Můj dědeček byl velmi neobyčejný člověk.
Lidé mu říkali »pan mistr«, protože se ve svém zednickém řemesle zdokonaloval také ve Vídni, kde řídil veselou partu zednickou, která si jej, jak jsem stačil vypozorovat, také velmi vážila. Dědeček už dávno odpočíval na venkovském hřbitůvku, ale lidé chodící světem stále ještě říkali: »To stavěl tvůj dědeček. Taková práce se vždy pozná!«
Později to říkali také o práci mého otce.
Dědeček byl velmi živý a stále něco kutil. Rád se smál. Zvláště, když se babičce něco nepovedlo nebo, když se rozpovídala a ve svém vyprávění zapomněla na skutečnost. To se pak smáli oba.
Neměli to na světě snadné. Vychovali sedm dětí. A zedničina nebyla tehdy celoročním zaměstnáním. Jakmile uhodily mrazy, zedníci přicházeli domů, Začínaly jim zednické prázdniny, které trvaly až do jara. Proto muselo po našem dvoře stále běhat několik slepic, králíkárna byla stále plná králíků, v chlívku mečely kozy a chrochtalo prasátko. Rodina musela vystačit s tím, co zedníci vydělali za sezónu. Ničím se nedalo plýtvat.
Proto si zedníci různě přivydělávali. Dědeček vyráběl ošatky a opálky. Ošatku na chléb potřeboval každý, opálky kupovali ponejvíce hospodáři, kteří měli nějakou zemědělskou půdu. Ale dobrá opálka se hodila i chalupníkům. A vlastně do každého domu. Ty dědečkovy byly vyhledávané a dobře se prodávaly. Zlé ovšem bylo, když se objevil podvodník, který nabízel, že odkoupí vše, celou dědečkovu produkci, a potom vyžadoval velkou slevu za nákup ve větším množství. To pak dědeček naříkal, že ho podvedli a opálky dal skoro zadarmo.
S nákladem opálek jsme šlapali na trh do okresního města. Dědečkovy výrobky jsme vezli na vozíku, na němž jsme vozívali domů trávu pro dobytek. Většinou jsme prodali vše, co jsme přivezli. Horší však bylo, když jsme neprodaný náklad museli táhnout na vozíku zpátky domů. To pak babička mívala v očích slzy a zlobila se na celý svět.
Početnější rodiny to mívaly občas hodně těžké.
I na vesnici.
Dnes sice obdivujeme staré zvyky, kroje, písničky a tance, ale ani s těmi nebylo vždycky tak veselo, jak se nám to dnes jeví. Vzpomínám na jedno velikonoční pondělí, kdy mě maminka posílala na koledu, byť jen k několika známým. Neměli jsme tehdy doma ani vajíčko. Slepice nenesly. Potřebovala pár vajíček do jídla a pár mi jich chtěla obarvit v cibulových slupkách.
Šel jsem.
Ale nerad. Jako bych šel na žebrotu.
Dodnes na to vzpomínám jako na potupu a ponížení.
Ale byly takové časy. Nemělo by se na ně zapomínat.
Autor: Miroslav Kapinus
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |