Devět lidí z deseti v naší zemi ví, jak se má všechno dělat. S potvrzením jejich certifikátu na rozum to už bývá slabší. Nakonec asi ne každý zodpoví otázku, na kolika nohou stojí hřebec, v jehož sedle pod Národním muzeem v Praze už 90 let si hoví vévoda a patron naší země sv. Václav. Maily, SMS zprávy ani internet o počtu zmíněných nohou totiž nic nesdělují...
Svatý Václav na koni není v čase letošního léta jedinou sochou na Václavském náměstí. Byla na něm totiž umístěna i galerie čtyřiadvaceti obrovských soch a podivných prostorových instalací čehosi, co podle tvrzení pořadatelů má náměstí oživit a kultivovat. Co jste tedy do téhle doby vy všichni architekti dělali? Nejspíš náš nejrušnější bulvár nepomohli oživit ani černosměnárníci, lapkové, denní kněžky lásky ani ty přicházející se soumrakem. Architektonické skvosty našich předních architektů se již okoukaly, a tak je často musejí zakrývat roztodivné poutače. Navíc všelijací exotičtí mládenci do nich lákají turisty ke konzumaci jídel v cenách vhodných leda pro majitele ropných polí.
Pořadatelé nultého ročníku současné výstavy na Václavském náměstí z galerie Art Factory nabízejí podle vlastních slov lidem "opuštění všedního dne". Lze například obdivovat i tři vozíky ze samoobsluhy, natřené ovšem zlatistou barvou, umístěné nad vchod do metra u Wiehlova domu. Proplétání se mezi předzahrádkami doplnil na chodníku na rohu Štěpánské ulice i sloupec navršených pneumatik. Sdružení přátel Václavského náměstí nabídlo recesistické oživení této trochu širší a jinak nudné a prázdné ulice, jejíž všechny domy se už dostaly do pronájmu. Lítost snad lze projevit jen nad skutečností, že dosud neexistuje Sdružení přátel náměstí Na Santince, náměstí V holi, náměstí Ve Starém Hloubětíně...
Obří několikametrový objekt nazvaný Housenka raného kapitalismu trčící k obloze také zřejmě nevznikl hned, podobně jako Myslbekova socha sv. Václava. Několikacentimetrová housenka asi nechtěla na svém zadečku v ateliéru jen tak postát. Nakonec umělec má právo své vize ztvárnit všelijak.
Myslbekova socha se nejspíš už přežila a možná vadí rozšíření předzahrádky některých podniků. Samotný Josef Václav Myslbek (1848-1922) se sochou sv. Václava zabýval již v roce 1887 a tehdy navštěvoval hřebčinec Alexandra Brandejse, kde ho jako model upoutal kůň Tygr. Plány se měnily a nakonec stál modelem hřebec Ard, kterého mu do ateliéru přiváděli vojáci. Těžko říci, kolikrát byla přiváděna do ateliéru housenka jako model pro vytvoření díla Housenka raného kapitalismu... Modelem knížete Václava měl být zase zápasník Gustav Frištenský. Pomník byl na své místo umístěn v roce 1912 a o rok později, tedy před 90 lety, byl slavnostně odhalen. Zatím na něm však chyběly sochy všech čtyř světců přemyslovských Čech. Sv. Ludmila, opat Prokop, sv. Anežka Česká a sv. Vojtěch jsou všichni pohromadě až od roku 1924. Právě sv. Anežka nahradila poustevníka sv. Ivana, proti kterému církev měla námitky.
Národní světec si tak vyjel z legendárního Blaníku, aby chránil náš národ. Vyjel si s klidem v tváři a v pohodě, ale těch 90 let, co pod Muzeem stojí, je už nějak dlouhých. Náměstí bylo vždy místem k přátelskému setkávání lidí. Na Václavském náměstí běžely i dějiny, tekla česká krev a dokonce padla i slova o jeho vydláždění českými lebkami...
Po odstranění malé jezdecké sochy sv. Václava v roce 1879 a jejím umístění na Vyšehrad se už v lednu 1894 do soutěže o postavení nového pomníku přihlásilo osm sochařů. Trvalo léta, než návštěvníci města konečně - od roku 1913 - obdivují jezdeckou sochu sv. Václava stojící na dvou koňských nohách.
Na Václavském náměstí byl tedy letos odstartován nultý ročník expozice velkorozměrných soch. Inu, sv. Václav už tu nestojí sám. Lunaparky a poutě se v současnosti pořádají leckde. Člověk s mobilním telefonem na uchu a v druhé ruce třímající kufřík s notebookem nemá už pro "malé" umění ty správné oči. Nicméně skuteční tvůrci o umění příliš nemluví a v tiché pokoře ztvárňují své vize pro potěchu v srdci a vše ostatní nechávají na soudu času.
Václave, stojící pod Muzeem v Praze, ještě že jsi odlit z kovu a nemusíš si na náměstí odbíhat na toaletu, protože s touhle starostí se dosud žádné umění nevyrovnalo.
Po bombardování Prahy v roce 1945 se jen náhodou zjistilo, že máš poškozenou nohu svého koně a že jsi mohl klidně skončit třeba na tramvaji plné pasažérů! Teď tedy z výše vidíš i na nepřehlédnutelné "velké" umění. Přitom jiní umělci tě po letech připravili i o písmenka na tvém podstavci. Pardon, byli to zloději... Já osobně tě rád vídám neublemtaného a nepopsaného pitomostmi. Ostatně já bych si se soumrakem v tvém bezpečí rád objednal ve stánku s acetylénovou lampou vuřtíka za 3,60 Kčs a občas při jeho konzumaci na tebe se zalíbením pohlédl. Ty vuřtíky bych si dal klidně i dva. Ale to už je jen zbožné přání a uplynulá vzpomínka.
Autor: František Dostál
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |