Sedím v pohodlném křesle a dívám se do ohně, který v uzavřeném krbu, za ohnivzdorným sklem, tiše polyká několik drobných kousků březového dřeva. Krb je nový, krásný, obložený pískovcovými kachlemi, uprostřed rozdělený širokou římsou z borovice. Na té majestátně stojí z lipového dřeva vyřezávaná polychromovaná sova. Symbol všech filozofů. Ale i básníků a spisovatelů - myslím si. Vždyť co jiného jsou, ne-li filozofové?
Vedle krbu visí staré dveře. Starší než já. Někdo je sem zavěsil již ve dvacátých létech. Dělí je dva a dva stejně široké, ale různě dlouhé plastické symboly kubistického tvaru. Ty horní jsou hlavou, spodní pak zbytkem těla. Jsou tiché, zamlklé a dřevo, které pokrývá bílý lak, nese ve svém stáří drobné vrásky prasklin. Jednou si budeme podobni. Jsou zavřené a dívají se na mne v němé výzvě. Poslechnu, vstanu a jdu je pootevřít. Jsou vděčné, tiše zašumí v pantech a svou spodní částí pohladí koberec. Otevírám, klika je na levé straně, musím levou rukou. Na té straně nosím i své těžce nemocné srdce, nemocné chorobou, která pronásleduje všechny levicové intelektuály - básníky i spisovatele.
Se změnou úhlu doširoka rozevřených dveří se mění i jejich pohled do prostoru před nimi. Najednou se mohou velmi zblízka dívat na dvě řady grafik a kreseb visících po celé jejich délce. Závidím jim. Kamil Lhoták, Josef Jíra, Vladimír Tesař a další a další. S těmi třemi jmenovanými jsem se občas setkával v Praze. Nyní se setkávám na poradách Unie českých spisovatelů s vnukem Kamila Lhotáka. Je uměleckým fotografem. Jeho obrázky moje dveře ještě neviděly. Dveře shlížejí na obrázek plotu, na němž je napsáno - František Dvořák je... - pak Kamil Lhoták namaloval jakoby dětskou naivní rukou křížem škrtnuté prasátko a text pokračuje - má 60 let. Bylo to oboustranně respektované přátelství. Po pravé straně plotu jsou otevřené dveře, na rozdíl od těch mých se však dívají na kouřící komín, symbol současné lidské kultury. Jsou na tom hůř než moje dveře. Těm je ekologická spoušť odepřena. Snad to moje dveře budou umět ocenit. Vstal jsem a zavřel jsem je. Okrádaly krb o jeho teplo. Dveře na obrázku Kamila Lhotáka zavřít nemohu. Moc bych si to ale přál. To by však byl zásah do jeho autorských práv.
Františka Dvořáka též znám. Již několik desítek let. Ještě když učil v Olomouci. Vždy, když jsem cítil potřebu nechat se pohladit jeho moudrem, obyčejně navečer, zašel jsem k němu na pravou moravskou slivovici. Nevím kde ji bral. Po dvou kalíšcích ve mně probouzela stejně libé pocity úlevy, jakých se dostává mým dveřím, když je pootevřu na stranu obrázků, které oba stejně milujeme.
Jak je to již dávno. Profesoru Dvořákovi je již více než osmdesát let a Kamil Lhoták se rozhodl malovat v jiném světě. A snad je v něm i šťastný, protože si ho namaloval dávno před tím, než se rozhodl do něho odejít. Ten svět maloval i pro nás, jen proto, abychom v něm mohli žít dříve než on.
Autor: Jaroslav Váňa
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |