Kdo to je vlastně intelektuál, jaké je jeho postavení, jaké jsou jeho povinnosti, a jsou-li vůbec? O jeho charakteristiku se pokoušelo a pokouší mnoho výkladů. Jeho klasická podoba je spjata s univerzalitou, pluralismem, tázáním se vzácnou schopností vlastního uvědomění nevědění. Za samozřejmé je u intelektuála tradičně považováno pociťování odpovědnosti za věci obecné, a to táhnoucí se již od řecké polis, až ke společenské odpovědnosti ve výkladu například J. P. Sartra, M. Foucaulta a dalších.
Nejvýstižněji z různých výkladů snažících se charakterizovat poslání intelektuála mi připadá pojetí filozofa a estetika Ervina Panofského, který poukazuje na nutně omezenou možnost, ale ne zkrácenou povinnost každého intelektuála se nahlas vyslovit. Panofský přirovnává intelektuála k tomu, kdo sedí na rozhledně a volá. Volá to, co vidí jen on, a to proto, že sedí tak nahoře, že je odpoután od mravenčení tam dole. Tedy sedí a z plných plic volá, bohužel jeho hlas tam dolů jen velmi zřídka dolehne, volá tedy na dalšího sedícího na rozhledně, ten jej sice slyší, ale i jeho hlas je většinou velmi slabý, aby dolehl tam dolů. Možná někdy, když se hlasy spojí, jsou silnější, a když zavane vítr správným směrem, jsou tam dole v trávě slyšet.
Uvažujeme-li o poslání, možnostech, o vlastní existenci intelektuálů, nevyhneme se tradičním spojením. Intelektuál, politik- politický, avantgarda a dalších. Tento vztah můžeme dále rozvíjet "intelektuální avantgarda" a "politická avantgarda", a vlastně na těchto spojeních můžeme blížeji vysvětlit i vlastní podstatu intelektuála. Začneme-li "intelektuální avantgardou", můžeme skončit konstatováním, že toto spojení je vlastně zbytečné, a to alespoň v historickém kontextu, protože je-li někdo intelektuál, podotýkám v pojetí Panofského, je tedy automaticky také avantgardní, což znamená progresivní, hledačský, tíhnoucí k experimentu a podobně. Již komplikovanější na ozřejmení a vysvětlení bude spojení "politická avantgarda". Tady se přiznán, že v tomto slova smyslu cítím určitý rozpor ve spojení politická - avantgarda. Jestliže vědomě odděluji "intelektuální" a "politické", pak bezpochyby přiznávám podstatný rozdíl mezi těmito avantgardami. Intelektuální avantgarda, kterou chápeme především v její poloze umělecko-kulturní, se vůči politice většinou vždy jasně vyhraňovala, ať to byla politika jakákoli. Jistě že známe období, kdy byla umělecká avantgarda přesvědčena o svém přímém politickém vlivu, to samozřejmě nelze zpochybnit. Lze však zpochybnit opačnou vazbu, a to přímou představu o ovládnutí kulturní avantgardy avantgardou politickou. Jistě v této souvislosti nemusím připomínat známé vystoupení sedmi, či Václavkovo dilema po Charkovském kongresu, a v kontextu levicově chápané kulturní politiky bychom takových příkladů našli jistě celou řadu.
Svébytnost především intelektuální avantgardy musí být jedinečná. V tom je vlastně její podstata, a to přesto, že sama tolikrát deklarovala tuto svou svobodu různými striktními pravidly. Víme, jak různá avantgardní sdružení milovala nejrůznější programy, manifesty, které byly často koncipované v negativní poloze. Například futuristické manifesty a další, které razantně hlásaly: Zničíme, zboříme, ještě dříve než začali tvořit.
Jakou představu pak máme o politické avantgardě? Zde je asi podstatné oddělit politiku chápanou v denním slova smyslu, politiku jako praxi, tedy politiku jako praktické uplatňování určitého konceptu, od její teorie, která není každodenně konfrontována s politickým životem. Pak tedy asi nebudeme hledat politickou avantgardu ve sněmovně, ale někde jinde. To však ve velké míře nebude avantgarda politická, ale avantgarda politologická. I když jsou samozřejmě výjimky, které však potvrzují toto pravidlo.
Záměrně jsme zatím oddělovali avantgardu intelektuální od avantgardy politické abychom si uvědomili její faktickou pevnou svázanost a propojenost.
Obrátíme-li se na konkrétní situaci, hledáme-li příklady, je nám tato propojenost zcela zřejmá. Jak již od nejstarších dob strhávají osobnosti - intelektuálové na sebe všechny tyto funkce, jak chtěně, ale i bezděčně vstupují do politických souvislostí, dokonce někdy dlouho po své smrti je následující generace využívají či zneužívají. Vždyť intelektuál tradičně, a zvlášť u nás, přebíral co nejširší odpovědnost za "všechny hrůzy světa".
Život intelektuála nebyl nikdy lehký, v každé době, a to i když se bránil sebevíc, byl do světa politiky vtahován. Jistě že měl a má různé možnosti se v tomto světě pohybovat. Nazvěme je v jejich krajních polohách jako možnost diogénskou a quichotovskou. Jistě to jsou krajní polohy. Intelektuál v každé době bojuje v podstatě o svůj charakter. Často však tento svůj charakter neviditelně ztrácí. Postupně už nesehrává úlohu hledačskou, ale deklarativní, již nehledá experiment, ale je neomylný, netouží po dialogu či diskusi, ale stačí mu monolog.
To je tedy intelektuál v pravém slova smyslu, známe však i jiné situace. Známe i doby hluboké distance intelektuálů od svého světa, tady můžeme poukázat například na některé avantgardní trendy počátku 20. století Avantgarda většinou necítila povinnost nést zodpovědnost za věci obecné, byla to doba, kdy se nenosilo křičet nahoře na věži těm dole v trávě. Převládlo přesvědčení, že stejně je tam dole nebude nikdy nikdo slyšet. Věže se stále prodlužovaly, do trávy už nebylo vidět, natož slyšet. Na rozdíl od dalších desetiletí, kdy věže zmizely docela, a intelektuál sedící v trávě nepřekřičel ani pampelišku.
Za etapu jistého hledačství, kdy by věž měla svou výšku a přesto nebyla tak vysoká, aby hlas, který se z ní nese nedolehl do trávy dole pod věží, bychom mohli považovat 60. léta 20. století, která byla provázena jak hledačstvím v oblasti teorie (propojení marxistického konceptu s existencialismem, Sartre, Garaudy v Praze), ale snad mnohem průkazněji se toto hledačství projevilo na vlastním poli umění.
Nás by však mělo nejvíce zajímat postavení, možnosti a vlastní praxe levicového intelektuála v posledním desetiletí. Tedy na přelomu 20. a 21. století.
Volme ty, kteří již nemohou komentovat své výroky.
O vlastním charakteru, podstatě a úkolech intelektuála píše Ivan Sviták v roce 1990:
"Kdo bere lidem iluze, je nenáviděn těmi, kteří je sdílejí. Kritičnost je rizikové podnikání, ale umírá-li havíř předčasně na silikózu nebo zával, musí filozof očekávat podobná nebezpečí, sestupuje-li do hlubin národní mentality a vystavuje-li se závalu mysli ve slojích se shnilou výdřevou, jejichž pokračující hnilobu zaručuje monopol státních sdělovacích prostředků"... "Ideologové se rádi tváří pseudovědecky, předstírajíce objektivitu, ačkoli jsou pouhými příručími stran či hnutí, potřebujících intelektuály na zdůvodnění vlastních kopanců".
Do soustavy různých pojmů, kolem kterých se otáčí naše úvahy, se dostávají ve Svitákově pojetí také ideologové, zde pojímáni vůči intelektuálům velmi negativně.
Jeho celoživotní odvaha ke změně někdy mohla působit jako odvaha za každou cenu. "Jako profesionální přítel moudrosti souhlasím dodnes s vynálezci dialektiky, Herakleitem a Sokratem, kteří 25 století před Hegelem a Marxem věděli, že jedině změna je stálá. Jestliže filozof souhlasí s daným stavem věcí, pak by měl zároveň prohlásit svůj profesionální bankrot, neboť je neschopen svého povolání - kritické praxe. Levice chce vždy a všude měnit svět k lepšímu a kdo uzná stav věcí za konečný, ten je tak sklerotický, že je zralý do penze - nebo do vládních funkcí".
Jako metodiku doporučuji sledovat Svitákovu analýzu konkrétních situací s daným vývojem. Ještě zajímavější jsou jeho prognózy, které v době, kdy je vyslovoval, se zdály absurdní, a to ze všech možných hledisek. Měl zvláštní kouzlo vyvolat averzi u naprosto protichůdných sil, které, jak to bývá, se nakonec spojí proti němu. Příkladů bychom jistě našli mnoho, alespoň jeden za všechny - jeho analýza prvního novoročního projevu V. Havla.
Studentské listy, č. 11, roč. 1., červen 1990
"Je nutné vzít osud do svých rukou. K tomu je nejvíce zapotřebí kritického myšlení, které nesmí couvat před mocí jen proto, že nová moc je populární. V době, kdy právě intelektuálové propadají aroganci moci se vskutku kosmickou rychlostí, je namístě dívat se právě novým uchazečům o moc pozorněji do rukávů."
"Vůči elitám musí být kritický intelektuál v trvalé a nepřetržité opozici, ať žije v Kalifornii nebo v Praze, a ať mocenskou elitou je knížecí družina nebo bankéři, chunta bezpečáků nebo aparátníků, anonymní mechanismus managerů nebo sekta intelektuálních snobů. Filozof musí sloužit společnosti pravdou, ať je jakkoli nepřijatelná, komukoli, kdekoli, kdykoli. Na přiměřenou odměnu si musí zvyknout".
Poukazuje, aniž to uvádí, na nutnou distanc intelektuála.
Z projevu ke studentům Právnické fakulty UK 16. 5. 1990
"Dnes se u nás opakuje známý jev, zrada vzdělanců, situace, v níž intelektuálové přejímají cizí role. Zrazují tak svou společenskou funkci, jak se z oblasti kultury a myšlenek přesouvají do politiky a mocenského boje. Co se stane, když se příznivci myšlenek spokojí s úlohou mocenských šíbrů v zrcadlových sálech antišámbrů politiky? V myšlenkových dílnách bude nedostatek kritických sil, zatím co nomenklatura neuniformované byrokracie vykyne ještě pěkněji než hradní stráž".
Je paradoxní, že se ani Ivan Sviták nevyhnul pokušení do politiky vstoupit.
Jako druhý zdroj úvah na naše téma jsem volila některá slova Karla Kosíka. Tak v květnu 1993 uvažuje o ideologii: "Ideologie nemyslí, ale kalkuluje a mystifikuje. Filozofie a ideologie se nejen vylučují, ale jsou v neustálém sporu. Svým posláním je filozofie kritikou jakékoli ideologie, naproti tomu každá ideologie se pokouší filozofii zapřáhnout do svých služeb".
"Intelektuálové našeho věku, marniví a rozmazlení narcisové, jsou natolik zahleděni do sebe a do své důležitosti, zaposloucháni do svých hlasitých a rozvláčných hovorů, že přeslechnou, co říká mlčení lidu (němé, nemluvné většiny) nebo co oznamují události, fakta, příběhy, jejichž smysl a varování neberou na vědomí".
Tyto dvě osobnosti jsem vybrala jako ilustraci již uzavřených názorů, přesto si troufám tvrdit, že právě v nich je uloženo gró možných odpovědí vzájemných vazeb vyjádřených prostým spojením intelektuální-politické-avantgardní.
Těmi několika řádky jsem nechtěla nic vyřešit, ale spíše se podělit o některé názory, možná upozornit na naši nedostatečnost, nestatečnost a možná napomoci k uvědomění si toho, že je potřebné zkrátit ten sloup rozhledny, na kterém sedíme a rozhlížíme se do kraje, ale nikdy ne za cenu našeho pouhého sezení v trávě.
Autor: Věra Beranová
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |