ŠTĚPÁN BLAŽEK
Žijeme v době post
Žijeme v době post
Já si v ní připadám jako host
který jí třetí den smrdí
Buďme však na svou dobu hrdi
Vždyť v které době mohli lidé pět
Budeme to my
kdo zničí tento svět
Budeme to my
OLDŘICH RAFAJ
Břízky
U stezky před oknem stojí tři vysoké břízky,
štíhlé bílé tělo cudně zakrývají větvemi,
žlutými listy se šedivou patinou.
Pod nimi se míjejí cizí lidé,
prší a mží a poprchává,
šeď nebe jako hustý šál
leží v mokrých kalužích parku.
To převratné dílo boží! Svět ztěžka oddechuje.
Pod břízkami, lhostejnými k chladu a mrholení
valí se skupiny děvčat a chlapců.
Hlasy jako napjatá tětiva drnčí,
smích tryská jak radost horského pramene.
Žluté listí, znamení toho, co bylo.
Zvonící hlasy nedusí dálka ani šeď dne.
Příští halas břízky svou zraněnou bělobou
vzkazují zítřku.
Podzimní večer
Ani stín ptáka nesedí na větvích stromů,
jen chladný závoj ovinul jejich tušící stvoly.
Tmavý tón zimy za stěnou ticha čeká na vzkříšení.
Hořké dny samoty vstoupí nám do cesty,
než se rozsvětlí dny,
než poslední paprsek protkne páteř zrození.
Jak toužím po světle rána,
po plameni zeleně!
Vím, že nepřijde,
šero a soumrak a noc nenasytně pohltí
co ještě včera rostlo vzhůru.
Jak toužím po naději, po láskyplném pohledu!
Až podzimní večer mine,
vrať se, dni, s paprsky rána,
jako naděje se vrací v objetí s láskou.
Blesk v mlze
Zamýšlím se nad životem
a nevím, co mám říci.
Vše je skryto v slovu prostém
měsíci nad vesnicí!
Vše, co prožili jsme tady,
bylo krásné tak,
jako by tiché vinohrady
přikryl noci mrak,
a mámivé těch keřů řady
jako stínů vodopády.
Hoří vlčí mák.
Miluji, a duše lká mi.
Padá slunce za horami,
ticho táhne nad lukami, nad vodami,
touho, proč mne bolíš tak?
Tolik smutku, tolik lásky,
samoty a bolesti.
Vše, co bylo, žilo z krásy
ke smrti a ke štěstí.
Anča
Polní cesta do Boří,
na kopci v dálce kolna travinářské stanice.
Za ní šedý pás Pernicova lesa.
A tam - Černá hora,
z níž vyrůstá šedobleděmodrý Radhošť
s vráskou vyrubaných pasek.
Vysoké nebe plné modři,
prázdný prostor.
Vpravo nad Bečvou hradisko, panský dvůr.
Na hřbetě kopce siluety lidí. Kam míří?
Po stezce kolem Tří lipek
vleče v loktuši klacky dříví
posbíraných po příkopách stará Anča.
Má pár zubů a pozorné oko.
Ještě se drží života,
křivými prsty, zchromlými revmatem,
drží uzel loktuše,
těžce oddechuje,
sestupuje do Potůčků, na dlouhou chvíli mizí,
po čase se zase vynořuje,
sedraná, vleče se kolem plotu
jak chodí sedřená, shrbená Anča.
Křesťansky pozdraví, ještě se ohlédne,
pohodí loktuší, aby se jí líp nesla,
prochází úvozem polní cesty,
jako se vlekou starostmi staré venkovské ženy.
Ten bídný život s loktuší,
na prst ohně v kamnech až bude večer.
Širé nebe nad hlavou v sepraném šátku,
bez hvězd za mraky, bez slunce.
Trmácivě jde,
trmácivě jde...
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |