Moderní japonská literatura řeší, zdá se, dva klíčové problémy: integrovat se do světového písemnictví prostřednictvím vlastní bohaté tradice, nebo na ni rezignovat využitím tvárných postupů, které nabízí současná euroamerická produkce. Řešení problému se zřetelně promítlo do privátní sféry prvního japonského laureáta Nobelovy ceny za literaturu, jímž se v roce 1968 stal Jasunari Kawabata. Tento zapřisáhlý odpůrce sebevraždy odešel dobrovolně ze života několik málo let po svém literárním triumfu a bez vysvětlení.
Buddhistickou tezi o žádostivosti jako zdroji utrpení provokativně rozvedl ve svém díle Kenzaburó Óe druhý nositel Nobelovy ceny (1994) ze země vycházejícího slunce.
Na současném žebříčku popularity se už několik let drží Haruki Murakami (nar. 1949), jehož prózu NORSKÉ DŘEVO vydalo nakladatelství Euromedia Group k.s. - Odeon v roce 2002 v překladu Tomáše Jurkoviče.
V případě Murakamiho lze uvést, že jím sepsaná banální love story by se mohla odehrát kdekoli na světě; navíc jde-li o vděčné téma mladické revolty, milostných rošád a útěku před odpovědností. Jenomže postavy Norského dřeva mají japonská jména: evokují tudíž očekávanou exotičnost, jak se prostřednictvím východní filozofie promítá do společenství Tokia 60. let minulého století. Vypjaté situace amerikanismu a Beatles jsou polarizovány mezi životem a smrtí a dotýkají se hlavního protagonisty a vypravěče Tóru Watanabeho. Ten s odstupem dvacetiletí dešifruje svůj vztah k dívce Naoko, cudný a dojemný vztah opravdové lásky. Jenomže podobenství o studni temné prázdnoty postupně Naoko pohltí a cesta z izolace psychiatrické léčebny končí sebevraždou. Naoko následuje Kizukiho, prvního neobratného milence a přítele Tórua do nicoty. Tyto dvě éterické bytosti jako by vyžadovaly protiváhu v reálu; odlidštěný svět úspěchu a moci si nepotrpí na snílky ani na ty, co vybočili z řady. Tóru Watanabe je rád v přítomnosti své vrstevnice Midori, která se snaží nebrat svět příliš vážně, naslouchá vyzrálé Reiko a neodmítá přátelství sebejistého Nagasawy, který jediný zapadá do pozlátkového světa konzumu.
Je tedy na místě ptát se, proč právě text Norského dřeva vzbudil takovou pozornost, když je známo, že Japonsko patří k zemím, kde jsou ze slovesné tvorby nejžádanější komiksy. Stručnou odpovědí bez rizika by mohla být prezentace erotiky; pro Murakamiho je sex všelékem. Vždy na sklonku týdne podnikají Nagasawy s Tóruem nájezdy do barů hlučné prázdnoty a končí v laciných hotelech s partnerkami, které si nezřídkakdy vymění. Samota v páru se zdá snesitelnější. Dojemné je milování Tórua s Naoko, puncem daru působí odevzdání se Reiko Tóruovi. Přibližování se Tórua k Midori by mohlo sugerovat setrvalý vztah. Je to nelehké, problematické a možná... nedosažitelné. Murakami na této bázi lpěl až příliš, neboť porušuje kompozici vzpomínky a ustrne v předváděném čase.
Zavolal jsem Midori. Musím s tebou mluvit. Chci s tebou všechno začít úplně od začátku... "Kde teď jsi?" zeptala se tiše... Kde teď jsem?... Nemám o tom ani zdání. Vidím jen spousty lidí, jak někam jdou. A já dál volám Midori z místa, které nikde není.
Murakamiho jazyk vychází ze základů angličtiny, je komunikativní a přesně odpovídá mluvě a zobrazovaným situacím. Jeho apelativní charakter možná učaroval čtenářům na celém světě.
Autor: František Skorunka
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |