Po zveřejnění soutěže si postěžovala v tisku tehdejší představitelka Společnosti Franze Kafky, coby vypisovatelky sochařského klání na důstojný pomník světoznámého spisovatele, paní Železná, že ke škodě výsledků porota nezvážila hodnoty a vhodnost řešení více návrhů. Jmenovala sochaře Milkova, Zoubka i další, jejichž modely, podle její mínky, byly vybranému návrhu Mistra Jaroslava Róny více než rovnocenné. A snad i na její vkus méně problematické. Avšak zkušení porotci svůj verdikt obhájili a návrh doporučili k realizaci. Protože jde také o umístění v rajónu, který se nacházel v hájemství známého sochoborce pomníku byvší éry, buďme panu starostovi Burgermeisterovi vděčni, že nevhodné, »málo hodnotné« sochy nejen likviduje, ale také nové kvalitnější instaluje. Lze tedy výsledky soutěže chápat i jako vizitku pražské péče a vyšší kulturnosti česky modifikovaného kapitalistického režimu.
Již jako vítězný model bylo vybrané dílo hojně popularizováno denním tiskem. Ovšem škoda, že jen vzácně spolu s velmi úzkým výběrem dvou tří konkurenčních obeslání. Což byla chyba! Vždyť pocta významnému klasikovi a nadto oblíbenci Pražanů dodnes právem stojí ve středu zájmu nejen odborné, ale i široké veřejnosti: posouzení a porovnání vítězného návrhu s díly ostatních mohlo získat všeobecný, anebo převážný souhlas; veřejnou diskusí se daly odstranit dílčí výhrady i případné pochybnosti, zda návrh doporučovaný k realizaci splňuje očekávané představy. Zejména jestli skutečně moderním pojetím překonává poněkud těžkopádnou, socialisticky realistickou epochu Švermů, Rybalků, Koněvů, Leninů i Kirovů zaniklé éry. Takto je pravděpodobné, že se - zcela zbytečně - podobné reakce či připomínky a kritiky přesunou až do doby po odhalení golemovsky mohutného díla. Třeba námitka, proč je tak těžkopádně tradicionalistické?
Praha je totiž plná pokusů o postmoderní plastiky ve veřejném prostoru. Většina budí nejednoznačnou odezvu, ba i hodně tvrdé odsudky; vzpomeňme posledního tažení Knížákovy školy ulicemi metropole proti celé řadě sousoší i státně posvěcených, jako je to Zoubkovo pod Petřínem, nebo nepochopená Svatováclavská kobyla obrácená břichem vzhůru. Neóny tu na Hradě, tam na Rudolfinu budí rozpaky nad pouhým aranžérismem a natírání tanků dosahuje sotva duševní úrovně nástěnkářů vývěsních skříněk ROH anno dazumal. Vpád nahatého byznys-konzumu s pornolukrativností zahltil nejen reklamu, ale také vážnou tvorbu až do vyvrcholení postmoderny vaginartem či plastvol mrtvolami. Tyto tendence naštěstí postihly soutěž na Kafkovo sousoší jen málo. Zvědavost veřejnosti, jaký vznikne postmoderní pomník nového pojetí, je pochopitelná; nezájem by byl horší!
Známý autor, Jaroslav Róna, bývá zpravidla chválen kritikou a vřazován do galerijních expozé jako naše a evropská špička postmoderního sochařství autoritami takového zvuku jako gen. řed. NG Milan Knížák. I jako uznávaný čelný vůdčí a tvůrčí duch Tvrdohlavých, či stálý host masmédií žel neseriózní výmluvnosti, si mohl dovolit všelicos. Případně i zaprovokovat nezvykle odvážným řešením v dobrém avantgardním smyslu. A tu je třeba konstatovat a možná i ocenit, že se před možnými riziky »zápasu o nové pojetí« maximálně ukáznil a zejména zdržel pokusů o nové a nevídané řešení i jeho adekvátního tvarosloví.
Veřejnost dozajista, ale i možná i porotu překvapil figurálně usedlým tradicionalismem mužské dvoufigury, kde se - až na drobné náznaky - nic novátorsky pobuřujícího nekonalo. Takže mohla, ve srovnání s ostatními návrhy, dospět k verdiktu bez problémů.
Róna se totiž nesnažil socialistický realismus byvší éry - formou ani obsahem - překonat: on se vrátil před něj do let protektorátních, kdy se mařatkovské, štursovské a guttfreundovské výboje rozplynuly v opatrnických pokusech ilustračně popisného realismu. Namísto postižení kafkovského ducha a díla z vyšších sochařských zřetelů mu - podle jeho vlastních slov - posloužila k invenci doslovná ilustrace klasikova textu, citujme - »kdy malá postavička spisovatele doběhne a naskočí na ramena statného chodce«. Z této invenční představy vycházel a pouze vyloučením některých hmotností odlehčoval prvky ilustračně symbolické dvoufigury třímetrového monstra. Dodejme, že na jeho golemovské těžkopádnosti - spíše než přirozené monumentalitě - má větší zásluhu efekt prostého mechanického fotozvětšení než autorovo tvůrčí cítění. Především jen napůl dořešeným se stal nápad nechat pod literátem kráčet nikoli chodce, leč prázdné kvádro. Mušlovitý otvor, nad kterým klasik tak trochu nešikovně sedí, probouzí nežádoucí reminiscence WC. I jinak jeho z měřítka vypadlá, skoro groteskní postavička komicky balancuje nikoli jako kafkovsky oduševnělý, spíše plachý obyvatel pražsky šerých uliček Starého Města, leč jako poněkud frivolní bonviván v hučce a se šlajfkou při návratu z flámu v labyrintech fin de siecle. Proč ne: i nohavice tvarované do O naznačují, že rád jezdil na motocyklu...
Až na určitý prvek kompoziční bizarnosti se toto sochařské antré brzy okouká a veřejnosti zevšední. A protože popisný realismus obou figur - až do pojednání záhybů saka a nohavic - onoho kráčejícího »duchoprázdna« přece jen tradiční Leniny a Fučíky silně připomíná, jistě bez problému zdomácní. Přinejmenším v poněkud profesionálnější podobě zapadne do pražského boomu kýčů ¸ la Kafka vždy a na všem. A nostalgikům toužícím po soše Jana Švermy poskytne v zimní zasněžené podobě možnost představy, že neznámý partyzán odnáší do slovenských hor promrzlého politika v těsných střevících...
Autor: m
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)