(úvod do románu)
Býval jsem chlapec neposlušný, vzdorovitý a umíněný a maminka se mnou mívala těžkou robotu. Když jsme spolu někam vyrazili, třebas do Petřvaldu za babičkou, na zpáteční cestě jsem se záhy unavil a žádal matku, aby mě nesla. Nepřijímala žádost nijak ochotně, ale když jsem dlouho brečel, ba i zuřil, schýlila se ke mně, brala do náruče a kus cesty mě skutečně odnášela. Jakmile mě však stavěla zpátky na zem, rozeřval jsem se znova, poněvadž při styku se zemí jsem nabyl dojmu, že okamžitě upadnu, což se pravidelně stávalo; rozprostíral jsem se do prachu silnice, maminka mne zvedávala, ale tomu jsem se ze msty snažil zabránit, uléhal na záda a kopal nad sebou nohama, takže se ke mně matka neodvažovala přiblížit z obavy, že bych ji botami zasáhl do obličeje... Za co jsem se jí mstil, to dnes věru už nevím, patrně za to, že podle mého tehdejšího názoru mě nepříliš pohotově sbírala ze silnice.
Dnes si myslím, že by matka byla bývala udělala daleko lépe, kdyby mi místo nošení byla včas zmalovala zadek, jak se u nás říkávalo a činí se tak dodnes, ale toho se neodvážila, poněvadž jsem byl po úmrtí dvou mých starších bratří, Milánka a Jiříka, jejím jediným nenahraditelným miláčkem...
Nicméně moje drzost rostla, jak jsem fyzicky vzrůstal i já, a jednoho dne to přišlo: maminka požalovala tatínkovi a ten můj vzdor zhodnotil dosti bolestivým výpraskem. Pamatuji se, že jsem po výprasku tvrdě a výživně usnul a spal až do večera. Spánkem posílený, cítil jsem se blažený a šťastný a ani v nejmenším se nezlobil na tatínka - exekutora. Byl jsem jen trochu provinilý a styděl se. Tatínek mě tuším při nejbližším setkání povzbudivě pohladil po vlasech a bylo mi jasné, že už se na mne nezlobí, ačkoli ani svého zákroku nelituje...
Ještě jednou však musím užít slov nicméně a poněvadž - ne že bych si je tolik oblíbil, ale proto, že výprask z tatínkovy iniciativy vůči mé osobě nebyl jediný a ani poslední. Výjimečně se jednou přidala i maminka a prala mne hlava nehlava také vším, co jí přišlo do ruky. Není těžké pochopit, že mé provinění muselo tenkrát spočívat v něčem závažnějším...
A vskutku: ukradl jsem z rodinných úspor pět set korun, což tenkrát nebylo tak málo, třebaže jsme vlastnili malý krámek a zajížděli na trhy, jarmarky a poutě, abychom se jakžtakž uživili.
Zmíněné částky jsem hodlal použít k nákupu několika vzduchovek, abych u kamarádů získal větší autoritu, které se mi v té době kriticky nedostávalo. Moje dosavadní vážnost u známých a tak zvaných přátel valná nebyla, což u mne trvá dodnes, jenže tenkrát jsem tím trpěl a bylo mi jasné, že s tím musím něco udělat. Pět stovek mohlo tuto potřebu náležitě zapravit. Čmuchal jsem tedy po kvartýru, až jsem vyčmuchal...
Pamatuji jasňoučký červnový den, kdy došlo ke zcizení peněz. Myslím, že jsem nedohlédal špinavé podstaty svého činu, poněvadž touha po jeho docenění v očích kamarádů ji překrývala. Bral jsem vše na lehkou váhu a těšil se na pěkná hodnocení přátel. Ale stejně dobře si vzpomínám, jak ve mně přes očekávání vítězoslávy počal narůstat neklid. Ten neklid prudce stoupl zejména ve chvíli, kdy mě po nákupu vzduchovek v Ostravě na Kuřím rynku zastihla zpráva, že čin je prozrazen a že se ze strany mých rodičů schyluje k odvetě. Původcem prozrazení se stal přítel mého tatínka pan Svěřina, který mi napřed - asi ze zlomyslnosti - vyšel vstříc a ochotně mě vezl do Ostravy za účelem mého zločinného nákupu, ale který jen o málo později zřejmě dostal strach ze srážky s mými rozhořčenými rodiči a zajel tentokráte nikoli do města, ale do místa konání pouti v Sedlištích, kde u svých stánků dleli moji rodiče. Kupodivu rychle se s nimi domluvil a vskutku netrvalo dlouho a pan Emilek naložil do své tatrovky zmiňované vzduchovky i mne a už jsme pádili inkriminovaný nákup vrátit na Kuří rynek. Majitel obchůdku si s námi poměrně pružně porozuměl a peníze nám vrátil. Já byl do Sedlišť odvezen nákladní pragovkou jiného našeho známého, a to pana Lysky, který tam měl cestu. Pamatuji, jak jsem bezmocně hleděl po rozjásané modré obloze, ozářené sluncem, a nevyslechl odtud nic dobrého na svoji adresu.
Přivezli mě domů k večeru a potrestání začalo. Byl jsem bit s použitím důtek, ale i holých rukou, pokoušel se lézt po stěnách, abych ranám unikl, ale co naplat, gravitační zákon mne vracel na zem, kde jsem byl přidržován něčíma rukama, zatímco druhý jejich pár mne přibíjel na zeď širokými těžkými dlaněmi...
Zákrok trval dlouhé minuty, možná celou hodinu a výsledkem bylo chlapecké tělo zboulované a pruhované a takto na mnoho dní poznamenané před sousedy. Však se mě také vyptávali, kde jsem k pruhům a podlitinám přišel a vesele se smáli mým výmluvám. Dodnes se bojím výprasků a sám nejsem s to je komukoli uštědřit, rozpomínaje se na vlastní bolest i pohanu. Myslím, že jsem od těch časů nikomu nic neukradl, ba nekradu ani myšlenky a jestliže jsem na počátku tohoto vyprávění nazval sama sebe umíněným, myslím, že dnes se to týká výhradně mého přání být samostatný a spoléhat se na vlastní síly. Krást, to tedy ne! K tomu pociťuji odpor.
-----
Nevím ovšem, udělal-li jsem zrovna dobře svojí pětistovkovou zpovědí, k níž mě podnítil jeden pan učitel, který mě svého času vyučoval a který mě o padesát let později vyzval, abych tuto epizodu ve svých vyprávěních nevynechal a snad i vysvětlil svým čtenářům, ke kterým dotyčný pan učitel sám údajně patřil. Nevylučuji ovšem ani, že učitel nevěřil, že se mi cokoli vysvětlit podaří a že se tak před svými případnými čtenáři znemožním. Já ale - upřímně řečeno - nikomu nic vysvětlovat nehodlám, poněvadž od kohosi dávno vím, že kdo moc vysvětluje a dokazuje, stává se podezřelý a nikomu nic dokáže. Děkuji komukoli za pozornost, pokud ji projevil, a pozdravuji ho...
Autor: Jaroslav Sekera
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)