Nejsem »národovec«. Nicméně účelové přenášení tohoto pojmu do ideověpolitického lexikonu mne popuzuje, neboť není korektní. »Národovci«, jak je v literatuře zafixováno, byli osvícení velikáni, chápali výhledy národního rozvoje dialekticky - v jednotě s ostatními národy. Uvědomovali si však, že »uniforma všehomíra není a nebude nikdy přikázáním božím« (F. Palacký).
   Nejen moudrost, i neprozřetelnost má své dějiny. Ani v obrozenecké době nebylo málo těch, kdo na národní vývoj hleděli nihilisticky. Tehdy jako dnes existovaly dvojlomné přístupy k národnostní otázce. Nyní mají pojmenování »proevropanství«.
   Intuitivně počítám s přemoudřelou námitkou: »nutno respektovat nový vývoj«. Není vyloučeno, že se objeví doporučení přečíst si vývod teoreticko analytické autority, obsažený v listopadovém čísle Alternativ, podle kterého »dnešní integrační proces vytváří pro socialistické řešení podmínky«, neboť »uvolňuje potenciál civilizační dynamiky« a »předpoklad společenského pohybu«. Konec konců »...do EU jsme stejně dostřeďováni z geopolitických důvodů, které jsou pro nás 'vis maior'«.
   Jde očividně o nedorozumění, neboť nechtěně prokazuje nadstandardní míru nepochopení reálné situace a jejího možného vyústění. Předně vlčí zákony kapitalismu neumožňují alternativu pro sociálně spravedlivý svět. Kapitalistické kořistění není »dávná minulost« ani v rámci EU. Václav Exner to vyjádřil konkrétně: »ČR je dnes zřetelným nositelem scénáře prohlubování neokoloniální podřízenosti«.
   Za druhé z uvedeného vývodu vyplývá, že se nerespektuje fakt, že se již vytvářejí nebezpečí, že bude překročena meze tolerance ve vztazích mezi evropskými národy, neboť budou zlikvidovány tzv. existenční zóny národního a státního organismu. Je málo příkladů válcování národní páteře, příkladů zneužívání negativních národních vlastností ve prospěch cizích plánů, zvláště latentního sebepohrdání?
   »Prozápadní« volba nemůže být cestou: nemůžeme a nestaneme se ani Východem, ani Západem. Patříme do Evropy, do jistého prostoru z hlediska zeměpisné polohy a z hlediska podstaty vývoje. Nejsme v Evropě cizinci, jsme od věků Evropany, i když v něčem zaostalejší (vždy jsme se vyvíjeli na vlastním základě, z vlastních zdrojů - nikdy ne na úkor jiných národů), jsme jedineční, se slovanským kulturním kódem, vliv kterého je implicitně včleněn do světové, všelidské kultury.
   Kdo by si dnes nepovšiml, že fenomén Západu se kácí do stále větších krizových hlubin a přestává být v očích národů univerzálním příkladem rozvoje? Kdo by dnes mohl odpovědět na otázku, jaké stadium západního rozvoje máme dohánět? Zřejmě předprůmyslové, neboť národní průmysl postupně likvidujeme - stejně i ostatní strategická odvětví, tvořící národní bohatství a základ rozvoje. Stáváme se postupně v souladu s imperialistickými, tzv. globalistickými záměry figurkou, kterou někdo libovolně přemisťuje a postupně z hracího pole vyhazuje.
   Západ nejen přestává být příkladem rozvoje, stává se stále více zátěží, která vylučuje růst lidského a národního blahobytu. Není více garantem civilizovaného vývoje nezápadních kapitalistických zemí; uvědomil si svou neschopnost zabezpečit pokrok pro všechny, proto se tohoto slibu zřekl.
   Jedná se o nový jev ve vývoji kapitalismu. Nositel Nobelovy ceny G. Grass onehdy prohlásil: »Zánik kapitalismu začal jeho vítězstvím«. S. Huntington začal přemítat o různých možných variantách kapitalistického vývoje: o vesternizaci bez modernizace; o modernizaci bez vesternizace (!); o »dohánějícím« vývoji, založeném na stejnoměrné vesternizaci a modernizaci.
   Zdá se, že nám byl přisouzen model »zaostávání«. Z toho plyne ona kvapná rekulturalizace, totální privatizace, výprodej všech hodnot. Odtud i ono pohrdání láskou k vlasti; po ruce je nálepka »národovectví«, nacionalismu. Neboť vlastenectví by znemožňovalo vystrnadit národ na periferií historického procesu.
   Zaujetí pro jakousi »celoevropskou republiku« nesmí zaslepovat komunisty, pokud jde o síly, jež ovládají a utvářejí současné evropské sjednocování. Jsme v novém věku kapitalismu; vládne v něm sféra financí a prosazuje svá pravidla. To je diktatura kapitálu.
   Západ sotvaže dospěl k situaci, kdy si může nárokovat bezvýhradné ovládání kontinentu, našel hlas poblouzněných idealistů z bývalých socialistických zemí. Oč usilují západní stratégové? Nevědí, co si počít se svým bohatstvím, stabilitou, nebo jim nevěří? Co je to za červa, který hryže západní myšlení? Mám na mysli vládnoucí elitu, jež zručně a pokrytecky velebí současnost - aby zakamuflovala strach z budoucnosti. Vidíme svět, vyděšený z prohlubující se krize, jak rdousí okolí svými velkými pazoury, a jak se přitom stále více rozkládá. Vidíme evropské bloudění, evrotyranii, jež chce vyvlastnit národní vlády i parlamenty, vytvořit jakýsi »hyperstát« imperialistického ražení.
   Zvolíme-li evropskou »integraci« bez demokracie, suverenity a rovnoprávnosti národů a států, podlehneme-li utopickým slibům prosperity či dalším fiktivním projektům inovovaných »evrokomunistů«, založeným na vytváření evropské pseudoidentity, bude nás čekat těžký osud. Zmatené myšlení, které je nám předkládáno k akceptování, pouze znemožňuje jasné pochopení toho, o co vlastně v Evropě jde.
   Světoznámý historik A. Toynbee kdysi napsal: »Každá společnost žije v systému určitých výzev, to znamená těžkostí, překážek. Aby se rozvíjela, musí odpovědět na tyto výzvy, to znamená přeměnit negativní vlivy na stimuly svého rozvoje«.
   Nuže, neutíkejme zbaběle před národnímu úkoly; pouze statečnost, smělost, revoluční tvořivost, moudrost je spolehlivým nástrojem k překonání národních a všelidských problémů.
   Boj za práva a důstojnost vlastního národa a lidstva patří do akčního programu marxistů a jejich hnutí. »Nová situace« nás nyní vybízí k ještě většímu vypětí v zájmu jejich záchrany.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]