Filozof marxistické orientace, navíc básník a prozaik, historik, esejista a levicový avantgardista, to je spojení dnes velmi neobvyklé. Egon Bondy, vl. jménem Zbyněk Fišer, je takovou výjimkou. Text NEUSPOŘÁDANÝCH SAMOMLUV, vydaný nedávno v nakladatelství Luboše Marka v Brně (142 str., 750 výt.), byl podle autorova doslovu psán na jaře roku 1984 a vydán samizdatem jen pro omezený okruh přátel. Neupravoval jej, jen doplnil o několik poznámek, a tuto podobu má čtenář k dispozici a ke kritické reflexi.
Jedná se opravdu o poznámky, postřehy a analýzy psané výkladovým stylem s esejistickými prvky. "Na následujících stránkách jsem se jen vyzpovídal z toho, co mne trápí," charakterizuje "zpovědní" (ovšem analytickou) povahu knihy. Myslím, že není chyba, že do textu autor podstatněji nezasáhl, neboť v této podobě působí autentičtěji jako reakce na dobu, tedy polovinu let osmdesátých. Bondy vychází z přesvědčení, že po vítězství socialistické revoluce, po uchopení moci, se začíná postupně vytvářet nová třídní struktura společnosti, v níž se objevuje nová, dominující "vládnoucí třída", uzurpující sumu práv a svobod lidí, avšak rušící kapitalistickou ekonomiku (nejde tedy o státní kapitalismus, jak se dříve Bondy domníval, patrně nikoli bez návaznosti na maoistickou kritiku tzv. sovětismu). Tato třída likviduje veškeré pokusy o změnu, je cele parazitní a více či méně arogantní. Škoda, že "vládnoucí třídu" E. Bondy v knize nikde přesně sociologicky (s přesvědčivým statistickým doprovodem) nedefinuje; jeví se mu jako "struktura, která má svoje pevné místo ve společenském organismu /./ i určitou koncepci svého vládnutí" (s. 19). Její "přisvojení nadhodnoty je nezastřeným lupem majetku státu - společnosti" (s. 78) přičemž "disponuje s pracovními silami jako s dobytkem" (tamt.). Zdá se, že Bondy tenduje ke ztotožňování aparátu komunistické strany, resp. "vedoucího stranického aparátu" (s. 24) s "vládnoucí třídou", nebo alespoň s jejím zárodkem, neboť ona "si libuje v anonymitě a skrývá se za 'neosobní', státní potlačovací aparát" (s. 23). Systém je jakousi obdobou "asijského výrobního způsobu".
Myšlenka parazitní "vládnoucí třídy", rozuměj vykořisťovatelské, prostupuje knihou jako leitmotiv, a bohužel je poněkud problematická, jakkoli interpretačně ("marxovsky") lákavá a v něčem i inspirativní. Lidé se přece za socialismu "nespravují sami" (s. 18), jsou politicky reglementováni: "Je-li umrtven vlastní politický život a politické vědomí, je to zřetelný poukaz na třídní status společnosti" (s. 23). Třídní charakter socialismu, "lidové demokracie" i "reálného socialismu", však byl přiznáván i marxismem-leninismem (popř. stalinismem).
Pokud by existovala - za socialismu v Československu - vykořisťovatelská třída (nazvěme ji např. "rudá buržoazie"), která by shrabovala celý společenský nadvýrobek, potom by musela být buď nesmírně bohatá, mimořádně inteligentní - něco jako ona prasata z Orwellova podobenství z Farmy zvířat, přestože Bondy replikuje spíše na jiný román, jeho název se nikoli náhodou kryje i s rokem vzniku "samomluvy"- a současně abnormálně "žravá", rozuměj spotřebitelsky hyperaktivní. Bohatství a s ním spjatou luxusní spotřebu nelze utajit - alespoň v okruhu sobě blízkých - dejme tomu před tzv. "věrchuškou", stranickým aparátem, manažery velkých podniků. Není tento závěr v rozporu se zkušeností, s praxí? Majetek mnohých komunistických funkcionářů, vysoce postavených, byl až na několik výjimek směšný (což se ukázalo v politických procesech proti nim i jinak), zvláště ve srovnání s obyčejným socialistický vekslákem nebo zelinářem (asi nikoli příslušníci "nové vládnoucí třídy"), kteří by zaplakali, kdyby s nimi museli měnit. A to ponechám stranou srovnání s příslušníky vládnoucí třídy a s jejich politiky v zemích kapitalistických. Mnozí manažeři byli opravdu bohatí - na dobové poměry - ale rodinným domem, autem, chatou a zahraniční dovolenou se mohli pyšnit i mnozí další členové společnosti, družstevníky prosperujících podniků počínaje, přes činorodé meloucháře a dělníky na služebních cestách, a konče inteligentními zloději, neodsouzenými za rozkrádání "socialistického majetku". I rozhodovací kompetence domněle všemocného aparátu byly velmi omezené - nařídit bylo možné cokoli, splnilo se jen reálné. Bohatství této "třídy" by mělo být nějak srovnatelné s vládnoucí třídou restaurovaného kapitalismu, restituentů, majitelů kont zlegalizovaných špinavých peněz (i z doby "výprodeje socialismu"), moci získané přisvojováním si nadhodnoty vyprodukované pracovní sílou českou nebo zahraničních dělníků (od 90. let). Ale kdo vlastně byl milionářem či miliardářem za tzv. reálného socialismu? Členové aparátu KSČ? Ústřední výboru? Tajemníci a podtajemníci? Komunističtí ředitelé podniků a státních institucí? Někteří možná, ale že se jedná o "třídu" bohatých prasat, tomu snad věří jen Rejžkové a Cibulkové naší sociologie, nebo fašisté, pro něž žijeme ve stejné komunistické totalitě jako kdysi, protože "rudá" prasata se přeměnila v "modrá", a komunistická bestie "nám" vládne vesele dál... Je zajímavé, že argumentu o domněle parazitním bohatství "vládnoucí třídy" nevyužívala restaurační propaganda, že spíše mluvila o "rovnosti v chudobě".
Nebo jinak: v 50. letech měl průmyslový dělník takovou moc, že se před ním se třásl i místní sekretariát strany, ředitel podniku i úřednický aparát (zhruba do roku 1960). V letech osmdesátých byl antikomunistický průmyslový dělník (tzv. socialistický) rovněž postrachem "vedoucích funkcionářů"; jeho demagogické požadavky a obdiv ke kapitalismu jsou ovšem dnes neuvěřitelné. Dnes už je kapitalistický dělník téměř přívěsek automatu, kdy má jen "dělat, držet krok a hubu", protože má důvodný strach o to, aby neztratil práci. Je ale opravdu totálně depolitizovaný a zglajchšaltovaný, popř. zfašizovaný, jak se nám to má zdát? Dělník byl v 50. letech obdivován, adorován, považován za novodobého mesiáše, jeho ideál napodobován, veleben, preferován jako "nový člověk", revoluční nástroj etc., o platových a sociálních poměrech (vzhledem k intelektuálům) nemluvě. Na rozdíl od Bondyho se domnívám, že problémem tzv. II. světa, alespoň v Československu, nebyla existence nové vládnoucí třídy, parazitní a bohatnoucí z práce obyčejných lidí, nýbrž obrovská sociální a ekonomická práva lidí z našeho pohledu neprivilegovaných (na práci, vzdělání, de facto i na bydlení atp.), která nebyla podložena kvalitou ani produktivitou práce, vědomím odpovědnosti, což spolu s nefunkční ideologií, zbrojením, chybnými odhady v plánování, popř. dalšími systémovými deformacemi (nazvěme to "odcizení společenské práce" spíše než její "zcizení", "ukradení") vedlo ke katastrofě, kterou si jistě ani Bondy nepřál. K restauraci kapitalistického totalitarismu pod egidou restaurace svobody a normality. Patrně bude třeba více zohlednit i velmocenské ambice Sovětského svazu, megavelmocenské ambice Spojených států, reálné embargo na země II. světa, atmosféru studené války i války "horké", celou sféru zahraniční a mezinárodní politiky, do níž jsme byli vtaženi, nehledě na rozdělování národního produktu za federace.
Mnohé otázky by měl Bondy zodpovědět, polemizuje-li s názory nejen oficiálního marxismu-leninismu, ale i trockismu, maoismu nebo antikomunismu. I tak jeho kniha otevírá řadu otázek a problémů, z nichž některé jsou dobové a možná i vývojem překonané (v perspektivě rozpadu světové socialistické soustavy a Sovětského svazu a vítězství Západu ve studené válce), jiné vystupují stále naléhavěji. Velmi cenná je jeho analýza "totalitarismu" v zemích kapitalistických (tzv. I. světa) a rozvojových (tzv. III. světa), i popis degenerativních jevů ve státech socialistických (tzv. II. světa). Problém nízké efektivnosti socialistické výroby vystupuje v jeho "poznámkách" velmi naléhavě, až drasticky naze, jakkoli Bondy možná podceňuje tzv. válečný komunismus a jeho schopnost obstát v krátkém okamžiku v extrémních podmínkách (např. válečných). Autor si uvědomuje, že v kapitalismu ze "skutečných svobod zbývají jen ty banální - můžeš si vybrat z nesčíslného počtu časopisů a v rovině žvástů můžeš říkat i psát cokoli. Účinné prosazování postojů nevyhovujících vládnoucí třídě je v praxi podvázáno tak, že je skoro znemožněno" (s. 93). Píše sugestivně o "zmaloměšťáčtění celého obyvatelstva" (tamt.), zmiňuje náběhy "krajně pravicové, rasistické a antiprogresivní". S ohledem na naši zkušenost soudí velmi jasnozřivě, že "i když nedojde ke III. světové válce, bude dost podnětů pro to, aby se i v zemích I. světa stále více stávala z buržoazní demokracie fraška a zástěrka totalitarismu se všemi jeho ohavnostmi, počínaje naprostým a monopolním oblbováním obyvatelstva" (s. 58).
Věřím, že na nadhozené otázky nalezne (či nalezl?) autor uspokojivé odpovědi. Důkladná analýzy minulosti (nikoli tlustá čára, která je pragmaticky nutná jen v morálním a právním slova smyslu) je podmínkou pochopení trendů dnešních. I budoucí revoluce, pokud ovšem chceme patřit mezi její subjekty.
Autor: Mojmír Lešek
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |