Prozaik Imre Kertézs (1929) obdržel jako první Maďar v historii Nobelovu cenu za literaturu. Stalo se tak v loňském roce za celoživotní dílo s přihlédnutím k románu ČLOVĚK BEZ OSUDU. Pro českého čtenáře vydala Academia bez vročení, zato s několika pozoruhodnými zvláštnostmi. Předně: genezi textu představuje autor na záložce prostřednictvím inauguračního proslovu ve Stockholmu. Nezvyklý doslov je dílem překladatelky Kateřiny Pošové s datací leden 2003. Působí spíš jako identifikační vyznání podtrhující dokonalost její odvedené práce. A do třetice (odhlédneme-li od zadní strany přebalu s kritickou poznámkou a bibliografickými údaji) českému čtenáři má napomoci v orientaci Stručný přehled historického kontextu, což u krásné prózy s autorskou licencí nebývá pravidlem.
Tvrdí-li se v doslovu, že na téma holocaust byly napsány stohy knih, lze s tím bezvýhradně souhlasit. Pokládat ale Kertézsův román za nejpravdivější a nejzávažnější je sice poctou pro text, ale zároveň jde o klasifikaci vágní, svazující a hlavně - omezující. Relativita životní pravdy totiž bývá začasté v rozporu s pravdou uměleckou a závažností nelze operovat v oblasti estetiky, kam patří i literární kritika. Spíš je třeba se ptát, jakými prostředky dosáhl autor nebývalé účinnosti v tématu nesčíslněkrát umělecky zpracovaném. Petr Rákos hovoří o triku. Říká, že "nic nezůstane čtenáři odepřeno z hrůz lágru, ale zato je to vše umocněno otřesným objevem nebetyčně naivního dítěte: dobro v našem světě je nepochopitelnou a nezdůvodnitelnou anomálií, zato zlo nepotřebuje výkladu." Vyjádřeno s pronikavou přesností, která posunuje zobrazované až na hranici možného chápání. Třeba jako dobrodružnost podlamovaná nudou uprostřed Osvětimi. Nebo upřímný obdiv k vojákům, kteří z beztvaré masy dokáží vytvořit účelně fungující útvar (několik kopanců, úderů pažbou, dloubnutí hlavní). Výsledný dojem nabývá podoby ironického paradoxu: bití od dozorce za rozsypaný cement mělo za následek, že vypravěč a hrdina už žádný pytel neupustil. Vše tedy dávalo dozorci za pravdu!
Vlastní utrpení líčí vypravěč z odstupu, jakoby viděné cizíma očima a prožívané někým jiným. Štěstí, které i za těchto okolností mohlo existovat, jeví se jako něco nenormálního. A člověk jím může být zaskočen.
Kertézsův jazyk je strhujícím médiem; věta nedává odpověď, je stálým dotazováním se, v bezbrannosti a pokoře se dovolává pozornosti, že tady někde je člověk. A je nepochybně varováním a mementem.
Dovolávat se v případě Kertézsovy mimořádné výpovědi kontextu není nutné: snad drobný detail. Kertézs zřejmě z vlastní zkušenosti uvádí šestnáct let jako zlomový věk pro selekci v koncentračních táborech. Ještě dříve než se konstituovala první vlna české válečné prózy, přišlo nakladatelství Orbis s edicí Bojovníci (1946), která s bezprostředností reflektovala válečné zkušenosti. Najdeme zde jména J. Valji, O. Košutové, J. V. Rosůlka, K. Patočkové, J. Šmrhy, J. Kadlece, květnové dni v slohových pracích upravil F. Křelina. Jedna z próz Anny Eislerové má název Řekni, že je ti šestnáct...
Autor: František Skorunka
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |