Tři totální mobilizace, tři trapně trvalé iluze, tři tvrdé drogy
Trojí troufalý lup
1
Během jediného století, toho posledního možná i v absolutním významu toho slova, prošlo lidstvo trojí globálně totální mobilizací, trojí mobilizací ekonomickou co do její podstaty a psychologickou co do jejího způsobu nastolení, rozvinutí a vítězství:
automobilizací, zaplněním světa i myslí auty všeho druhu;
televizací, která je negativní formou všeobecné mobilizace: není de-mobilizací (zasednutí lidstva k obrazovkám vůbec nevedlo k de-auto-mobilizaci, právě naopak: dalo mu podnět spěchat k zářícím obrazovkám co nejrychleji), ale imobilizací, a to hlavně duchovní; je to dennodenní všeobecná mobilizace do sedacích souprav u obrazovek;
a mobilizací ve smyslu samovybavení obyvatelstva mobilními telefony i osobními počítači, napojenými na globální komunikační síť.
Aniž to ostře sledovaly jazykové slovníky, prioritní práva na slovo mobilizace postupně pozbyl militér a jeho jazyk, řeč válčení a přípravy k němu. Od konce druhé světové války si už jen mentálně retardovaní jedinci s truchlivou umíněnosti setrvačně myslí, že problémy, které koneckonců plodí trh na nohou jako ta zloba v Shakespearově Caesarovi (jsi zlobo na nohou a dej se kudy chceš), dají se úspěšně a na delší dobu "řešit" vojenskou silou, válkou. Trojí mobilizace není vojenská, ale slouží i válce.
Mentálně retardovaných a vesměs zakomplexovaných jedinců, a to jak na mocensky exponovaných místech, tak v totálně zpracovaných davech, hrnoucích se dennodenně už od snídaně (s televizí) a hned po návratu z práce (v čase velkých sportovních událostí i během ní) k magickému magnetu obrazovky a od ní do ulic a na pole válečná jen na její sugestivní pokyn, těch moderních chudáků duchem, které pekelné tempo jízdy a palby na obrazovce odnaučilo myslet (zamyslíš se a jsi po smrti), je naneštěstí stále dost, a co je horší, pořád jich ještě přibývá, jak se už i chudší postupně zmáhají na nějakou tu ojetinu a repasovaný počítač, nejchudší na pořízení televizní bedny a mobilu.
Mobilizace expandovala z předpolí a zázemí polí válečných do každodenního života a ztratila svou zvláštnost, zevšedněla, z mimořádné akce se stala trvalým způsobem a stavem společenského bytí. Lidstvo se octlo ve stavu permanentní mobilizace, v níž se troubení do války a mobilizace záloh a válčení předkládá podobně jako prostituce pod tvrzením práce jako každá jiná. A trojí mobilizace chtíc nechtíc válce prospívá:
automobilizace si vynutila dálnice, tak vítané (a v Evropě původně přímo stavěné hlavně) pro rychlé přesuny armád k překvapivým úderům při vedení bleskových válek;
televizace předkládá válčení jako vzrušující show a navyká na ně už od dětství ve všech sociálních vrstvách: ať už jsou rodiče zapřaženi ho honby za ziskem nebo za udržením holé existence, ať vtaženi do propastného Maelströmu nikdy nekončících zábav, rádi neradi odkládají své ratolesti už od jejich raného dětství k obrazovkám, které je přece tak snadno zabaví; zároveň je ovšem i zbaví všech možných zábran, protože přece v tržním světě není posláním televize žádná výchova, ale povzbuzení chuti konzumovat;
mobilizace ve smyslu vyzbrojení všeho obyvatelstva možností odkudkoli se dovolat pomoci, ale také snadné a okamžité dosažitelností každého jedince, který se teoreticky může odpojit od sítě, ale prakticky to dělá jen výjimečně, aby mu nic neuteklo, a tak je dirigovatelný v míře, o jaké se žádné předtržní totalitě ani nesnilo. Co lepšího by si mohl přát, kdo připravuje a vede války? Má na drátě, má na špagátě i ty, jimž se zdá, že všecky dráty byly přestříhány, smotány a odklizeny na smetiště dějin. Jako by pouty nejsilnějšími nebyla pouta neviditelná. Jenže co oči nevidí, srdce nebolí. A je tu snad vidět nějaký drát?
2
Všechny tři mobilizace dopřávají to nejsladší, co jen může dokonalý trh člověku dopřát: trojí trapně trvalou iluzi: dokonalou iluzi individuální svobody, ale i iluzi vyššího společenského postavení a iluzi moci a bezpečí.
Automobilizace láká iluzí nezávislosti na jízdních řádech vlaků i na trasách železničních tratí a představou, že lze kdykoli kdekoli zpomalit, ba i zastavit (to pokud nezakazuje dopravní značka) a kochat se místními krásami, kráskami a krajinou; jak to dopadá, známe z karambolů pana doktora ve Vesničce mé střediskové. Svoboda individuální volby směru, tempa a způsobu cestování je jako většina svobod, pro něž bylo prolito tolik krve, jen teoretická i pro toho, kdo disponuje víceméně neomezenými finančními prostředky. Terénní vozy, za něž automobilizovaní milovníci končin, kam cesty nevedou, vděčí válkám (zas vítaný argument pro války: nemají i dobré stránky, neurychlují technický rozvoj?), sice zpřístupňují, ale zároveň ničí i poslední zbytky té přírody, které se říká panenská, takže iluze nedotčených oáz bere za své (už brzy nebude žádné nedostupné místo) stejně jako iluze, že člověk může jet, zachce-li se mu, pomalu. Na dálnicích to zakazují předpisy, na ostatních silnicích provoz: všichni přec spěchají a nedají se zdržovat; agresivně si vynucují dodržování tempa, jímž se nevinné stádo automobilů z Apollinairova Pásma řítí dnes už i po venkovských cestách, jejichž zatáčky a často i rovné úseky jsou stále hustěji lemovány pomníčky, takže časem možná zanikne odvěká podoba hřbitovů a pomníky utvoří u cest celé aleje. O svobodné volbě cestovního tempa i v idylické krajině viz víc na začátku Pomalosti Milana Kundery.
O tom, jak se automobil stal symbolem a znakem společenského postavení, jak je na jeho jistém stupni nezbytné jezdit posledními modely jistých firemních značek, o tom bylo popsáno jistě už víc papíru než o Dantově Božské komedii, o ní se píše už po dlouhá staletí. Zde si připomeňme, že auta, která slouží k předvádění se před klienty, před věřiteli stejně jako před (a se) slečnami, umožňují budit dojem, že člověk, který na takový kočár má, je movitější, než skutečně je, jak naznačují zámky poslouchající majitele klíčů už na dálku. Rovnice dobře automobilizovaný=movitý ovšem nezaručuje nic a jen vnuká zdání a klam: nejednou signalizuje podvod.
Usednout za volant a odpíchnout se zázračně rychle (za 6 sec. rychlost 100 km!) je ovšem demonstrace síly a moci a lidé, kterým dělá dobře, že mohou vládnout alespoň pomyslnému mocnému spřežení pod kapotou, prožívají největší z iluzí vůbec: sebeklam. Jak se tak prohánějí městy i po dálnici, virtuózně a vítězně předjíždějíce vše, co se dá, zažívají pocit obrovské moci. A pokud mají vůz vybavený všemi možnými airbagy a jinými vymoženostmi, zvyšující pravděpodobnost přežití i při čelní srážce, oddávají se slastné iluzi vlastního bezpečí, ať si počínají jakkoli zpupně. Jejich peníze, konexe a korupce jim přece zaručují relativně vysokou míru beztrestnosti. I to je sebeklam, z něhož se někdy už neproberou, pokud je aspoň na chvíli nevzkřísí na operačním stole.
Všeobecná televizace štědře poskytuje zase iluzi volby informací a zábavy (ale zkuste najít na některém kanále něco jiného, než co jde v daný den všude) a přebohaté informovanosti. Marie Pujmanová kdysi poznamenala o exkurzích nebo zájezdech, že ukáží vám, co chtějí ukázat. Nic víc neukáže ani televize, i když si člověk může vybírat ze sta kanálů; v některé dny běží téměř na všech detektivky, v jiné thrillery, v sobotu humor, vše ovšem s koňskými dávkami reklam. Televizor neztratil na výpovědní hodnotě ani jako doklad vyššího společenského postavení, i když je už dlouho všude: záleží na tom, jak je velký, jak technicky dokonalý a jak renomovaná je firma, co ho vyrobila. A podniková televize, televize v krámech a televizní kamery snímající dění na ulici? Ta dává šéfům iluzi, že ohlídá pracovní tempo, obchodníkům a radním iluzi, že srazí počet krádeží. Zpočátku to vždy chvilku funguje: než si vynalézavost personálu i obratnost chmatáků a hlavně potřeba stále živého trhu najde způsob, jak sledování vyřadit ze hry. Pak se systém zabezpečení zdokonalí, nový zdokonalený a na krátký čas bezpečný se zas za velké peníze (pověstných přímých i nepřímých daňových poplatníků), zakoupí a nainstaluje - a hra se opakuje. Summa summarum perfektní permanentní tržní mobilizace.
Mobilizace ve smyslu vybavení prakticky celé populace mobilními telefony a PC skýtá člověku iluzi stálé přítomnosti in bez ohledu na to, kde fyzicky právě je, iluzi přímo božské výsady všudypřítomnosti, a iluzi vševědoucnosti; tu iluzi téměř absolutní - božské - moci draze platí každý tím, že i on je do jisté míry stále kontrolovatelný, lokalizovatelný a dodávanýmí informacemi manipulovatelný. Výsady, které mu sítě mobilů a Internetu nabízejí, zevšeobecněním se relativizují, někdy přímo likvidují. Pokud jde o úžasnou sumu informací z Internetu, za spolehlivost mnohých nikdo neodpovídá, neručí - a nikde se neučí umění rozlišit stupeň spolehlivosti nabízejícího se informačního zboží. Bylo to v televizi, je to na Internetu - to propůjčuje každému tvrzení jistou autoritu, které se ubrání, jen kdo si může dovolit přepych přemýšlení.
3
Začalo to dojemně nevinně. Odvážní muži a v patách jim (i tím se tehdy) bystře emancipující dámy si při přestupování z kočárů do samohybů navlékli kožené kombinézy, nasadili si velké ochranné brýle a vydali se dobrodružně napříč kontinenty. Mezi už posledními z nich a ovšem už v jiných sportovních oblečcích (už jako ti páni v krytém voze) pánové Hanzelka a Zikmund, poslední zosobnění českého příspěvku k symbolickému dobytí a pokoření celého širého velkého světa automobilem: ke globální automobilizaci. To dobývání skončilo reklamní hrou na písečku, písku Sahary, ralleyí Paříž-Dakar. Kdo se automobilizaci úporně bránil, ač ani on už nejezdil koňskou drožkou a aspoň taxíkem nepohrdl, kdo už ve třicátých letech navíc diagnostikoval aspoň beletristicky novou neurasthenii automobilisticu, jak to učinil svým Výbušným zlotvorem Jaromír John, byl pokládán za staromilského podivína, a nezadržitelný vzestup automobilismu neovlivnil ani o vous účinněji než prstík dítěte, které se jím snaží roztlačit lokomotivu (abych se přidržel Johnova skeptického výroku o jiném úsilí).
Auto, symbol a fetiš, stalo se mezitím nákladnou a ovšemže krajně nebezpečnou drogou. Český básník skromně zatoužil po kapince náladového benzínku, ba i zásadně skeptický pisatel těchto řádků po tři desítiletí pookříval za volantem a nejen to, i on se rád oddával iluzi, že si cestou k moři prohlédne vše, o čem dotud jen čítával; ve skutečnosti stihl navštívit sotva tisícinu míst, kde si sliboval díky autu pobýt. Auto se stalo drogou, která zabíjí: nejenom své zdrogované pány silnic, ale i jejich spolujezdce, i lidi z aut, které nestačí uhnout, i chodce, často i na chodníku. A je to droga tím nebezpečnější, že je na rozdíl od alkoholu neprokazatelná dýchnutím do balonku ani rozborem krve a že požívá všeobecného obdivu a reklamy. A beztrestně se podává už malým dětem v podobě drahocenných angličáků i levnějších napodobenin. Co se v mládí naučíš ctít a po čem toužit...
Této droze, už bychom si to měli konečně uvědomit, propadli i reprezentanti té společenské orientace, která viděla v nadřazování individuálních zájmů nad oprávněné zájmy a potřeby pospolitosti podléhání buržoaznímu (nebo přímo americkému) způsobu života. Tím nemyslím ani tak jen Leonida Iljiče, který si prý na stará kolena pořídil velký soukromý autodrom s množstvím drahých aut světových značek, místo aby přemýšlel o tom, co napáchal svými způsoby slona v porcelánu; to byl jen extrémní případ pádu do zdětinštění. Droze však propadali i ti budovatelé nového světa, kteří si k narozeninám a návštěvám dávali luxusní exempláře z národních automobilek, a to ve chvíli, kdy se rozhodli svět dohnat a předehnat ne v produkci skutečně potřebného spotřebního zboží v dostatečném množství pro všechny a v rozvoji husté, levné, a přece pohodlné veřejné dopravy, ale jednak ve zbrojní výrobě, jednak auty z domácích fabrik. Tápající, ještě nezkušený a nezkrušený socialismus tím tehdy překročil bludný kořen a vydal se ke své záhubě. V rozporu se základními články svého učení přešel k preferování individuálního požitku bez ohledu na to, jak se tím nerozumně plundruje světové nerostné bohatství a ničí ovzduší, a co víc, dal se do popírání sebe sama, když nejlepší budovatele nového světa, své úderníky, hrdiny práce, vynálezce a umělce začal odměňovat poukazy na auta, výbušné zlotvory, a jal se povzbuzovat k socialistické soutěži nadějemi na přednostní získání symbolu, fetiše a prostředku iluze individuální svobody. S nadsázkou jen malou se dá říci, že k porážce prvního dlouhodobějšího pokusu o sociálně spravedlivější svět v Evropě přispěla soustavně podávaná droga individuální automobilizace víc než bývalí herci z béčkových filmů a železné rychlokvašené baronky dohromady.
Jen nevalnou útěchu dává poznání, že závislost na droze působí stále rostoucí problémy i v tzv. svobodném světě. Primátor Londýna Livingstone dal nyní vybírat mýto (středověk se vrací!) od aut, která chtějí do centra města. Je to chytře vymyšleno: za drogu dají závislí na ní cokoli, i když na rozhazování nemají. V centru vozů asi moc neubude, ale městská pokladna si pomůže.
O televizi jako droze, přerušení jejíchž dávek za povodní a jiných pohrom mnoho lidí úplně vykolejí, bylo už napsáno dost a dalo by se pokračovat bezmála donekonečna. Záletné paninky si dnes starostlivě organizují hodiny svých úletů mezi časy vysílání romantických seriálů, z nichž ztráta jediného volného pokračování je pro ně horší, než když jim auto přejede jejich psa nebo milence. Divadelní představení je v menším městě bez šance, koliduje-li s pořadem populárních bavičů (omílajících po sté staré vtipy a veselé příhody z natáčení nebo zákulisí) nebo s nějakým důležitým hokejem či fotbalem v televizi. Závislost na TV ničí jako každá jiná jak ty, kdo propadli droze, tak také jejich rodiny a vztahy, protože nic než zírání se prakticky nedá podniknout: v každé denní a noční době se vysílá pro jednu, druhou, třetí zájmovou skupinu, televize dbá, aby se u ní vystřídali postupně všichni, takže na nic společného už není času ni sil.
Mobilem zdrogovaní zaplnili dopravní prostředky, čekárny, ale též jednací síně (včetně parlamentních), posluchárny i ulice a jejich závislost nelze nevidět: jsou, jedou, jednají s námi, ale duchem jsou evidentně jinde, ať už hovoří s někým kdesi, ať přijímají nebo odesílají krátkou textovou zprávu. Na své reálně přítomné okolí mají kdy jen v přestávkách, když neesemeskují, nedrogují. A závislost na Internetu děsí už návštěvníky a šéfy úřadů i zaměstnavatele: v kolizi s drogou ztrácí pro závislé na významu jak práce a elementární slušnost, tak hrozba vyhazovu.
4
Tři vítězné mobilizace jsou ve světě peněz i trojím troufalým lupem, mnohem líp utajeným než housle nebožtíka Miroslava Horníčka; olupují nás o čas, o pospolitost a dokonce i o soukromí.
Auto-mobilizace dává lidem zdánlivě mnoho volného času, který museli vynakládat dřív na cestování koňmo nebo i vlaky, nevyjíždějící od každého domu a nevydávající se k našemu individuálnímu cíli hned po dosednutí a otočení klíčkem zapalování. Jenže ten skvěle ušetřený čas se podstatně redukuje: vydělat si na auto si žádá čas, je třeba si vydělat i na dražší cestovní náklady, na pojištění, na ustájení vozu, na parkovné, a další peníze (a peníze jsou čas) nebo přímo čas si vyžaduje údržba. Kdo se v penězích topí, nemusí se namáhat s počítáním a rozčilovat nad tím, že holdováním této droze se pěkně okrádá. Ale střední vrstvy často musí nákupu nebo i provozu vozu (namlouvajíce si, že bez auta žít nemohou) obětovat přinejmenším kus nebo úroveň dovolené, k cestě na niž si auto také pořizují. Auto olupuje své uživatele i o širší pospolitost, snadno vytrhuje jedince z pospolitosti rodiny a rodinu z pospolitosti vyššího řádu: každý (a každá rodina v optimálním případě) si většinou jede autem sám, zavřen do své pojízdné konzervy. Automobilizace paradoxně okrádá jedince i o soukromí: vystavuje ho kontrole zdaleka ne jen silniční, podrobuje ho stálé kontrole veřejnosti. Ztrátu soukromí jen částečně mírní zrcadlová skla, přes něž není vidět do vozu, ale ovšemže nezabraňující vidět, kudy a kam jezdíte, kde a jak dlouho (byť za dvojím rohem) na vás samohyb čeká.
Zlodějkou času je také teroristka televize. Nejenže člověka obírá o čas nutný ke sledování, ale ještě mu diktuje, co bude sledovat a v jakém tempu. Zatímco klasické noviny lze přelétnout očima a číst jen to, co nás zajímá, televizní noviny si vyberou téměř od každého celou dobu, po niž se vysílají, a jejich sledování se nedá ani trochu urychlit, ani zpomalit; to do jisté míry umožňuje video, jenže televizní noviny dbají, aby se jako maximálně zajímavé jevily všecky zprávy. O reálnou pospolitost připravuje nás televize už tím, že nás vtahuje do fiktivní, virtuální pospolitosti s tím, co se děje=ukazuje na obrazovce, a když děti osloví rodiče, rodiče děti, partner partnera, zírajícího třeba na veledůležitý match nebo zvlášť dojemnou scénu, působí to jako cosi rušivého, jako vyrušování, a pospolitost domácnosti se mění v obtíž. Televize vykrádá naše soukromí jako domina, která se vetřela do rodiny, umí si vynutit v různém čase a postupně pozornost jednotlivých příslušníků domácnosti, ruší splendid isolation. Kdyby jen zvala svého diváka k účasti na dění ve světě, zasloužila by si asi chválu; jenže ona nenápadně vábí diváka k účasti na svém vidění a pojetí světa, prospěšném vždycky hlavně vlastníkům televize. Prostě diváka manipuluje.
Zamobilování světa a zaplavení domácností PS připojenými na Internet (to první už u nás je, druhé se rozbíhá) dovršuje mobilizační okrádání o čas, o pospolitost a o soukromí. O čas přicházíme hlavně jeho rozkouskováním na někdy velmi krátké pauzy mezi jednotlivými kontakty a při brodění příliš širokou nabídkou na Internetu. Pospolitost se vytrácí paradoxně formou jejího utužování. Silný vztah, nezávislý na svém neustálém stvrzování, je suspendován, nahrazován vysokou frekvencí volání a ujišťování. Soukromí bere za své už tím, že mobily slouží permanentní kontrole. Napojením PC na síť dáváme svou korespondenci i konta všanc všem, kdo se v počítačích a v síti vyznají lépe než běžný uživatel anebo kdo si mohou najmout vysoce zdatné hackery, pronikající hravě přes všecky obranné bariéry. Někdejší rozlepování listovních zásilek (ostatně teď velice usnadněné "samolepícími" obálkami) a odposlouchávání? Jak primitivní, jak passé.
Džin je vypuštěn z láhve, nic se nedá vzít zpět, nic se nevrací. Není těžšího zápasu než s drogami, se závislostí, s iluzemi.
Lze však podniknout ještě jednu mobilizaci, stejně těžkou jako nadějnou, a to mobilizaci kultury, především kultury myšlení a cítění. Snad se blíží příležitost, jaká se nemusí opakovat: namnoze se už začíná pociťovat vlna únavy z banálních bavičů a z trpného dobrovolného vystavování se manipulaci. Stačí jen vzít vážně a doslova slova, která nám tak často opakují, až příliš přesvědčeni, že to nedokážeme: vypněte to, když vidíte, že je to špatné; sledujte jen to, co vás opravdu zajímá.
Nedokážeme to? Nedokážeme to, ani když to zkusíme a potěší nás, jak jsou na nás najednou krátcí? Jak nám přibude volného času? Jak jsme se osvobodili?
Autor: Milan Blahynka
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |