Když v roce 1939 vyšel ve světové knihovně Máje soubor povídek Královna ze Sáby, těšil se jejich autor pevnému zdraví a čtenářské oblibě na celém světě. O rok později bylo všechno jinak. Stačilo, aby osmdesátiletý Knut Hamsun otiskl v novinách skličující provolání přitakávající fašismu a svět se k nositeli Nobelovy ceny za literaturu otočil zády. Norové, psal Hamsun, odhoďte pušky a jděte domů. Němci bojují za nás za všechny a rozdrtí anglickou tyranii. Že nešlo o dočasnou ztrátu soudnosti dokazuje oslavný nekrolog, věnovaný Adolfu Hitlerovi, další z důkazů, že spisovatel své postoje nikterak nerevidoval. To mu po válce vyneslo obžalobu z vlastizrady, internaci a pobyt v psychiatrické léčebně s diagnózou trvale oslabených duševních schopností.
   Vlekoucí se proces Hamsun glosoval, doplňoval poznámkami a komentáři. Beletrizovaný deník vyšel poprvé v roce 1949 a Mladá fronta jej nabídla českému čtenáři pod názvem PO ZAROSTLÝCH STEZKÁCH u příležitosti 50. výročí autorova skonu (2002). Tomu po prvních větách dojde, že se Hamsunovi podařilo výrok psychiatrů dokonale zesměšnit. Text nejenže potvrzuje duševní svěžest a neutuchající invenci, je uměleckým činem hodným génia. A tím kontroverzní seveřan dozajista byl.
   Syžetová fragmentárnost otevírá netušené prostory s využitím nejrůznějších literárních postupů. Několik torzovitých příběhů, úvaha o smyslu života a potřebnosti lidské práce. Vzpomínka na Prahu, odkud si Hamsun přivedl druhou ženu Marii Andersenovou. A přírodní motiv jako součást celistvosti bytí. A obrana formou útoků. Sršatost arogance představuje dopis státnímu návladnímu i vlastní řeč u soudu. Vše pod bdělou kontrolou egocentrického já. Vypravěčský subjekt se tentokrát neskrývá za umně stylizované postavy, se kterými autor soucítí a má pochopení pro jejich slabosti. Nyní podobné žádá pro sebe. Zajíkavě se omlouvá, aby po několika větách zdůraznil, že se nemá omlouvat za co. Během hospitalizace připomene, že nebylo zdravějšího pacienta, a několik vět nato si posteskne: Jsem tak starý!
   Hamsunovští badatelé spatřují dokonalé prvky literárnosti v otevírání mezer, "které čtenář může vyplnit různými způsoby (Ginnes), nebo ve způsobu používání promluv, jejichž účelem je vyjádřit opak vyřčeného, nebo promluv, jejichž výpovědní platnost vyvracejí dějinné události."
   Ani dnes tak čtenář nebude ušetřen rozhodování, zda dát přednost estetické kvalitě textu, nebo odmítnout autora kvůli ztrátě politické sebereflexe. V onom rozhodování snad může napomoci závěrečná část knížky, neboť je rozjímáním o schopnosti dohlédnout cesty. Je totiž tou nejprůzračnější úvahou o naplnění života a snese srovnání s jednou z posledních povídek Ivana Bunina nazvanou Bernard. Víc črta než povídka je portrétem Maupassantova sluhy, společníka a námořníka Bernarda. Maupassant jej charakterizuje Buninovými ústy jako člověka dobrého, svědomitě plnícího své povinnosti, skromného a nezištného. Mínění o sobě shrnul Bernard do prosté věty: Myslím, že jsem byl dobrý námořník! Není se co divit, že závěrečnou větou obrací Ivan Bunin pozornost k sobě: Zdá se mi, že jako umělec zasloužil jsem si i já právo říci o sobě ve svých posledních dnech něco podobného tomu, co řekl umírající Bernard.
   Snad právě tohle tanulo na mysli Knutu Hamsunovi, když se naposledy prodíral po zarostlých stezkách paměti.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]