Osm už křížků nese hřbet
rozumu nemám za nehet
neb stále věřím v lepší svět
jak vnitřní - tak i na pohled
Takto vloni zhodnotil Jaroslav Vojtěch své osmdesátiny a otevřel, jakožto nestor satiry, summit zasvěcený české tvorbě. Mistr tohoto nevděčného, leč významného slovesného žánru. Jak sám o sobě praví, byl nezviklatelným optimistou, plný síly a tvůrčí invence, což si satira bezpodmínečně žádá, byť by se to, z hlediska hněvu a ironie, mohlo zdát paradoxní.
Na zmíněné schůzi se křtila nová knížka (Po)listopadové chřipečno, na které se Jaroslav Vojtěch podílel s třemi spoluautory. Byla to jeho knížka poslední, přestože od té doby do současnosti publikoval v různých časopisech tolik veršů, jež by stačily na další sbírku, tedy nejméně dvacátou druhou.
Jeho satira byla zacílena na negativní společenské jevy, stejně jako dávno před listopadem na egoistické rysy měšťáka anebo (stejně intenzivně) na dogmatické a panovačné chování některých funkcionářů - kariéristů. Kritika formou zobrazení nešvarů v socialistické společnosti byla dobře cílena. Byl pohotovým básníkem s kvalitním postřehem a smyslem pro využití kontrastu. Vycházel z předpokladu, že je někdy nutné řezat vředy i při plném vědomí. Tu ovšem lépe porozumíme, když si posteskl, že "rozumu nemám za nehet".
Moudrý a vzdělaný doktor filozofie. Prožil plný život, své místo a přesvědčení nikdy nezradil, ani nezahořkl. A po listopadu se opět chápal pera, aby ostří zaměřil proti novým zlořádům a nepravostem vedoucím k zamlžování podstaty věcí, aby podtrhl význam a potřebu sociálně spravedlivé společnosti bez jakýchkoli parazitů nebo podplacených či poplatných slouhů. Zemřel náhle 17. září 2003. Lze právem říci, že s nakročenou nohou a tužbou znovu se setkat se svými čtenáři. Jeho smrt nás hluboce zarmoutila.
Napsal sis sám na epitaf:
Za život jako květ se stále pral
byť o trny se často popíchal
Jaroslav Vojtěch
Díky za Tvé dílo!
Vděční čtenáři Ti zůstanou!
Autor: statyb
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |