DOMINIK LIPNER
Směju se...
Směju se světu
a hledám kloudnou větu
kterou bych řekl o svý touze
Směju se světu
a je to jenom z nouze
ctnost
nikde okolo žádná budoucnost
Ztráty a nálezy
Furt něco ztrácím a nalézám
jsem s někým a vlastně sám
po nocích se toulávám
a vím
že samotu mám v zádech
podzim má mlhavě pastelovej nádech
tak si pivo dám
Snad dojdu domů
k sobě sám
Podivná
Podivný setkání
podivný sny
podivný čekání
a dlouhý dny
Podivný slova
hlasitý mlčení
podivně znova
jsme v sobě zamčení
Jsou
Jsou dny slunečný
jsou dny zbytečný
Jsou tací
co bolí
Jsou tací
co hojí
Jaro 2000
Stráně Petřína se zelenají
medvědím česnekem
a po cestách brouzdají
milenci
turisti
důchodci
a psi
Jdu mezi nimi
a pode mnou
hučí
zpívá
ječí
město
je korunováno
bílou betonovou korunou
až na obzoru
domy
věže
auta
tramvaje
a já se dívám
do mlaďounké zeleně
petřínských strání
Je jaro
bubínkáři vyrazili hrát
aby se vše zelenalo
zeď má stále hlad
a z hlíny
vztahují ruce
semínka
po slunci
po svobodě růstu
po květu
a jen tak
nesměle
se ozývají ptáci
zpívají
jarním petřínským stráním
Je jaro roku nula
vztahuji též ruce za ním
Až kam?
Nedozírné obzory
otvíráme navzdory
neblahým tušením
Jsme zaklíněni
v sobě
v dravém proudu vln
zdobíme si noc
a utrácíme den
Noční potloukání
Potloukám se nočním městem
je plný světel
a temnejch typů
myslím na lásku
mezi tou špínou
myslím na tvé oči
v tramvaji kterou končí den
potloukám se jen tak
mezi útržky lacinejch vtipů
a tohle město je někdy až moc dlouhý
i se svojí řekou
a řadami krvelačných aut
Potloukám se mezi posly zla
v příkopech
myslím na tvůj úsměv
ve stísněnosti tramvaje
mezi změtí
jazyků
a nebezpečnejch gest
Proč odepisovat ...
Proč odepisovat jiné
když je člověk
sám odepsaný
musí se alespoň něco hlídat
aby to šlo líp
aby se něco dělo
aby člověk nebyl sám
aby nebyl sluncem vypleněná stráň
Doufání
Tři vrásky
nad čelem
dvě okolo úst
jak šipky v údivu
takhle se smějem
předčasně staří doufáme
že ještě dospějem
než dojde k odlivu
a zarazí se růst
a z lásky zůstane jen pouhý půst
Auror narozen ve znamení Kozoroha v roce podepsání Charty. Po ne zcela úspěšném studiu na SŠ v Litoměřicích se krátce věnoval práci s psychicky nemocnými lidmi v ÚSP Terezín.
Po dokončení studia na SOŠ v Praze pracuje v knihkupectví.
Účastnil se školních literárních soutěží, publikoval v příloze Haló Novin, občasná veřejná čtení v pražském Jazz Clubu Železná a Literární kavárně Obratník.
Žije v Praze na Smíchově.
SVĚTLANA KOČÍ
Duha
Jaká bývá duha?
Žlutá, červená, modrá a zelená.
Jaká je teď ta duha ?
Krásně lomená.
Kam letí ta duha?
Lidem pomáhat.
Proč to dělá ta duha?
Aby se lidé uměli smát.
Mě už to vážně nebaví
Mě už to vážně nebaví,
dívat se do očí a lhát,
mluvit o tom, co se nedaří,
být smutná a ne se smát.
Mě už to opravdu nebaví,
neříkat, co si myslím,
pozorovat sebe z povzdáli,
jak se nevím proč bojím.
Mě už to vůbec nebaví,
lézt někomu do prdele
a smát se, kdy ti zavelí,
plazit se snad až do postele.
Mě už to fakt nebaví,
dělat jak vy to děláte,
domlouvat se za zády,
pak se jen tiše chechtáte.
Mě už to doprčic nebaví,
nechat se jen obelhávat,
čekat až to někdo napraví,
sedět na zadku a chátrat.
Mě už to ksakru nebaví,
honit se, pachtit se a štvát se
za něčím, co nikdy nekončí.
Stačí málo - je tady krásně.
A přesto říkám:
Já už to tak krucinál nechci
poslouchat jen vaše sliby,
dělat ze sebe hlupáka nebo do noci.
A vy jste tu pro nás, tak žádné kdyby...
nebo
Tož strčte si to do zadku i to věčné kdyby!
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)