Se slovním výrazem "zamykat, zamknout, uzamknout" spojujeme do snubné blízkosti slova "zakázat, neumožnit, nedovolovat či překazit". Zámky ve vstupních prostorech jsou prastarou ochranou, zabezpečením. Prostě způsobem, jak se zajišťuje bezpečnost proti těm, kteří jsou vedeni záměrem porušit bezpečnost odstraněním či zneškodněním zabezpečujících technik, tj. zámků. Zůstává sémanticky pozoruhodný ten, kdo ochromí techniky uzamykání, tedy lupič, zloděj ap., je trestán odnětím svobody a je takříkajíc vyřazen "pod zámek". Pojem svobody je vymezován jako vylučující pól protikladu k uzamčenosti, tj. jistému druhu nesvobody. Titul této úvahy je tedy paradoxem alespoň do té míry, že pojednáváme o svobodě "pod uzamčením". Avšak daleko více určujícím pojmem pro vymezení svobody je nezávislost.
Pojem nezávislosti v dějinách filozofie inspirativně popsal a explikoval Aristoteles. Řecký filozofický encyklopedista chápe svobodu jako nezávislost na jiných co do prostředků k životu (tzv. vnější svoboda), u stoiků nezávislost na vášních, přesněji zbavenost vášní, které člověka zotročují (tzv. vnitřní svoboda).
Křesťanství ve svobodě trvá na možnosti nezávislosti od sil, na nichž člověk závisí a z nichž má strach, a má tím na mysli především nadlidské mocnosti a smrt. Jinak pozitivním vymezením svobody v životní každodennosti se křesťanství příliš neobírá, i když mnozí autoři se pokoušejí tuto mezeru vyplnit.
Rozsáhlý filozofický proud marxismu chápe "svobodu jako poznanou nutnost", což soupeři nezřídka v různých dezinterpretacích zneužívají. V definici totiž nejde o nějaké morální přinucení, vzdání se před velebně nutným. Německý termín "notwendigheit" je nutností plynoucí z poznání reality, do které jsme situováni. Jakmile se něco pravidelně opakuje v jistých souvislostech, nabývá to formy zákona. Marxismus je přesvědčen, že člověk jedná a orientuje se svobodně, jakmile jedná "z poznání zákona", tedy v rámci zákonitostí reality, ve které sebe i okolí činně utváří.
Pro naše úvahy o podobě svobody pod uzamčením je inspirativní dílo B. Spinozy Ethika. K explikaci jedincovy svobody přistupuje na základě teze, že člověk je determinovaný. Vztahem k jiným lidem, spletí předpisů, zákazů a příkazů, zvykovými normami kultury, jíž je produktem. Ale i přesto, že může být absolutně determinován, lze mu dosáhnout stavu, postavení a pocitu svobody. Doplňuje ovšem své pojetí svobody jedince. K čemu je člověk svoboden? Limit, jak vidno, zcela nesporný. Pak už je Spinoza dost radikální. Spojuje svobodu jedince se štěstím a soudí, že svoboda skočit či neskočit z okna, koupit či nekoupit švestky není svobodou (Spinoza přímo soudí, že to není žádná svoboda). Používá rozumu a podřídí se klidně nutnosti, že nemá peníze a třeba ani chuť na švestky. Z toho vyvozuje závěr, že člověk nevědomý, ovládaný nevědomými pudy a žádostmi nemůže být šťasten. Štěstí organicky souvisí s racionalitou člověka a v ní je i svoboda.
Náš titul už naznačuje různé limity svobody související s obranou naší bezpečnosti. A jedním nadmíru rozšířeným limitem naší osobní svobody po roce 1989 jsou zamčené dveře domů v našich městech. Většinou obdařené zvonky, i když ne vždy. Fenomén životní všednodennosti, kterou jsme v takové míře neznali. Dobře sestavený, fungující zámek nám dává pocit bezpečí nebo jej alespoň iluzorně zvyšuje. Iluzorně, protože pochopitelně pravidelní hosté v domě (např. řemeslné správky, pošta, zdravotnické orgány) musí tak či onak mít klíč k dispozici a není nijak obtížné si jej obstarat. Paradoxní pocit bezpečí z uzamčeného prostoru, který si vymezujeme, je tedy dokonalou iluzí. Je něčím podobným, co představují hašlerky jakožto lék proti infarktu. Jeden z prvních ministrů vnitra po roce 1989 to vyjádřil výrokem adorace svobody doslova bizarně. Slovy, že vzrůstající kriminalita je daní ze svobody. Leckdo si nutně musí položit otázku, co je to tedy za svobodu, když si vynucuje takovou daň. Daňová systematika jistě patří mezi fenomény a fakty, ve které musíme věřit a často nám ani ta víra nedává nijaký smysl. Zámky sloužící k zamykání a odemykání nám však přinášejí také nadmíru zhoubnou sebeiluzi. Iluzi o vlastním významu, o svém panství, protože jsem majitelem klíčů a ztrátu vlastnictví klíčů, i tu ideovou, pociťuji jako škodu, depresi.. Český jazyk ostatně nadmíru rozšiřuje význam "klíčů". Máme Klíče k rychlému zvládnutí toho či onoho cizího jazyka, Klíč k rozpoznání hmyzu, květin, ptáků atp. A tak se stáváme bohatými majiteli mnoha klíčů. Pokud nejsme majiteli, pak se nám pouze zapůjčí a můžeme být jenom klíčníky, což je skrytě ponižující.
Český spisovatel mé generace napsal výtečné drama Majitelé klíčů, ve kterém diagnostikuje toto mocenství jako podvratnou a vůči člověku rozkladnou sílu. Milan Kundera ve svých Majitelích klíčů hořce reprodukuje toto mocenství, které každého majitele klíčů evokuje z figury neplodného existování na piedestal toho, který diriguje, manipulativně seřizuje a dává subjektu iluzi jednoho z mocenské elity. Navíc prajednoduchý příběh situuje do doby okupace, zasahující i malou protinacistickou skupinu. Prostě být majitelem klíčů může skýtat sebeiluzi mocného a produktivně tvořícího. Potvrzení opět najdeme ve vyjadřovacím aparátu, tedy v jazyku. Vládnoucí mocenské skupině se rozdělují vládnoucí místa - pozice - podle jistého klíče, který umožňuje vládnutí a jednotlivce deformuje iluzí elitních jedinců, která maximálně rozšiřuje jeho nároky, práva a činí jej kompetentním. V takové mocenské struktuře neplyne naše kompetence ze znalosti či odborné průpravy, nýbrž z místa ve společenské struktuře. Půdorysem mocenské struktury je v pozadí vždy žebříček. A místo na žebříčku moci je dalším klíčem k manipulacím skýtajícím iluzi vlastní oprávněnosti, legitimity a nikoliv jen zbanalizovaného lidského práva pro masy. Toto lidské "nadprávo" je sakralizováno, nicméně jako norma jedinečného lidského projevu prochází vývojovými proměnami, omezeními a "mocného jedince elity" přenáší do tunelu společenského bludiště, kde bloudí proto, že už nevlastní klíč, potácí se ve tmě, jelikož ke světlu otevřenosti mu chybí klíč a on je uzamčen. První překážkou bludiště je vztah podřízenosti a nadřízenosti. Svoboda je vymezena respektem a poslušností, a tak se jakoby ranou blesku z nebe ukáže, že ministr je vlastně jenom ministrant, že i mistr tesař se utne v pavučině intrik, že i vysoce postavený kazatel se zajíká a tento chybný úkaz má být zaznamenán. Prostě záznam je klíčem ke skrytému i otevřenému teroru.
Proto si období po roce 1989 tolik libuje v seznamech, které mají hrozit, a tudíž uzamykají do izolace konformismu. Společnost se "integruje", pomocí rozmanitých seznamů zahání autonomního jedince do uzamčenosti, kterou nazve svobodou. Seznam však nabývá své funkčnosti, jakmile se zveřejní. Proto tzv. "otevřenost" Cibulkových seznamů a odtud plyne i neúspěch všelijakých "zveřejnění" bulvárními listy. Zbožně tržní mechanismus u nás vůdčí a diktující je klíčem k tomu, že všechny tyto "seznamy" jsou vlastně reklamou. Platí tu starý slogan, že se musí o tobě mluvit - kladně nebo záporně, ale nikoliv mlčet. Zámek při uzamykání či odemykání hlučně ozvučuje, mlčení je výrazem odumřelého a reprezentuje bezpohlavní ticho.
Naše úvaha chtěla jen skromně poukázat na překvapivou roli uzamčenosti a uzamykání při formulaci a realizaci dnes adorované svobody, na velmocenství těch, kteří vlastní klíče k uzamčenosti, ale i uzamykání. Má připomenout nezbytnost potřeby omezit zámečnické techniky a připravit společnosti den otevřených dveří.
Autor: Jan Cigánek
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |