Filozof a spisovatel Pierre Hassner, který přes dvacet let vyučuje na americké univerzitě v Itálii, nedokáže určit svoji národnost. Píše o sobě, že je Rumun s francouzským vzděláním, jinde se představuje jako Francouz rumunského původu. Pokud jde o náboženství, je to ještě složitější - prý se narodil jako žid, ale vychován byl v katolické věrouce. Názory člověka, který se do nedávna považoval za nesmlouvavého antikomunistu, jsou však v současném světě zakotveny jednoznačně. Polemizuje s Havlem i Madeleine.
Soudí, že vývoj po roce 1989 nesprávně odvrhl nejen Jaltu, ale také Versailleský mír a dokonce Vestfálský mír. V knize Konec jistot. Eseje o svobodě a násilí (u nás zatím nevydáno) píše, že bin Ládin by existoval nezávisle na bídě a krizi Blízkého východu. Je totiž vtělením nihilistické vzpoury proti liberalismu, demokracii a Západu. Současně však Hassner odmítá rétoriku redukující politickou volbu na výběr mezi dobrem a zlem. Při boji s terorismem je třeba odpovídat na pocity křivdy, rozpaky a pokoření velké části světa. Je třeba pochopit, odkud se vzala neskrývaná radost jedné miliardy lidí 11. září nejen v muslimském světě. Jinak nám hrozí, že ti, kdo se považují za mluvčí této vzpoury, se jimi skutečně stanou.
Kořeny strategických chyb Západu Hassner hledá v roce 1968: Pražské jaro a Pařížský máj postavily nové otázky, na které stratégové a diplomaté nenašli odpověď.
Nenašli ji však ani po roce 1989. Naděje na konečné uzavření krvavého 20. století, na pochod k demokracii a míru pod vlivem rozumu, obchodu, vědy a svobody nebyly naplněny. Všeobecný mír opřený o institut kolektivní bezpečnosti a triumf demokracie a kapitalismu nenastal!
Žádnou vizi nového světového pořádku po roce 1989 Hassner nepovažuje za uspokojující. Světový mír podle jeho soudu USA jako globální hegemon nezajistí. Možná jsme se ocitli ve světě, v němž mír se bude vztahovat pouze na některé jeho fragmenty. Vývoj po roce 1989 totiž zpochybnil nejen Jaltské dohody opřené o rovnováhu dvou bloků. Znevážil rovněž zásadu Versailleského míru, který po 1. světové válce uzákonil hranice států zrozených na rozvalinách osmanského a habsburského impéria (Jugoslávie, Československo). Ale vývoj nabral ještě více zpětný chod: narušil světový pořádek stanovený Vestfálským mírem. Dostali jsme se tedy až před rok 1648. Tehdy byla přijata zásada jednoty státu, území a národa. Nyní však máme co činit s národními státy, které se odtrhly od logiky a nechávají se válcovat finančními trhy, pašeráky narkotik, mafiány a teroristy. Státy přicházejí o svoji moc. Předávají ji mezinárodním organizacím nebo nadnárodním autoritám, ale především jejich moc ukořistily privátní síly, vnitřní i nadnárodní, hospodářské i společenské. Nad státy, mezinárodními organizacemi a velkým byznysem stojí policie a mafie, církve a banky, nevládní organizace a sekty. Všichni mají svůj kód a vlastní pravidla hry, často vůbec nečitelné pro stát a veřejné mínění.
Ve světě, v němž mocnosti ztratily vliv a nedokážou svoji klientelu přivést k disciplíně, rychle přibývají lokální konflikty s náboženským, etnickým či nacionálním podhoubím. Obtížně se rozhoduje, podle jakých kritérií se má volit místo intervence v moři neštěstí, anarchie, chaosu a diktatur. Má rozhodovat blízkost geografická, nebo kulturní? Má se brát v potaz míra utrpení, nebo šance na úspěch? Pokud jde o poslední kritérium, potom například operace v Kosovu úspěšná nebyla. Obětí bylo víc, než kdyby Jugoslávie bombardována nebyla. Navíc nikdo nepochybuje, že takové operace si lze představit pouze vůči státům slabým, okrajovým. Nikdo by se neopovážil zaútočit na Rusko kvůli situaci Čečensku, ani na Čínu kvůli Tibetu.
Snad je možné ještě porozumět arabským extrémistům, kteří Americe nemohou odpustit její podporu státu Izrael a zkorumpovaným režimům Saudské Arábie. Ale oč šlo rozesílatelům dopisů se snětí slezinnou? A kdo obálky s antraxem posílal? Radikální muslimové, nebo lidé z amerického vojensko-výzkumného establishmentu? Kupodivu, jako nejpravděpodobnější se jeví poslední hypotéza! Obávám se situace, kdy se každý stane podezřelým, píše Hassner.
Když Kant vyřkl svůj slavný názor na Rousseaua, který mu připomněl cenu člověka a když současně vyjadřoval svůj odpor vůči pohledu na lidi, jež společnost zahnala do kouta a ještě je srazila na kolena, nešlo mu o problém svobody, ale o lidskou důstojnost. Je tady něco, co je pro člověka vysvobozením, i když se ocitl na dně. Jde o to, abychom navzdory pokoření zvedli hlavu vzhůru!
Autor: Ivo Havlík
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)