Láska je takové tiché pozdravení
   všeho se vším.

   Myslivě invenční, vtipná i pohrávající si subjektivní ich-forma vyprávění je dost často dominantou sebevzpomínající prózy. Pouze tak v přímém textu vyprávění se svěřuje a pomocí důkladné analýzy zkoumá svůj milostný život Johana Andrlová. A stává se to v dosti tragické situaci rozvodu se svým mužem a jakoby jakousi spodní tóninou chtěla o všem hovořit se svým synem, který studuje v univerzitním rozměru filozofii. Je přesvědčena, že je oprávněna takto zpovědně psát, že může mluvit o věcech intimních, protože láska je prostě tichým pozdravením všeho se vším. Nemá ani střípek touhy být "bussiness hvězdou" milostné literatury. Je to dáno už tím, že píše pod pseudonymem Johana Andrlová a její rozsáhlý román (412 str., nakl. Eroica Praha, 2002, il. Věra Šrámková) nese název AHRIMANOVA STŘELA.
   Reflektujme titul jako významotvorný činitel. Jméno Ahriman patří do lůna staroíránské mytologie, tzv. mazdaismu. Uvnitř mazdaismu v Avestě je zosobněný princip zla a temnoty, vystupující jako protiklad Ahura Mazdy (Ormuzda) ve střetávání pravdy a lži. Smysluplný mýtus měl v zemích Středního východu převelikou působivost a celý mazdaismus reformoval proslulý Zarathustra. V různých lekcích došlo k proměnám pojmů i u Evropanů, což zřejmě potkalo i autorku Ahrimanovy střely, která ho dvojně staví k Amorovi. Nicméně nejde o licenci nijak podstatnou. Andrlová totiž považuje lásku za doménu bolesti, i když se její pojetí v románu mění. Právě ze společné lásky Ahrimana a Amora jako bratrů odvozuje rigidně a neúprosně: Od této chvíle láska bolí, a v závěru své knihy dovozuje z původní premisy větu - "Jsme civilizace bolesti." Pojem "lásky" považuje za výjimečný, někdy až sakralizovaný. Nikdo - ani žena, ani muž - si prostě partnera nevybírá. To prý ať si muži vybírají kravaty nebo kapesníky či košile, ale ne ženy. Radikálně soudí spojení prostřednictvím peněz: hrůza je, že jsme spojeni svým bídnictvím. Do sebezpovědi, kdy vzpomíná některých nezdařilých vztahů v minulosti, se jí náhle promítne ožehavá polarita nadmíru vztažná, vazba životní reality a skutečnosti. Andrlová poněkud šokantně (připomíná spíše milenku literatury) usoudí: Spisovatelství je komplex, zrada na životě, na živém životě. Do této sféry patří i její ironizace všech možných příkazů říkat pravdu. "Mluv pravdu a budeš ozdobou tam, kde budeš posluhovat".
   Andrlová píše milostnou kroniku, vzpomíná, vrací se, hledá a nenalézá. Doslova tuctově nehodnotné, protože nepoučené, zůstávají její závěrečné úvahy, že jedině Bůh nám všechno vyřeší, dá nám klid a třeba to chybějící štěstí. Čtenáře i věřícího může zarazit, že Bůh, který všechno předtím seřizoval či podílel se na našem životě bez zbla odpovědnosti přihlíží mučení srdce toho kterého z nás. V závěru románu se demonstrativně hlásí k myšlenkovému světu Březiny.
   Autorka, která doslova úctyhodně analyzuje lásku - ať je už podstatná, méně významná, určující, obohacující zázrak pozdravení všemu a všem. Je v tom tak důsledná, že na straně 190 existenciálně soudí a velmi rigidně: "Člověk má pouze tři možnosti: prvá myslet si, že je tady za trest, nebo naopak za odměnu, nebo si nemyslet nic a neklást si žádné otázky a klouzat po povrchu."
   Citovaná radikální formulace je jen syntetizujícím závěrem mnoha jiných. Lásku - tedy její hlavní téma - chápe jako blesk, prostě tu střelu Ahrimanovu. To ostatně netají svůj romantický původ. Vzpomeňme jen věty Alfreda de Musset: "Láska je elektrická jiskra, která zabíjí." Jinak to ostatní, všechny ty případy, kdy žijí lidé se svými přiměřenými partnery, jsou podle autorky založené na použitelnosti. Bezděky si vzpomenu na jeden fotografický akt s názvem: Připravená k použití.
   Zpověď Johany Andrlové není prchavou milostnou senzací. Jakmile pomineme její amatérské teologizování, je to poselství. Vzkaz těm mladším a snad nejvíce synovi, který i v románu je centrální postavou vedle autorčiny matky, pro kterou a především pro ni se stala kniha nejen zpovědí, ale mučivou, byť vítěznou sebeanalýzou. Vyprávění paní Andrlové se hemží postavami, avšak žádná z nich není modelována mimořádně výrazně. Nemíním tím odsudek, nýbrž do popředí vysunuji záměr. Ty postavy opravdu odpovídají ilustracím (bohužel jen skrovným), ocitajícím se v jakémsi mlžném oparu, prostě jako lidé kolem mne. Ostatně subjektivní forma nemusí vždy inklinovat k narcistické sebeoslavě subjektu vyprávění. Zde užijme myšlenku samotné autorky: "Každý útěk je jen zdlouhavé přibližování." Jediná postava je tichým komentátorem toho všeho (aniž by ovšem příliš mluvila), a tou je syn. Střed vší lásky, a tudíž všech postav. Je reprodukován beze všeho zobyčejněle zkorodovaně tradičního štěstí lásky k synovi. Je středobodem a možná stál za mnohem více typologické trpělivosti a vůle.
   Poměříme-li textově formální hodnoty textu, je nad čím uvažovat. Celá stavba věty u Andrlové svědčí o tom, že je bytostně typem poezie. Je to onen aristotelský typ, který je okouzlen šampaňským poezie. Ostatně píše o sobě a představuje se v textu jako malířka i spisovatelka, o malbě dokonce soudí, že je to "volání lásky přes malbu" (s. 155). Její próza má litanicky zdlouhavý charakter vyprávění. Zase jejími slovy vyjádřeno: "Dostala jsem křídla za slib, že nebudu létat." Ale i v tom psaní se odvažuje do výšek jemné metaforiky, častěji ovšem v té smutné, pesimistické poloze a povaze lidské existence. Na rozdíl do "milostných zpovědí - kronik" třeba kdysi komerčně populární Francois Saganové se výrazně distancuje od komercializace milostného tématu a spíše jej sakralizuje. Čtenář nemá před sebou literární splašku z Harlekýna, ale zpověď nezřídka hluboké obecné platnosti. Láska je určujícím modem lidské existence, nikoliv hříčkou, flirtem či oním jmenovaným "používáním".
   Třeba i trochu želet, že na příliš mnoho stránkách nebylo řečeno tolik. Trošku autorce při tom vyznání chybělo sebekázně, sebeomezení, např. zbytečně dlouhé neosobité pseudofilozofování závěr znehodnocuje. Román by neměl přes čtyři sta stránek a řekl by více.



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)