Tak seržant Pepř tě překvapil
Dávej si na ty zatracený oči lepší pozor
Podobní chlápci měli pravdu když řekli že seš mrtvej
Jediný hřích kterýho ses dopustil je v tvý hlavě
Jak spíš?
Jak v noci spíš?
John Lennon - Jak spíš?
Po Mamoncillovi byl povolán na vojnu i Marco Aurelio, zatímco Angelito a já jsme se vydali cestou univerzitní. Abychom spolu zůstali všichni čtyři ve spojení i po skončení společných studijních let a zachovali tak kontinuitu středoškolského přátelství, "jednotu naší Skupinky", jak říkal Holobrádek, museli jsme vyvíjet neobyčejné úsilí. Angelito nás zval koncem každého týdne do domu své dívky Betty. Přehrával nám tam Dylanovy písně, Janis Joplin, Rolling Stones a antologii Beatles, která byla jeho osobním majetkem. S vehemencí tvrdil, že hudba utužuje přátelství, že právě ta nás udrží pohromadě. Když se našich dýchánků mohl zúčastnit i Mamoncillo, který měl volného času nejméně, cítili jsme se všichni šťastní, měli jsme nádherný pocit, že doba dospívání ještě neskončila, upřímně jsme se domnívali, že se protáhla a že bude trvat dál i navzdory neshodám, které mezi námi vznikaly a které jsme dřív neznali. Věřili jsme, doufali, že se naše adolescence včlení do dospělého života stojícího před námi. Avšak ukázalo se, že to bylo jen utopické přání. Naše představy ztroskotaly. Zhroutily se, abychom je v devadesátých letech na okamžik vzkřísili, a pak pohřbili podruhé.
Naše volání po "kontinuitě" bylo záhy konfrontováno s nepředvídatelnými překážkami, kterým se říká "objektivní" a které nikdo a nic, ani hudba, opravdová hudba, nemůže překonat. Holobrádka Angelita víc a víc zaměstnávalo studium techniky na CUJAE a navíc se po čase rozešel s Betty. Betty vyměnil za její kamarádku ze studií, která žila v San Miguel del Padrón. Naše přežívající Skupinka tak ztratila svoji základnu s veškerým nezbytným vybavením: gramofonem Akords z NDR a československým magnetofonem Tesla.
Angelitovu dívku ze San Miguel jsme osobně nepoznali. Předpokládali jsme, že je velmi krásná i ctnostná, ale zároveň jsme si byli vědomi všeho, co jsme Angelitovým rozchodem s Betty ztratili. Pozbyli jsme pohodlný a vhodně situovaný dům jejích laskavých a tolerantních rodičů, její gramofon a magnetofon.
Vzpomínám si, že v té době se Skupinka sešla jedenkrát i u mne doma. Nešlo ale o setkání kompletní Skupinky. Chyběl Angelito (jeho neúčast byla omluvena). Mluvili jsme o Angelitově děvčeti, které vystřídalo Betty, o jeho dalším přeludu. Mamoncillo zlomyslně tvrdil: "Holobrádek opustil Betty pravděpodobně proto, že jeho nová dívka vlastní desetkrát lepší elektroniku, proto, že má doma japonské stereofonní přístroje, z nichž slyšíš Dylana, jako by stál vedle tebe." Marcu Aureliovi tyto narážky vadily. "Všechno, co Angelito udělal, bylo z lásky a pro lásku," říkal ostře, skoro hrubě, nevrle, aby nám tak připomněl naši dřívější vzájemnou úctu.
Brzy nato se Skupinka definitivně rozplynula. Fredy se vrátil do civilu a začal pracovat na MINCIN. Angelito odešel z CUJAE a pokračoval ve studiu techniky v cizině, v Sovětském svazu. Marco Aurelio studoval práva na Havanské univerzitě a na té samé univerzitě filozofii. Následujících víc než dvacet jsme se všichni čtyři na jednom místě a v jeden okamžik nesešli.
Práva a filozofie byly pod střechou jediné fakulty, které se tehdy říkalo "Fakulta společenských věd". Tato okolnost způsobila, že aspoň frakce Skupinky přežila.
Já a Marco Aurelio jsme mysleli, že "Fakulta", na niž vstupujeme, je místo obývané múzami, věřili jsme, že vcházíme pod křídla učené sovy, ptáka bohyně Minervy, pod křídla věd, četby a plodné nespavosti. Brzy jsme však odhalili, že na "Fakultě" přebývají neočekávaně i pokleslí démoni noci, zkažení skřítkové, rarášci, hlodavci a další škůdci. Přátelství nás dvou (poslední duchovní bašta Skupinky) začalo být ohroženo tlaky, které čeřily fakultní vody, ohroženo rozpory a drobnými válkami mezi fakultními školami.
První ze škol, Škola práva a politických věd, byla, jak se říkalo, ideologickou avantgardou. Proti ní stály podle tehdy většinových názorů užvaněná a ubohá Škola žurnalistiky a především Filozofická škola. Posledně jmenovaná škola byla po revoluci považována za symbol slabošství, přemrštěnosti, samolibosti, intelektualismu, za hlásnou troubu myšlenek zpochybňujících novou ideologii a morálku.
Marcovo Aureliovo stoické cítění Filozofická škola, v jeho očích spíš karikatura Filozofické školy, novodobá Sodoma, stojící na rohu Zapatovy ulice a ulice G, nepřímo, zato výrazně ovlivňovala. Můj přítel cítil povinnost udílet mi rady, abych se varoval fiktivního života, pozlátka a rozmanitých klamů, abych nevěřil tomu, co se na škole učí.
Mnohé studentky Filozofické školy tenkrát nosívaly minisukně a studenti filozofie mívali dlouhé vlasy a chodívali v sandálech. Náš Marco Aurelio si nepřipouštěl, že by to byl protest proti tehdejším poměrům. Neviděl v tom nic ideologického. Nevěřil (na rozdíl od tolika svých spolužáků), že je možné, aby s ním "Fakultu" navštěvovali i teplouši a lesbičky, o nichž mluvili některé jazyky. Nicméně exhibicionismus mu starosti dělal. Vadila mu potřeba druhých ukazovat se očím světa a odlišovat se, vadila mu podle něj dětinská snaha udržet krok s módou namísto spojení s přírodou.
"Veškerá touha po odlišnosti jednoho člověka od druhých musí pramenit v prvé řadě z hloubi srdce. Cítí-li se někdo jiný než ostatní, pak to musí být jeho vnitřní přesvědčení a musí to okolí sdělovat svojí mravností, ne se od něj distancovat zevně, z rozmaru a z módy, která je negací přirozenosti a jedinečnosti," říkal mi Marco Aurelio.
S přibývajícími týdny a měsíci strávenými na "Fakultě", jsem se stále víc obával, že se v Marcovi Aureliovi rozplynou stoické myšlenky císaře Marca Aurelia, Serafína Escobeda a Poláka a budou zcela nahrazeny ideologickou avantgardou Školy práva a politických věd. Hrozilo nebezpečí, že se náš malý Marco Aurelio změní v nebezpečného extremistu: v inkvizitora jistého si svými názory, ve stranického aparátčíka, v člověka tvrdé linie, v omezence.
V Marcovi Aureliovi se před mýma očima spojovali, jako dvě kosmické lodě ve vesmírnou stanici, stoický filozoficko morální koráb a koráb plný dogmat ideologické avantgardy. Zkoušel jsem překlenout rostoucí vzájemné nepochopení, najít protiargumenty k tvrzením, která nás od sebe vzdalovala. "Ty módu jako protest a výraz opravdové odlišnosti neuznáváš. Ale nevzpomínáš si náhodou," ptal jsem se jej, "jak se odívali stoikové v dobách velkého Marca Aurelia? Nenosili náhodou přehoz, kterým se lišili od dobře oděných panáků a zazobanců? Nemívali vlasy a vousy záměrně neupravené? Nepřevzal stoickou módu nakonec i sám velký císař?" Snažil jsem se klást své otázky rozvážně a věcně. Ale Maličký se jim jen smál svými ústy bez rtů a mával rukou, jako by tohle už dávno nechal plavat, jako by si je sám přestal klást už nejméně před tisícem let.
"Pravdivý stoicismus," pravil, "nesmí dát na vzhled, na ty, kteří si jej pěstují, nesmí být ztotožňován se stoickým exhibicionismem. Nepleť se, nedbalý vzhled velkého Marca Aurelia nebyla móda, nýbrž uvolnění, nezájem o masku, nebyl onou zavrženíhodnou módu ve skutečném slova smyslu." Když to dořekl, zase se začal smát. Byl to hořký smích. Jeho nemocné pravé oko přitom poskakovalo, jeho pohled plul náměstím Cadenas, kde jsme seděli na lavičce, hopsal po schodišti Univerzity a ztrácel se v ulici Svatého Lazara. Díval jsem se do jeho zdravého oka a nepřestával na něj naléhat: "Nevidím žádnou lest v tom, když jde někdo k holiči a žádá jej, aby mu na hlavě vyholil pruh, upravil dlouhé kotlety a obarvil vlasy. Hippies nenáleží fiktivnímu světu. Vlasy jim zvedá svýma rukama sama přirozenost. Kdo je blíž pravdivému životu, měšťák s límečkem a kravatou, nebo John Lennon?"
Marco Aurelio si povzdechl. Najednou si uvědomil, že se mi vzdálil jako jeho nemocné oko. "Oba víme, že Lennon má nekonečně větší váhu než všichni měšťáci dohromady, než tyto pilíře fiktivního světa. Je nám jasné, že Lennon představuje pravdivý svět, i když se obléká jak se obléká a i když mu chybí cit pro pravou míru. Například proslulá pacifistická výzva nahého Johna a nahé Yoko, jejich poselství lásky, nese nesmazatelné znaky pózy. Něco jiného však představují ti, co Lennona jen zevně napodobují, co nosí malé kulaté brýle a oblékají se jako on, aniž by však dbali jeho poselství. Tyto osoby se blíží víc měšťákům než Lennonovi. Nenech se zmást zdánlivou podobou," řekl, než jsme se rozloučili.
Lennonův nudismus Marca Aurelia dráždil, ale věřit proto Lennonovi nepřestal, což jej přece jen odlišovalo od ideologické avantgardy Školy práva a společenských věd a od těch, kteří v rocku a ostatní hudbě, kterou poslouchala naše Skupinka během večírků vzpomínek na středoškolské roky, v Dylanovi a v Janis Joplin, viděli nebezpečnou cizí a odcizující vlnu, se kterou je třeba bez lítosti bojovat. Vadilo mi, že Marco Aurelio může považovat za ubohé exhibicionisty i mne a moji dívku Lupe, také studovala filozofii, protože jsme se odívali po Lennonově vzoru. Lupe dokonce hrdě nosívala lenonky. Snad dovedl rozeznávat mezi prázdnými napodobiteli, výstředníky, dutými hlavami, kteří převzali jen módu, a těmi, co se (jako Lupe a já) snažili přijmout i dialektické jádro módy, myšlenky, duchovní podstatu, kteří přebírali formu i s obsahem, zdání i se skutečností.
Náš Marco Aurelio přece jen prohlédl. Nakonec se poměrně rychle vzdálil ideologické avantgardě, radikálním křiklounům ze shromáždění a aktivů neopírajících se o rozum, jenž je jediným legitimním nosníkem politických úvah a činů. Pochopil, že tito křiklouni jsou nejhoršími stoickými exhibicionisty. Uvědomil si, že jsou stejní jako přizpůsobiví cizopasníci, kteří ve starém Římě, ve druhém století našeho letopočtu, bránili naučné a osvětlující misii velkého Marca Aurelia, kteří se vměšovali mezi skutečné filozofy a seli zmatek do hlav prostého lidu. Malý Marco Aurelio odmítl křik jako nástroj přesvědčování. Jeho střídmost, jeho náklonnost k rozumnému dialogu a touha poznávat odstíny, které jiní sotva vnímali, jej vzdálili okolí aktivních členů pochybné avantgardy.
Jednoho večera jsem se Marca Aurelia zeptal, zda by se mnou nezašel do Carmelo de Calzada, kde se scházeli havanští hippies. Spíše ze zvědavosti než z jiného důvodu to přijal. Poté jsem dodal: "Telefonoval jsem Holobrádkovi. Slíbil, že přijde také. Z naší Skupinky tak bude chybět jen Fredy." Když jsem to dořekl, měl jsem najednou pocit, že se v jeho zdravém oku zamihotal sentiment. Sentiment vtělený do odrazu mráčku (vlhkého a podobného bavlně), jenž se plavil vzduchem a na nějž pohlédl. K mráčku dokázal po chvíli pozvednout i nemocné oko. "Skupinka," vychutnával si to slůvko. "Ano, Skupinka," zopakoval jsem.
Hippies v Carmelo nebyli ideologickou avantgardou, nýbrž avantgardou intelektuální. Do Carmelo chodili lidé, kteří dovedli plynule a zasvěceně hovořit o kinematografii, literatuře nebo filozofii, někteří například znali téměř doslova knihu O tao a ctnosti od Lao-c. Měl jsem mezi hippies několik přátel a byl jsem rád, že je Marco Aurelio a Angelito mohli poznat. Toho večera byli Marco Aurelio a Holobrádek konfrontováni s "masami" diskutujícími o rozpadu Beatles. Jedna část hippies se stavěla na stranu Lennona, druhá na stranu McCartneyho.
Černý a vytáhlý hippie s vlasy jako Jimi Hendrix analyzoval každičkou z písní, kterou složila dvojice Lennon - McCartney. Vysvětloval, kde dominuje "Paulovo" vlnění či temperament (jak to nazýval), záblesky jeho světla, jeho optimismus každým coulem, a kde "Johnovy" pochybnosti a šerosvit.
Další hippie, téměř albín s načervenalými dlouhými vlasy naivně tvrdil, že svět už po rozpadu Beatles nebude jaký býval. Mnozí mu přitakávali a smutně kývali svými zarostlými hlavami.
Bláznivá a teatrální holka stojící vedle těch dvou se pokoušela stočit hovor k osobnímu životu členů Beatles. Z rozkolu ve skupině a z jejího rozpadu, z této katastrofy nevinila žádného ze čtyř hudebníků ani ženu McCartneyho Lindu Eastmanovou, nýbrž "Japonku", jak říkala Yoko, aby nemusela vyslovovat její jméno. To proti ní se soustředil všechen její lítý hněv. Jedinou Yoko činila zodpovědnou za rozpory mezi čtyřmi Velikány. Nechápala, jak se mohl "John", který sice nebyl nejkrásnější, ale měl výjimečné kouzlo, dát dohromady s tak ošklivou asijskou ženskou, jak se sní mohl oženit a plánovat potomka. "Co z toho může vzejít, bože můj?" ptala se afektovaně a hleděla na noční nebe, jako by právě tam měla být odpověď.
Ze spojení Johna a Yoko / se nezrodí Beatle / s otevřenýma očima, / ani Japonka s rudými vlasy a kulaťoučkými brýlemi. / Přijde na svět létající kočka. Tohle byla správná odpověď na její otázku, ale mně se tehdy nevybavila. Na mysli nevytanula ani Marcu Aureliovi, ani bohu, který plachtil, jak jsme se domnívali, nad Carmelo de Calzada. Lezama svoji báseň ještě nenapsal.
Klíčová otázka onoho večera zněla jinak. Po celý večer k nám přicházela a zase odcházela, opakovala se v různých tónech a podobách: "Který z Velikánů, Paul, nebo John, má největší zásluhu na zázraku jménem Beatles?" Když otázka zazněla poprvé, Marco Aurelio odpovědět nechtěl (nevyjadřoval se k tomu u žádné hudební skupiny, netoužil odhalovat tajemství mikrosvěta) a Angelito ještě nebyl na místě. Proto jsem si dovolil vydávat svůj názor za názor celé Skupinky. McCartney podle mne k zázraku Beatles přispěl bezpochyby významně, svým hudebním talentem, svým kouzlem, svojí příjemnou, sympatickou a nakažlivou smířlivostí, ale Beatles by nebyli Beatles především bez revoluční síly Johna Lennona, bez jeho nekonformního ducha, bez jeho neutuchající objevitelské touhy, bez jeho ironie. Právě tohle jsou klíče odmykající komnatu nového stylu a nového jazyka.
Příznivci McCartneyho ("Paulovi lidé" se jim říkalo) se bouřili: "Byl to Paul, jen a jen Paul, jenž přinesl nádherné světlo, jímž se celá skupina proslavila. Lennon je příliš hořký, současný život mu páchne doslova po hovně," tak to říkali, "ten by zářivý pramen, pramen lásky a mládí, kterým Beatles jednou provždy jsou, nemohl nikdy nalézt."
Angelito přišel za chvíli. Když jsem zahlédl jeho siluetu, jak běží napříč parkem Carmelo, ještě jsem netušil, že pro McCartneyho příznivce nastávají krušné chvíle. Byli ztraceni, nic je nemohlo zachránit, byli mrtví pomalu dřív, než se narodili, čekal je konec jako zlosyny z filmů, jež porazí srdnatý mládenec, byli rozdrceni a neměli léku, i když se (nešťastníci) zatím cítili dobře, ba na vzestupu, posmívali se Lennonovi, tomu křivákovi a pohromě ve srovnání s blyštivě dokonalým "Paulem", "Paulem" harmonickým jako bůh, Apollónem, tím, jenž promění v rajskou hudbu vše, co se mu dostane do rukou.
Marco Aurelio a já jsme se Angelitem pozdravili. Zeptal se nás, zda od doby, kdy jsme odešli na "Fakultu", nemáme zprávy o Mamoncillovi, ptal se, jak jsme na tom s děvčaty, co se stalo s kamarádem X a Y a jak se vede mé rodině a Serafínu Escobedovi. Později mluvil o své cestě za studiem do SSSR, do Novosibirska, kde získal stipendium. "V SSSR mají jednu skvělou rockovou skupinu," řekl jsem mu. "Žádné Roling Stones, žádné Valící se kameny, ale Valíme kameny. Seženeš mi desku?" pokračoval jsem jízlivě. Angelito nepoznal, že jsem uštěpačný, neznal sovětské kapely, spokojeně mi přitakával a slíbil, že se po poslední LP smyšlené hudební formace podívá. K jeho nelibosti jsem se poté od něj odvrátil a dal se s ostatními postávajícími kolem do hovoru o jiné skupině, o skupině McCartneyho. Netušili jsme, že si tím kopeme hrob. "Poslyš," řekl drsně jeden hippie a zamířil na Angelita ukazováčkem a nedůvěřivýma očima, "jaký je tvůj vztah k Yoko? A co myslíš o Velikánech z Beatles? Na čí seš straně po jejich rozpadu?" Angelito se opatrně zeptal, kdo jsou ti Velikáni. Druhý hippie, s obarvenou hlavou, se začal smát. "Chudák Holobrádek," pomyslel jsem si a víc už si z něj legraci dělat nechtěl. "Myslí Paula a Johna," řekl jsem mu. V tu chvíli se Angelito vzchopil. Přišel jeho čas. Nezapomenutelně zasáhl do diskuse.
"Než se vyjádřím," spustil Angelito, "potřeboval bych vědět, mluvíte-li vážně o hudbě, o opravdové hudbě, nebo o odpadu, který je tu jen proto, aby se mohly ve velkém prodávat gramofonové desky." Svým břitkým pohledem proťal masu hippies v Carmelo. Nastalo hluboké ticho. Dvě skupiny osob se přiblížily, aby si vyslechly toho neznámého holobrádka, který si byl najednou tak jistý sám sebou, jenž se náhle jevil jako absolutní vládce na poli pravdy.
"Pokud mluvíme skutečně o hudbě, musíme McCartneyho posadit na pravé místo." Na chvíli se odmlčel a nechal tak "Paulovy" stoupence okamžik v očekávání. "Pravé a spravedlivé McCartneyho místo, které si doopravdy zaslouží, odpovídá místu komerčního výrobce omamující kořalky. O tom nelze pochybovat." Po těchto neúprosných slovech následoval Angelitův souvislý proslov, argumentace, která byla nejpřísnějším soudem, jaký kdy byl pronesen v Carmelo de Calzada od jeho založení. Do nepsaných dějin Carmelo de Calzada se tehdejší večer zapsal jako večer Holobrádka Angelita. Od ucha k uchu se šířila pověst o jeho "projevu o výrobci kořalek".
Neúprosný čas odnesl Angelita zpět do Novosibirsku, Marco Aurelio a já jsme se vrátili na Fakultu společenských věd a hippies byli přinuceni zakládat pracovní brigády, kterým se posměšně říkalo Perderemos. Místo sklízení třtiny bojovali hlavně za svoje morální právo nosit dlouhé vlasy, za svoje právo být stále hippies, i když se stranickou legitimací. S podivnou houževnatostí se čas od času vracívali, skoro zničení, skoro rozprášení, ale nikdy úplně poražení, do parčíku v Carmelo de Calzada, kde obdivně vzpomínali na Angelita a jeho "proslov o kořalce", na večer tak chmurný pro McCartneyho stoupence a definitivně vítězný pro Johna Lennona.
6. kapitola z knihy Let kočky, jejíž české vydání se připravuje. Autor je současný kubánský ministr kultury.
Přeložil MICHAEL DOUBEK
Poznámky
CUJAE (Instituto Superior Politécnico José Antonio Echeverría) - Vysokoškolský polytechnický institut José Antonia Echeverríi v Marianau v Havaně,
MINCIN (Ministerio de Comercio Interior) - Ministerstvo vnitřního obchodu na Kubě,
Perderemos - prohrajeme, opak venceremos - zvítězíme.
Autor: Abel Prieto
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |