Mnoho let jsem psal k výročím autorů, knih, událostí jubilejní články, ale v posledních letech se jim vyhýbám, jak jen mohu, protože mi došlo, jaký je to vlastně nesmysl, diktovaný konvencí, tradicí a taky zájmem některých oslavenců dočkat se už za života věnců. Neboť k narozeninám je přece přímo povinnost přát jen dobré a říkat a psát jen to, co jubilanta nezarmoutí.
Dlouho jsem si namlouval, že nedělám nic proti svému přesvědčení: vím přece dávno, že kritikovi se naslouchá, když dává přednost pochopení před námitkami, když vyzvedne, co za vyzvednutí stojí, a to horší nanejvýš trochu poodstrčí. Bystrý autor (na jiném nezáleží) tak pochopí, v čem je jeho síla a kde naopak má Achillovu patu, a na té patě si pak nezakládá a nevyskakuje; je ovšem kritika, která naopak ráda rajtuje na nedostatcích; ta citlivé nitro autorů jen rozčiluje a rozdírá a většinou nic nepořídí. Nuže, říkal jsem si, výročí je pěkná příležitost ukázat jubilantovi, kde se mu nejlépe vede, a to je správná věc.
Jenže čtenáři to vidí ovšem jinak. Ti vědí, že laskavé slovo v článečku k výročí patří k žánru jubilejního juchání, tak jako je tomu i v žánru řečí na pohřbu a v nekrologu. V pentalogii Karla Poláčka se človíček těší na svůj slavný pohřeb, že aspoň při něm se mu dostane, co mu život odpíral. Podobně se těší na jubilejní holdy psavci, žijící a trpící v jistotě, že nejsou dost doceněni. A tak čtenář dost dobře nemůže brát slova uznání v psaní k výročí stejně jako v nekrolozích za bernou minci; uznání je to žánrem předzjednané, a proto působí, i když je myšleno tu a tam opravdově, jako jenom verbální, formální, prázdné.
Proto v přání člověka, aby se o něm při nějakých jeho kulatinách nepsalo a na pohřbu pak neřečnilo, není ani za mák skromnosti, ale možná právě naopak touha dojít jindy jisté pozornosti neformální, nikoli jubilejně blahosklonné.
(Jaromír John, za nímž jsem šel na filozofickou fakultu do Olomouce, kam se cestovalo z Kyjova třikrát obtížněji než na filozofii v Brně, děsil se tak velice jubilejních oslav své sedmdesátky, že se před nimi utekl do nemocnice v Jaroměři, jako to dělal za války, když v Praze hrozilo zatčení, a na tom útěku umřel - snad na banální chřipku; nebo to byl zápal plic?)
Potud všecka šedá teorie.
Ač jsem až alergický na jubilejní juchání přátel, přítelíčků a známých, přiznám se, že pár gratulantů, kteří si nedali říct, mne potěšilo. Neb strom života je zelený. Jako člověk, pokud se nemusí rdít.
Autor: M. B.
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |