Síly zla, násilí, chamtivosti a korupce jsou dnes mocnější než kdy jindy a obklopují nás stále těsněji. Moderní prostředky komunikace zajišťují, že se dozvídáme o všech tragédiích a hororech kdekoliv ve světě v tom okamžiku, kdy se stanou. Kdykoliv jsme z toho všeho - a ze současného globálně konzumního životního stylu vůbec - deprimováni, potřebujeme nějaký prostředek, který by nás dokázal »instantně« pozvednout z deprese, zaplašit naše obavy a nejistoty a zavedl nás, alespoň přechodně, do úplně jiného, lepšího světa.
Muselo by to ovšem být něco běžně a pro každého z nás dostupného a použitelného podle naší potřeby a nálady, okamžitě a kdekoliv se zrovna budeme nalézat.
Takový ideální prostředek opravdu existuje - je jím zvláštní kategorie knížek, které bych nazval ryze pohodovými. Mají skutečně tu moc nám zlepšit náladu, pomoci najít opět životní rovnováhu, duševně osvěžit, potěšit povzbudit a posílit - zkrátka poskytnout dobrou pohodu.
Pohodové knihy jsou doslovnými antidózami proti depresi a zároveň toniky pro lidskou duši, dalo by se říci jakýmisi »cestovními pasy« k návštěvám únikového světa, který nás nikdy nezklame.
K usnadnění jejich výběru dovolil jsem si na základě letitých čtenářských zkušeností, vybrat padesátku z těch nejvhodnějších. Jsou mezi nimi některé málo známé, ale všechny mají společného jmenovatele: jsou to ty nejutěšenější »breviáře« zaručeně dobré pohody.
Říká se, že kniha, kterou člověk nepřečetl alespoň pětkrát, nestojí za to, aby byla čtena. Žádná z těchto knih do takové kategorie nepatří. Naopak. Jsou to knihy, které se dají číst znovu a znovu a znovu...
Roark Bradford: Černošský Pán Bůh a páni Izraeliti / Starej zákon a proroci - Adolf Branald: Sentimentální průvodce po pražském nábřeží - Ernest Claes: Veselí občané sichémští (Bělohřívek) - Karel Čapek: Povídky z jedné a z druhé kapsy + Zahradníkův rok + Měl jsem psa a kočku - Jan Drda: Městečko na dlani - Gerald Durell: O mé rodině a jiné zvířeně + Ptáci, zvířata a moji příbuzní - Eduard Fiker: Muž s kuželkou - Viktor Fischl: Kuropění + Hrací hodiny - Robert Fulghum: Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce (neobvyklé povídání o obyčejných věcech) + Už hořela, když jsem si do ní lehal + Ach jo (aneb některé postřehy z obou stran ledničky) + Možná, možná ne (nápady z vnitřního světa) - Jaroslav Hašek: Osudy dobrého vojáka Švejka - Miroslav Horníček: Dobře utajené housle - Gabriel Chevalier: Zvonokosy - Zdeněk Jirotka: Saturnin - Vladimír Kalina: Sedmilhářské střípky - František Kubka: Karlštejnské vigilie - Stephen Leacock: Literární poklesky - Betty Macdonaldová: Vejce a já - Haakon Mielche: Veselá plavba k lidožroutům - Axel Munthe: Kniha o životě a smrti + Kniha o lidech a zvířatech - František Němec: Soudničky aneb loučení s Rokrštem + Paničky a dámy aneb druhá kniha soudniček - František Nepil: Jak se dělá chalupa - E. Nilsson: Bombi Bitt a já - Marcel Pagnol: Jak voní tymián - Ota Pavel: Jak jsem potkal ryby + Velký vodní tulák + Smrt krásných srnců + Mám rád tu řeku - Karel Poláček: Bylo nás pět + Muži v ofsajdu + Hostinec U kamenného stolu + Hráči - L. Q. Ross: Pan Kaplan má třídu rád - Jindřiška Smetanová: Ustláno na růžích a pod nebesy + Domovní důvěrnosti - F. X. Svoboda: Světla života - Felix Timmermans: Pallieter - Vladimír Vančura: Rozmarné léto - Jan Wenig: Ostrov, o kterém věčně sníme - Jan Werich: Italské prázdniny + Fimfárum - Vilém Werner: Sedí rybář u vody.
Rád bych zakončil citováním pasáže z jedné z nejkrásnějších próz české literatury, Fischlova Kuropění. Podle jedné recenze je to »chvalozpěv a díkůvzdání za život, jehož smysl neznáme a nepoznáme, jenž však a snad právě proto - je drahý a vzácný«.
»Recepty, které si každý může předepsat sám sobě:
Dvě lžíce ticha ve hvězdnaté noci: proti samotě, proti pýše, závisti, proti zášti. Po druhé lžíci se ti přestane zdát, že se nebeská báň otáčí kolem tebe. Už nejsi středem všehomíra, ale ujíždíš na Velkém voze se všemi, se vším, okolo něčeho, směrem k něčemu většímu.
V těžkých případech je přípustný i třetí doušek.
Sedni si na břeh řeky a vhoď od vody oblázek. Pak čekej, až se kruhy na zčeřené hladině utiší v nehybnost: proti hněvu a výbuchům. Také, když se srdce náhle rozbuší bolestnou vzpomínkou.
Chvíle na mezi v rozkvetlé louce: když se ti zdá, že všechno víš.
Snítka konvalinek: proti zatvrzelosti.
Větévka kvetoucí jabloně: proti smutku a rozmrzelosti.
Tři hlty ledové vody z pramene na kraji lesa a dvě hrsti na žhavé skráně: proti únavě, vyschlému srdci a vůbec, když cítíš, že stárneš.
Třikrát denně postát v údivu nad krásou obyčejných věcí a ptáků: když se život zdá jak vyprahlá hrouda.
Přihlížet z povzdálí dětem, když hrají nebe - peklo - ráj u hřbitovní zídky: proti strachu ze smrti.
Opisuj prstem kruhy let na starém pařezu, od středu ke kraji a pak dál ve vzduchu, kam jen dosáhneš kolem sebe. A potom opět zpět ke středu všech kruhů: proti všem bolestem a místo modliteb.«
Autor: Miloslav Rejzl
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |