Německý spisovatel Peter Schneider o Berlíně bez zdi:
Štěstí bylo krátké, kocovina trvá
Zřejmě nemáme významného spisovatele, který by se tak kriticky vyjadřoval k současnosti, jak to v Německu dělá dvaašedesátiletý Peter Schneider, jehož román Lenz byl kultovním zpracováním studentského hnutí roku 1968.
Nedávno vydal novou knihu Návrat Eduarda, v níž řeší "univerzální problém všech pokolení - neschopnost orgasmu a nedostatek štěstí v lásce". Kromě toho píše politické eseje. Spisovatel, který podporoval naši Chartu 77 a kritizoval Willy Brandta, že se odmítl setkat s Lechem Walesou, se dnes zamýšlí nad společenským, architektonickým a kulturním vývojem Berlína po 9. listopadu 1989. Z esejí a rozhovorů vybíráme některé myšlenky.
Po zboření zdi je Německo v bahně
Lidé, kteří tančili na zdi, byli v extázi. Ale kocovina už trvá déle než štěstí. Od té doby u nás panuje pocit hrozného chaosu. Hospodářství je zablokováno, politika se stala zajatcem zkostnatělých skupin inteligence a byrokracie.
Německo se po pádu berlínské zdi ocitlo v bahně. Má vysokou nezaměstnanost, nulový hospodářský růst, bídu vzdělávacího systému. Toto zlo je nebezpečnější než povodeň. Z jistého úhlu pohledu zeď v hlavách Němců je teď vyšší, než byla.
Spekulanti zadlužili hlavní město
Podívejme se na Berlín, naše nové hlavní město. Sotva zmizela zeď a padl reálný socialismus, Berlín se ocitl v rukou chtivých spekulantů s nemovitostmi. Vznikla banka, která otevřela speciální fondy, aby zámožní zazobanci mohli za pakatel skupovat nemovitosti. Zisky šly na soukromá konta manažerů fondů, ztráty na vrub městského rozpočtu.
Krásná pohádka skončila špatně - trh s nemovitostmi se zlomil, banka zkrachovala a vysoce zadlužený Berlín bude muset splatit 21,6 miliard euro. Ve městě se proto zavírají předškolní zařízení, nemocnice, plovárny.
Lidová revolta se nekoná
Kam se poděli všichni ti podvodníci v elegantních oblecích, manažeři zkrachovaných fondů? Dva nebo tři byli propuštěni, většina však obsadila nové posty. Z důvodů, jimž rozumějí pouze advokáti se specializací na hospodářské právo, se doposud žádného bankéře nepodařilo za krach potrestat. A nic se neděje - lidová revolta se nekoná, nikdo neokupuje banku, žádné protesty se v Berlíně, který tolik proslul demonstracemi, nepořádají.
Manažeři si životy neberou
Historie tohoto skandálu ukazuje, jak hluboké změny nastaly ve všeobecně vychvalovaném německém kapitalismu, který bývá označován za "společné tržní hospodářství". Velké kapitálové korporace ztratily pocit odpovědnosti. Jejich manažeři vedou šťastný život fantasticky placených úředníků, kteří za svá rozhodnutí nikomu neodpovídají. Klidně si zvednou gáži i poté, co své firmy přivedli na buben. V nejhorším půjdou do penze nebo na jiný, ještě lépe placený post.
Není známo, že by nějaký kapitán utonul na palubě lodi, kterou poslal ke dnu, nebo se střelil do hlavy. Anebo že by nesl trestní zodpovědnost. Pokud se náhodou ocitl za mřížemi, na svobodu se vrátil dříve než kapesní zloděj.
Jako za Viléma
Berlínská politická třída nemá tvář: vilémovský styl korunuje státní pompa a nabubřelá pýcha čerstvých zbohatlíků, trochu jako u současného prezidenta USA, potomka texaské petrolejářské aristokracie. Málokdo tu má ponětí, jak má vypadat skutečná metropole. Např. takový Eberhard Diepgen, donedávna starosta Berlína, to je maloměšťák v těsné vestě, bez stylu, bez náznaku světového rozhledu.
Teplá křesla rdousí kulturu
Berlínu scházejí staré židovské salóny, které byly srdcem berlínské kultury. Berlín prožíval kulturní explozi v "šílených 20. letech XX. století". To bylo neskutečné odkrytí velké metropole, lidských mas, společenských napětí. Ztráta nadějí, frustrace a cynismus po prohrané válce zadělávaly na Velkou krizi a občanskou válku. Masové strany nacistů a komunistů mezi sebou vedly brutální boj. To byl kotel. Po válce se Němci uhnízdili v teplých křeslech státního blahobytu, který rdousí velké projekty, včetně kulturních. V 60. letech jsme měli vynikající filmy, ale velké historické panoráma jsme nenatočili. Nemáme významný film o náletech, statisících zasypaných a spálených lidí v krytech. Kromě Fassbinderova Manželství Marie Braunové rovněž nemáme velký film o Němcích po válce.
Máme Brechta a Tucholského, ale...
Nedávno byla v Berlíně zbita Němka s tmavou pletí. Ale v Berlíně žijí statisíce cizinců. Berlíňané mají dobrý nos a nevymáchanou hubu. Příklad z poloviny 30. let - dělník v metru uvolnil místo ženě s Davidovou hvězdou. Když ho nějaký nacista pokáral, že židům není dovoleno v metru sedět, chlap mu odsekl: "O své prdeli rozhoduji sám!" Ten ordinérní, štiplavý tón způsobil, že Berlín - hlavní město třetí říše, z něhož vzešla válka - se nacistům kulturně nikdy nepoddal.
Máme Brechta a Tucholského, tradici lehké a vtipné literatury. Vyhnání židů z Německa a jejich vyvraždění tento sebeironický proud oslabilo. Nesnáším tu těžkou, zamračenou a nadutou tradici, která je přítomná v současné německé literatuře, to pseudofilosofické bloudění v mlze, které se prolíná německým uměním od časů Wagnerových přes Stefana Georga až po Heideggera.
Pomník patří všem obětem
Kohl trpěl mánií velikášství. Jeho kancléřský úřad v Berlíně měl být okázalejší než Reichstag. Berlín je stále ve výstavbě, pořád je avantgardní. Tady se nejrychleji chytí nové trendy, ale také objeví příští krize. Na druhé straně tu je nacistická minulost. V Berlíně napočítali přes 350 pomníků obětí hitlerismu. Nelíbí se mi však, že to jsou výhradně pomníky židovských obětí. Je třeba postavit pomník všem obětem koncentračních táborů.
Bush je nebezpečný
Jsem proti válce v Iráku. Žádný stát nemá právo preventivně zaútočit na jiný stát. Současná garnitura v čele Ameriky je nebezpečná, nebuduje občanskou společnost. Evropa se musí sjednotit a nabídnout jiný způsob. Není dobře ani pro svět, ani pro Američany, když si USA zmonopolizovaly právo rozhodovat o válce a míru. Pro západní společenství není nic horšího než fakt, že nemá konkurenta.
Autor: Ivo Havlík
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)