Dá se říci, a bude to pravda, i když nelichotivá, že kniha BAPE v tajných službách s podtitulem aneb Podléšky prorůstají podlahou je i metaforickým epilogem tvůrčí existence už dlouhých 40 let velice oblíbené karikaturistické značky - BAPE. Než v roce 2001 zemřel Vladimír Pergler, stačil ještě ilustrovat - i když na nemocničním lůžku - knížku své "tvůrčí půlky", první části známé karikaturistické firmy BAPE, Jiřího Bartoše.
Vzpomínám si, jak mi v roce 1994 Vl. Pergler odpověděl na otázku, zda definitivně skončili s politickou karikaturu? Tehdy řekl: Na světě je tolik krásných i idiotských věcí, ze kterých si můžeš dělat srandu, přitom ještě idiotštější než politika, proč bychom se tedy ještě do konce svého života nezasmáli?
Snad lze říci, že tato knížka, z níž Obrys-Kmen právě publikuje úryvky, je nejenom humoristickým povídáním o letních zážitcích na černomořském pobřeží, ale i trošku smutným pohledem na lidské osudy a povahy. Ale připomeňme si znovu slova Vladimíra Perglera, že na světě je tolik idiotských věcí, nad kterými se dá pousmát, a zasmějme se teď s Jiřím Bartošem z té slavné karikaturistické dvojice...
Knihu vytiskla vězeňská tiskárna na Pankráci...
DIMITR VELIKOV
Prolog
Delegáti jsou různí. Můžete být delegátem v OSN, nebo se stanete třeba delegátem pohřebního ústavu na světovém symposiu na téma, zda rakve mají být natírány lakem lesklým, či matovým.
Já se stal řízením osudu a prázdné kapsy delegátem jedné cestovní kanceláře. Po náležité instruktáži jsem byl vržen do víru turistického ruchu v přímořském letovisku na jihu Bulharska.
V této pozoruhodné profesi jsem kupodivu setrval pár let.
Někdy to není snadná práce, neboť' lidi jsou různí a laskavý turista někdy dokáže být pěkná bestie.
A taky je legrace. Třeba sedíte večer v restauraci, kde se stravují naši turisté a sledujete, zda je všechno v pořádku. Někde se však ozve zoufalý výkřik: Ježíšikriste, pane Bartoš, okamžitě nám smeťte ze stolu toho velkýho ohavnýho brouka!
Delegát musí být připraven na všecko. Neboť slouží lidem.
Akce jug
Vzpomínám na první rok svého delegátování v Bulharsku. Člověk pořád něco začíná, něco mu proteče pod rukama, něco se povede, ale nechci filozofovat, od toho jsou jiné hlavy pomazané.
Ten rok měla naše cestovka sídlo na kraji městečka, v domě se zahrádkou, která sloužila i jako malé bistro, kde se scházeli naši turisté, bylo tam i pár stolků se slunečníky, a já tam vlastně úřadoval.
Bylo krásné provoněné ráno, slunce ještě nezačalo pálit naplno, ptáci cvrlikali hlasitě jak ta muzika na diskotéce, prostě pohoda.
Náš bulharský partner Koljo, majitel domu, odešel kamsi něco vyřizovat, na zahrádce panoval klid a mír.
Sedím u jednoho stolku, dávám si do pořádku administrativu, píšu dopis, přestávám vnímat okolí a nořím se do své činnosti. Najednou za mnou kdosi zařve mocným hlasem ožralého prušáckého feldvébla: Policie Burgas! Z toho leknutí jsem se málem podělal.
Celý roztřesený zírám na tlupu asi dvanácti po zuby ozbrojených civilistů, vazounů, kterým se u pasu klimbají kolty, za něž by se nemusel stydět ani Old Shaterhand. Mimoděk jsem zdvihl ruce nad hlavu. To se sluší, znám to z amerických filmových pláten. Jeden pistolník, asi velitel, mi lehce naznačil hlavní pistole, abych nezacláněl, kývl na své komando a všichni se začali valit do baráku všemi možnými otvory.
Koukal jsem za nimi zmateně, vyjeveně a jak jsem byl notně zblblý, volám za nimi česky: Promiňte, pánové, ale máte povolení k domovní prohlídce?
Pánové mě jaksi nevnímali a valili se do domu dál jako lavina v Alpách. Nastalo dramatické ticho, které však trvalo jen krátce. Po chvilce vyváděli policisté z domu atletické mladíky v trenýrkách a poutech. Tedy v želízkách, neboli obrazně řečeno v klepetech. V tom domě byli ubytování bodyguardi, které měl najmuté majitel bulharské turistické firmy. Byla to jakási ochranka, která měla za úkol střežit dům a okolí, tak trochu i naše turisty. Zároveň tihle ostří chlapi měli pod palcem parkoviště a jiné služby. Bylo jich pět. Teď pěkně zarovnáni stáli s řetízky na rukou u zdi, tváře kamenné v očekávání, co se stane dál. Stál jsem opodál, pořád se třásl jako ratlík a nic nechápal.
Před naše sídlo tiše předjelo několik civilních osobních vozů, policisté do nich našlapali bodyguardy a bleskově odfrčeli. Najednou bylo ticho, opět klid a mír. Jako by se nic nestalo. Proboha, co to bylo? řekl jsem si v duchu.
Sedl jsem si ke stolu, kde mi policisté rozházeli lejstra, pořád jsem byl ještě v šoku, nic jsem nechápal, když se přišoural majitel domu a šéf bodyguardů Koljo. Začal jsem na něj chrlit koktavě ten zážitek:Ježíšikriste, Koljo. Co to mělo znamenat? Já něco takového ještě nezažil. Vždyť ty kluky odváděli v řetězech. Co provedli, proboha. Mordujou turisty a zahrabávají je do písku?
Koljo se mírně usmíval, zapálil si cigaretu a klidným hlasem pravil: Nic takovýho. To byla normální administrativní prověrka. Jestli mají papíry v pořádku, jestli nedělají čachry s lístkama na parkovišti a tak podobně. Akce jug, tedy jih.
Tahle odpověď' mě uzemnila. No nazdar, řekl jsem. Tak tohle byla podle tebe administrativní prověrka. To bych rád viděl, jak vypadá taková neadministrativní prověrka Akce jug naostro.
Úryvek z knížky JIŘÍHO BARTOŠE BAPE v tajných službách
Autor: Dimitr Velikov
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |