskou či židovskou komunitu. První oddíl knihy se snaží dokázat, že existují fatální rozdíly mezi rasami, "a to na všech měřitelných úrovních (velikost mozku, IQ, reakční časy, mozkový metabolismus, společenský status apod.)". Pohled na lidské rasy je blízký zoologickému pohledu, nechybí údaje o velikosti genitálií a mozkovny, zvláště však o IQ, autorově klíčové a notně fetišizované kategorii. Redukce člověka na jeho IQ, z něhož jsou pak odvozovány výkonnostní předpoklady a jež je spojováno s jedincovým rasovým určením, je nejslabším bodem první části knihy, která ignoruje genovou variabilitu uvnitř jednotlivých ras a mechanicky spojuje abstraktní rasový prototyp s nevyčerpatelně variabilní realitou. Společenská nerovnost je dle Bakaláře dána rasou, rozdíly mezi rasami pak biologicky. Vlivem prostředí se vytvářel specifický rasový genofond a strategie, jež determinují schopnosti ras. Velmi negativně v tomto "srovnání" vypadá tzv. negroidní rasa, uplatňující r-strategii ("rychle se rozmnožují a produkují hodně relativně méně kvalitního potomstva").
V druhé kapitole nazvané Judaismus jako evoluční skupinová strategie je pojmová nedostatečnost nejvíce patrná, stejně jako biologická redukce a zjednodušování problematiky. Ignorování základních prací o antisemitismu, včetně jeho literárně beletristické reflexe, vede k tomu, že výklady o antisemitismu jsou nejméně promyšleným článkem knihy. Podle všech kritiků je Bakalářova monografie antisemitská, což není tak zcela pravda. Není antisemitská ex ante, autora nemotivuje nenávist ani potlačovaná obava, pod mnohé jeho věty by se žádný antisemita nepodepsal (např. obdiv k absolutizovanému IQ, vysokému v židovské populaci), ale v důsledcích, ex post. Důsledkem této IQ prevalence je mytologický obraz židů (popř. Židů) jako skupiny, která de facto ohrožuje druhé i sebe samu, infiltruje jej svými agenty, hraje do vlastní kapsy a pohrdá okolím, šíří strach, aby vzbudila respekt. Autor se snaží dokázat, že antisemitismu není "psychiatrická porucha", nýbrž jakýsi zpětnovazebný rasismus, něco přirozeného, normálního (v tom se shoduje s tendencemi starožidovství i pravicového sionismu, ospravedlňujícího vlastní barbarství, násilí a etnocentrismus hrozbou celoplanetárního, latentního i otevřeného antisemitismu a nového holocaustu). Dle Bakaláře jde většinou o obrannou, byť mezní a nesprávnou reakci na židovský rasismus, skupinovou strategii a mj. na názor, že judaismus je eticky vyšší systém. Judaismus má být tzv. koherentní (kohezní) skupinová strategie tendující ke světovládě, popř. udržení pozic ve světě, v čemž je blízký argumentaci Kevina MacDonalda. Hlavní chyba Bakalářovy argumentace je nasnadě - vše, co činí židé (popř. Židé), činí právě jako židé. Kdo "je" židem či jím "není", je otázka k věčné diskusi, zneužívaná antisemity, ortodoxními rabíny i ultranacionalisty v židovské společnosti, jimž je židovská identita vším (jediným a prevalenčním, nadlidským, vyvoleným třebas ke gigantickému a neskutečně adorovanému utrpení, božím vlastnictvím, jak káže náboženský fanatismus). Mýlí se ovšem Bakalář i jeho kritici, antisemitismus není nic "normálního" ani "přirozeného". Je to mytologický konstrukt, ohrožující bezpečnost židů i nežidů, vítaná záminka k represím. Tzv. židovská identita je jednou z mnoha identit individuálního člověka, s rasově daným genofondem související jen vzdáleně, neboť je jevem kulturním a vědomým, člověka asimilovaného a asimilujícího, polykulturního a mnohdy polyetnického - ostatně "čistota rasy", "etnická identita" je děsivý nesmysl, a má-li Bakalář v něčem pravdu, potom v kritice (byť jednostranné) některých stránek ortodoxie, klanové mentality diaspory, kterou ovšem můžeme vysledovat i v jiných společenstvích, zvláště minoritních. Autorovi velmi, citelně chybí alespoň znalost, když ne přímo využití filozofie Jindřicha Kohna, vynikajícího sociologa, zde alespoň jeho stěžejní práce Asimilace a věky.
Bakalář není ovšem propagandista, jenž vše pozitivní, co dělají židé, prohlásí za "arijské", a to negativní přirozeně za "židovské". Nebo - v opačném gardu, v převrácené perspektivě - by vše průměrné či špatné prohlásil za "arijské", a dobré za projev "židovské identity. Judaismus by mu ovšem neměl reprezentovat židovství, židovstvo a židy v komplexním a moderním slova smyslu, jako je nereprezentuje ani marxismus (jak se mnozí domnívají, neboť Marx byl židovského původu a netajil se tím, když kritizoval jinou židovskou "identitu", tedy kapitalizované židovství). Bakalářovy výklady Freuda a freudismu ovšem tímto propagandistickým komplexem trpí, tedy zkratkové myšlení: Freud byl Žid s židovskou identitou, jeho myšlení bylo židovské, jeho objevy jsou židovské, psychoanalýze je tedy židovský koncept. Židovství nereprezentuje ani současná politika pravicové izraelské vlády, výsměch demokracii a humanismu, zneužívajíc tématu holocaustu a antisemitismu. Ani antisemitismus, ani antisionismus však neospravedlňuje, což si uvědomuje jen málokdo; obě mytologie mj. citelně poškozují hnutí odporu arabských zemí proti americké agresi.
Hlavním problémem knihy je, jako mnohých jiných, nepřípustná abstrakce. Je zajímavé, že na tom se shodli mnozí recenzenti, od Reflexu až po Roš chodeš, přestože recenze v Reflexu je napadnutelnější než osvědčená manipulační strategie druhé zmíněné tiskoviny, neboť se v ní kritik přiznává k tomu, že recenzovanou knihu nečetl. Odhlížet od nepodstatného a zohledňovat jevy podstatné je hlavní přednost vědy, ale zde hřeší Bakalář nejvíce. Stručně vzato - přihlíží jen k tomu, co jeho názory podporuje, a odhlíží od toho, co se mu nehodí. Dovolím si být osobní: ignoraci projektu Literatura s hvězdou Davidovou (editovaného ve stejném nakladatelství jako Tabu v sociálních vědách, byť mimo edici), resp. jeho "zatlačení do bezvýznamnosti", slovníku, jenž na literárním materiálu dokazuje pravý opak toho, co empiricky, teoreticky i spekulativně dovozuje Bakalář, pokládám za nehoráznou. Jakkoli je sociologova argumentace postavena konfrontačně, jakkoli polemizuje s některými badateli-sociology, potom vždy úzce selektivně, nezřídka jednu autoritu "přebíjí" druhou autoritou, výrok opačným výrokem, tvrzení zase jiným tvrzením. Jiným problémem je apriorní pojmové vymezení, strnulost a uzavřenost jeho systému. Např. apriorní pojetí judaismu jako kohezní "strategie, která se stará o prosperitu svých členů, a to často na úkor nečlenů, tj. Nežidů" (s. 103), kterou přejímá od Kevina MacDonalda.
Byly by Spojené státy světu i sobě samým méně nebezpečnou zemí, kdyby zlikvidovali černochy (jako kdysi téměř vyhladili indiány a jejich kulturu)? Byly bychom opravdu bohatší, kdybychom nemuseli platit sociální výpomoc Romům a zamezili imigraci? Je disproporční zastoupení tzv. etnických skupin v určitých oborech škodlivé? Je-li zdůvodnitelné přirozenými rozdíly mezi rasami, neznamená to, že se rasy spíše doplňují, než že by jedna byla výkonnější než druhá? Do jaké míry můžeme absolutizovat rasové rozdíly, liší-li se rasy (podle M. Levina, Bakalářem nejednou citovaného) pouze 0, 0012 % genetického materiálu. Jistě, geniální matematik může mít téměř identický genofond jako matematik průměrný či podprůměrný, šimpanz může mít až 98, 5 procent společných s člověkem, ale svůdnou argumentaci ("Malé rozdíly a velké důsledky") můžeme obrátit v Bakalářův neprospěch - velké empirické rozdíly mezi člověkem a - člověkem, rasou - a rasou mohou mít v konečném úhrnu velmi malé důsledky, co se týče celkového "společenského výkonu" (aktuálního nebo potenciálního, kapitalismus není poslední stupeň lidského vývoje). Domněle velké rozdíly mezi rasami mohou mít zanedbatelné, resp. nulové důsledky při hodnocení individuálního člověka. Funkcí, těch reálných i potenciálních, je ve společnosti nespočet, a závisí jen na společenských vztazích, zda umožní, aby je jedinec uplatnil ve prospěch celku, nebo nikoli, popř. aby své schopnosti, předpoklady a talent obrátil proti společnosti jako defektní jednání (kriminalita apod.). Absolutizace IQ a jeho biologicko rasové nahlížení k ničemu dobrému nepovede, část společnosti trvale znevýhodní, menší část pak bude své majetky a moc odvozovat z ideologie blízké recenzované knize.
Cesta k apartheidu je Bakalářovou knihou bohužel doširoka otevřena, čemuž napovídají reálně existující ghetta etnická a zvláště sociální, protiklady městských sídlišť a pevností pro bohaté a ještě bohatší, ghetta nacionalistů a šovinistů jednobarevného klanového vyznání.
Knihu si můžete koupit nebo objednat ve Futuře za 269 Kč
Autor: Alexej Mikulášek
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)