Konečně mám možnost někoho kromě sebe pochválit. Abych řekl pravdu, dost dlouho jsem se toho okamžiku obával. Není lehké přestat se obdivovat sám sobě.
   Postiženy jsou kromě autorek Obrysu-Kmene č. 30 Elišky Koppové a Lucie Koryntové také redakce a redakční rada O-K.
   Vůbec není k zahození, že obě autorky jsou o několik světelných let mladší než já. Ostatně podle dostupných statistik je mladší než já každý. Trochu mě uklidňuje fakt, že nedůvěra v naše statistické úřady se rozšířila z Česka přes Moravu a Slezsko i do zahraničního Slovenska. Ale o tom jindy.
   Důležité je, že napsaly texty ke čtení, a že to poslaly na správnou adresu. Už se divím máločemu. Ale velice by mě překvapilo, kdyby jim jinde stály za cyklostylovanou odpověď, že o takové texty nemají zájem. Také mi neušlo, že v době kopané do zubů a šoubyznysové kultury si vybraly nerudovskou řeholi věcných komentátorek světa.
   Svět není v pořádku, nikdy nebyl a nebude. Přesto je nutné za lepší svět bojovat. To jsem řekl pěkně. To se mi povedlo.
   Uznáte, že teď bych oprávněně pochválil sám sebe. Kdybych si nevzpomněl, že mě šarmantně, o několik desetiletí předběhl pan Werich památným výrokem o blbosti.
   Té neubývá. Místo »povinného« komunismu dokonale překrývá sezónní antikomunismus. Primitivní. Jinak řečeno odkoukaný, nekultivovaný, jednoduchý, otřepaný a neumělý. Zkrátka blbý, řekl by pan Werich.
   S mírnými rozpaky jsem dlouho studoval text Lucie Koryntové Kluk s dogou. Mám takový dojem, že mluvnické prvenství tady má jinoch. Působení na mé smysly způsobil fakt, že jinoch s dogou na sebe ve čtvrtém řádku sloupku působily.
   Možná se mýlím, ale chyba se stává i nejlepšímu spisovateli. Rukopis mé tuším už sedmé knížky lektoroval pan doktor Vlašín. V tušení literárního génia odevzdal nakladatelství posudek vlídný, doporučující k vydání.
   Posudky se běžně nedávaly číst autorům. V případě nepříznivého lektorátu neposekal zklamaný autor lektora mačetou, ba ani mu nevykopal chrup. Ale byli i tací, kteří lektora dva týdny nezdravili.
   S mým nakladatelským redaktorem nás pojily společné průšvihy a vzájemná škodolibost. Ta mu nedala věc taktně zamlčet.
   Na konci posudku pana doktora Vlašína byla skromná poznámka:
   Autor asi neví, že v některých případech píšeme čárkované ú i uprostřed slova. Všechny tvary přídavného jména zúčastněný píše důsledně s kroužkovaným ů.
   Tečka. Uši mi plápolaly růžovým plamenem, když jsem v rukopise narazil na první ů. Doma jsem horečně prolistoval kopii a skutečně. Všechny obměny toho slova byly zůčastněny.
   To fejetonovité psaní o psaní nechce být recenzí. Na tu nemám dodnes. Jakož ani patent na jazyk. Nejspíš mám nečastý úmysl pochválit autorky, které sotva našly bačkorku, píší ke čtení. A taky jsem dosud nepoděkoval všem svým lektorům a lektorkám. Předčasně zesnulé paní doktorce Nejedlé jsem nestačil. Ale takový je život. Umím to napsat i francouzsky, ale nechci se vytahovat.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]