Pojď, zavedu tě na vysoký ostroh obklíčený řekou, který se dotýká oblohy. Odtud se z vysoka vrhá vítr do celého kraje, aby dole rozkolísal vlny zlatavého obilí, zohýbal bílé a vprostřed žluté terčíky sedmikrásek a rozvál do všech stran padáčky odkvetlých pampelišek.
Vítr odnese naše slova jako přebytečný plevel a odněkud z lesa počne za námi kukačka počítat naše zbývající roky. Ne, nepočítej je, nepočítej, je právě teď a jsme jenom ty a já a naše pohledy bloudící do kraje, než se zaklesnou samy o sebe. Obstoupí nás prostorný den bez jediné rušivé skvrny. Ach, mít tak křídla, lásko, zatím je mají jenom naše srdce, vězněná v okovech hrudníku; mít tak křídla a vzlétnout do tohoto rozlehlého rána!
Až sestoupíme dolů ze strmé stráně, spatříme pozlacené struny slunce, poukrývané ve vlhnoucím stínu lesa prořídlého stářím, polozakryté ještě oponou šípkových a trnkových keřů. Jak budeme sestupovat z příkré stráně, náhle nás zaskočí veselý popěvek řeky. A řeka nás unese jako dva lístky olše, neznámo kam. Neznámo kde nás potom vyvrhne na opuštěný břeh - a kdo ví, zda oba společně nebo každého z nás někde jinde - v cizí krajině, obklopené cizími hlasy ptáků i zbloudilých větrů.
Půjdu tě hledat - a naleznu tě! Určitě. Přiblížím se tak blízko tepu tvého srdce, aby opět zazněla milostná dueta vyznačená v notové osnově našeho osudu.
A až se vrátíme zpět, protože lidé se vždy musí někam vracet, zvláště tam, kde zanechali alespoň semínko svých vzpomínek, až se tam vrátíme, snad už bude podzim; prostorný den seschne a mlha stoupající od řeky připraví i vyzývavý ostroh o zdánlivou nedostupnost, jen vítr se bude vrhat do oslepeného kraje přes pahýly nahých stromů za našimi zády a přes naše hlavy, prokvetlé bavím létem.
Znovu sestoupíme z příkré stráně dolů, abychom uslyšeli popěvek řeky, sami sice zkušenější, ale jinak stále titíž.
A jestli se cestou opozdím, chvíli počkej. Určitě přijdu, protože nikdo nemůže být dlouho sám.
Autor: Svatopluk Kopeček
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |