Potřeboval překlenout onen prázdný prostor, nemoc zvanou samota. Jako by čas přešlapoval na jenom a tomtéž místě, jako by se neposunul ani o krok dále.
Před týdnem se s ní rozešel a včera se náhodně setkali tři bývalí spolužáci v supermarketu. Jana, Karel a on. Na naléhání Jany i Karla se domluvili na vycházce s eventuální zastávkou někde v předměstské pivnici. Neměl cíl a proto po krátkém zaváhání souhlasil.
Druhý den vyšli časně odpoledne. Za osmipatrákovými paneláky už byla jen větrná pláň, vlevo ještě pár chatek a vpravo smrkový les. Nad ním se potulovaly mraky nasáklé deštěm. Nedaleko před nimi muselo pršet, protože vzdálenější obraz krajiny byl sestaven ze samých teček, jako malba impresionistického malíře. Za nimi se loudal Karlův pes.
Na krátkou chvíli se nechali unášet vlnami tichého obdivu při pozorování ptáků, stěhujících se na jih.
Potom se Jana zavěsila do obou svých společníků; cítil však, jak významně tiskne jeho předloktí, a jak se k němu tulí. To vycítil i Karel. Začal vyprávět vtipy a potom se na zatravněné rovince dokonce pokusil i o přemet. Skončilo to však žalostně, bolestným pádem na záda.
Nikdo netušil že se za Karlovou přehnanou bujarostí skrývá dávivý nepokoj, období přílivu i odlivu naděje. (Jak jsi nejapný, blbečku, myslela si Jana a ještě okatěji se od něho odtáhla.)
Jsou chvíle - kdy se - zpočátku skoro nepozorovaně - objeví příznaky něčeho, co se již nezadržitelně dalo do pohybu. Třeba jako lavina - a v případě Karla to začalo už někdy ve škole. Byl to závan něčeho neodvratitelného. Jak tě mám rád, vyznával se beze svědků Karel a přitom na něho doléhal zvláštní smutek, něco jako pachuť pelyňku na jazyku.
Pes zatím odbíhal, očichával trsy žloutnoucí trávy a zase se vracel. Na horizontu zatím bledly smolné mraky a Karlova protějšku se zatím zmocnila vlna deprese.
Proč bych si měl s tebou něco začínat, proč, stále si opakoval, a i když odpovídal na Janiny bezvýznamné otázky, myslel přitom na tu druhou. Ta vedle něho vlastně nebyla v podstatě ničím jiným než replikou, refrénem něčeho, co už bylo.
Budu se snažit se ti co největší oklikou vyhýbat a když už se naoko sblížíme, vynasnažím se ti co nejrychleji uniknout. Nepotřebuji tě a proto dokud to půjde, pokusím se vždy dostat se mimo tvoje vlnové délky.
Jsou okamžiky, které nelze porovnávat s těmi ostatními. Prolne jimi nerozhodný stav mezi válkou a mírem. Ztratil naději, že existuje věčnost i bod, o který je možné se opřít. Když se díval nazpět, nikdy nepoznal uzlové body, z nichž vyšel nesprávným směrem.
Nehněvejte se, obrátil se na Janu i na Karla, budu vás muset již opustit, právě jsem si vzpomněl, že musím ještě dnes důležitého vyřídit.
Překotně se rozloučil a kvapem odešel. Jana s Karlem osaměli, oba zaskočeni jeho náhlým odchodem mlčky pokračovali dále do hospůdky v nedaleké osadě.
Pes odbíhal a zase se vracel. Ale že jim to sluší, myslel si a spokojeně pokyvoval hlavou.
Autor: Svatopluk Kopeček
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |