Rozhovor se Stanislavem Mošou, ředitelem Městského divadla Brno

   Městské divadlo v Brně uvedlo jako poslední premiéru sezóny krátce před prázdninami úpravu stále populární, aktuální a oslovující knihy Jaroslava Švejka Osudy dobrého vojáka Švejka. Autorem jevištní úpravy je ředitel tohoto brněnského divadla Stanislav Moša, který se ujal také režie. K Haškovu odkazu má Moša blízko nejen lidsky, ale i jako umělec - už předtím realizoval stejné téma také v zahraničí. Krátce po premiérovém představení na scéně Městského divadla v Brně jsme ho požádali o rozhovor.

   Pane řediteli, proč právě Haškův Švejk se stal literárním podkladem pro vaši novou divadelní úpravu? Je to »sázka na jistotu« literární klasiky, příspěvek k letošnímu 120. výročí spisovatelova narození, trend znovuobjevování v posledních letech opomíjených autorů, jako byli Olbracht, Vančura a další, nebo k tomu snad přispěla jiná pohnutka?
   Nikdy by mě samotného nenapadlo, že bych měl Dobrého vojáka Švejka dramatizovat. Považoval jsem to, a dodnes tento pocit převládá, za téměř svatokrádežné. Ten nápad se zrodil v cizí hlavě. Konkrétně ředitele divadla v italském Terstu. A mně se tenkrát zdálo, že jedná-li se o zakázku pro zahraničí, mohu si tuto práci dovolit. Stalo se to v roce 1997.

   Jaký je váš osobní vztah k Haškovi, jeho odkazu a speciálně k Osudům dobrého vojáka Švejka?
   Je mi líto, kolik dezinformačních názorů je obecně spojeno jak s Jaroslavem Haškem, tak i s jeho hrdinou Švejkem. U nás i ve světě. Mne především fascinuje onen druh svobody, kterou vetkl Jaroslav Hašek do Švejkova osudu jako hlavní aspekt jeho vnímání života: býti jako individuum absolutně šťastný v kterékoli vteřině, v kterémkoli okamžiku - ať již kolem létají šrapnely a kulky, ať již někomu sloužím, nebo jenom poslouchám, že mě někdo jiný nazývá blbem. Švejk pro mne není na jednu stranu bytostí integrující absolutní blbství, či na stranu druhou bytost skrze onu přetvářku blbství provokující a trestající své okolí.

   Byl vám Švejk už dříve absolutně blízký, anebo jste s životními peripetiemi vnímal haškovský odkaz v rozličných pojetích?
   Žádné dílo na člověka nemůže působit konstantně. Já se postupně do Švejka »vmilovával«. Nejvíc mě překvapilo, jak duševně ozdravně tento román na mne působí. Člověk je po kontaktu s ním zdvořilejší, laskavější a možná i trochu šťastnější.

   Které roviny tak mnohovrstevnatého knižního díla jste se rozhodl preferovat - a které naopak záměrně potlačujete? A proč?
   Především jsem se snažil na jeviště přenést onu náladu, kterou je celé dílo protknuto. Onu láskyplnost, milost a naivitu. A samozřejmě i onu srdcesvírající hrůzu z pomíjivosti, která však i zde je realizována na základě pozitivního vnímání světa.

   Které kapitoly pro vás byly při upravování románu nejkomplikovanější? S jakými nesnázemi jste se případně potýkal?
   Na té knize a jejím převedení do divadelní podoby je největším problémem absence příběhu z hlediska dramatických zákonitostí. Stejně tak si vůbec nedokážu představit, že by jakákoli dramatizace dokázala poskytnout dostatečný prostor pro ono obrovské penzum vyprávěných historek a anekdot, které tvoří podstatu románu. A vůbec nejdůležitějším úkolem bylo dokázat se abstrahovat od možné tendence akcentovat protiválečný a protibyrokratický charakter románu způsobem přespříliš okázalým. Švejk je především o humoru a laskavosti, ne o pitvoření a šklebu.

   Docházel jste během divadelních zkoušek k názoru, že byste některá místa scénáře následně měnil? A skutečně jste během zkoušek ještě scénář upravoval?
   Scénář jsem upravoval při všech čtyřech inscenacích, které jsem prozatím realizoval, a to i po premiérách.

   Vaše úprava není v historii literatury první, v kinech a následně i na televizních obrazovkách zdomácněla starší filmová zpracování. Inspiroval jste se filmovými podobami? Mimochodem, která verze je vám osobně nejbližší?
   Při dramatizaci Švejka nelze odhlédnout od všech pokusů inscenovat toto dílo. Mne nejvíc zaujal onen nemotorný panáček pana Trnky a hlas Jana Wericha k tomuto animovanému filmu. Přiznávám, že jsou mi loutky v tomto filmu mnohem bližší než v něm použitá poněkud »tvrdá« animace Ladových obrázků.

   Jak přijali své role jednotliví představitelé z řad herců Městského divadla Brno? Ztotožnili se s vašimi představami coby scenáristy a režiséra v jedné osobě? Anebo jste se naopak na základě jejich názorů rozhodl ještě některé nuance vnímat odlišně?
   Bez ztotožnění se herců s představou režiséra, který si pro své představení napsal scénář, by nebyl onen silně stylizovaný styl herectví možný. Avšak především u stylizovaného komediálního divadla je nejvíce podstatným právě osobnostní vklad každého z jednotlivých herců. A proto pokaždé docházelo u mých inscenací, a nejinak tomu bylo v Brně, k tvrdému režisérskému diktátu ze strany jedné a radostnému očekávání - co se z toho u každé osobnosti herce vylíhne. Zdeněk Junák i Erik Pardus jsou z tohoto hlediska úžasní.

   Jak v osobním, ale i ředitelském životě akceptujete známý výrok »To chce klid!«? Snažíte se být klidným a vyrovnaným člověkem i v situacích, kdy jste svědkem tolika společenských a zejména sociálních problémů?
   Nejprve chci upozornit na to, že známý výrok »To chce klid« se vůbec v románu Jaroslava Haška nevyskytuje. Samozřejmě se snažím býti klidným a vyrovnaným člověkem, i když vězte, že to někdy setsakramentsky bolí. Tomu, aby se svět stal poněkud lepším, se já osobně snažím napomoci organizováním svátků divadelních představení. Víc neumím.

   Jste znám jako úspěšný scenárista původních českých muzikálů. V čem se nejvíc lišila tato činnost od přípravy divadelního scénáře knižní předlohy? A čím vám naopak dosavadní tvůrčí průprava napomohla ke zdárnému dokončení tohoto nesnadného úkolu?
   Když píšu divadelní scénář na základě své vize, jsem absolutně svobodný. Samozřejmě, že si zvolím téma, styl atd., kterýmžto aspektům následně musím zůstat věrný. Ale je to všechno tak jaksi o mně. V případě dramatizace jakéhokoli románu se musím dokázat jakoby převtělit do autora onoho díla, hlavního hrdiny a především dokázat absorbovat onu křehkou duši díla. A pak už je to stejné: zůstat poznanému věrný.

   Městské divadlo Brno často hostuje v cizině. Uvažujete o nastudování v cizích jazycích a o inscenacích v zahraničí?
   Švejka jsem nastudoval s jinými soubory v zahraničí již třikrát - v Itálii, Německu a Chorvatsku. Nedomnívám se, že bychom mohli tuto inscenaci hrát v cizojazyčné verzi s naším souborem. Jedná se o příliš činoherní, příliš speciální inscenaci.

   Mnohé seriózní výzkumy vypovídají o nezájmu dnešní mladé generace o četbu. Nebude toto divadelní představení dalším důvodem, proč Švejka nečíst, nýbrž jen vnímat v hledišti divadla? Anebo naopak chcete potenciálního čtenáře k četbě inspirovat?
   Vaše konstatování mě zarmucuje. Domnívám se totiž, že četba literatury je jednou z nejúžasnějších možností jak »obcovat« s uměleckým dílem. Sám se pokládám za vášnivého čtenáře a srdečně všem tuto vášeň doporučuji. Ať už se jedná o Švejka či jinou literaturu.



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)