Jednapadesátiletý písničkář Jan Burian, syn avantgardního umělce E. F. Buriana a herečky Zuzany Kočové, neopomene jedinou příležitost plivnout si levným způsobem na socialistickou minulost, především na kulturu a umění.
Široké pole mu k tomu otevřeli v České televizi. Také své cestopisné črty se Burian pokouší násilně okořenit zapšklou vzpomínkou na zlé bolševické časy. Někdy dosáhne opačného efektu. V zajímavém cestopisu OSTROVY, MAJÁKY A MOSTY aneb Podivuhodná dobrodružství suchozemce v Baltském moři (Primus, 2002) nemůže přehlédnout negativní proměnu německého Pobaltí. Na ostrově Hiddensee si zapisuje tento rozhovor:
"Co se tu po sjednocení Německa změnilo?" zeptal jsem se. "Všechno," pravila hostitelka. "Především proběhly restituce. Přišli sem lidé ze západního Německa, kteří byli původními majiteli některých domů, a jiní lidé naopak museli ostrov opustit. Některým z nich se podařilo přidělit různá letní sídla, chaty, chalupy, protože tu prožili vlastně celý život, a teď v šedesáti by se měli někam odstěhovat." Vrátili jsme se k materiálním problémům: "Za časů NDR tu existovalo rybářské družstvo a lidé se tu měli poměrně dobře," řekla Barbara. "Rybolov byl subvencován státem a prázdninové služby turistům znamenaly další zdroj příjmů. V těchto oborech pracovalo přes osmdesát procent obyvatelstva Po sjednocení přestal stát podporovat lov ryb, někteří rybáři se vzdali svého řemesla a životní úroveň na ostrově klesla." V citované knize Burian na straně 248 dopluje z Německa až na estonský ostrov Hiiumaa. Na červeném majáku Ristna ho estonská spisovatelka Ave Alavaina udivila tím, jak "samozřejmě hodnotí některé mé úvahy, o kterých bych doma musel mluvit s větší opatrností, neboť čas letí a paměť slábne, důkazy se ztrácejí a svědkové vymírají. Minulost už novým generacím nepřipadá tak důležitá a ti, kdo na ni apelují, začínají být považováni za podivíny".
Za takového podivína Jan Burian nemůže považovat Jaroslava Meda, který nikoli na opuštěném estonském ostrově, ale doma, aby v Česku - řečeno s Burianem - paměť neslábla, nemluví opatrně a hledá konkrétní viníky. Na nedávné ideologické konferenci v Brně označil za jeden ze dvou vrcholů nenávistného stalinského dogmatismu v české literatuře divadelní hru E. F. Buriana Pařeniště, která měla premiéru v roce 1950. Za druhý vrchol považuje literárněkritickou brožuru Jaroslava Boučka Trubaduři nenávisti (ČS, Praha 1952).
Podle Meda Boučkova knížka tak škodlivá nebyla, šlo o literárněkritickou analýzu tehdejší západní literatury, ale Burianova hra "měla mnohem aktuálnější náboj, byla totiž bezprostřední literární reakcí na právě proběhnuvší proces s Miladou Horákovou a dalšími, v němž byl mj. odsouzen a popraven Burianův generační vrstevník a avantgardní souputník Záviš Kalandra".
Med ve svém přednášce doložil, že rozsudek byl vykonán 27. června 1950 a premiéra Pařeniště se konala už 15. září téhož roku. Med k tomu poznamenává: "Obě tato díla mají pro nás dnes odpudivý charakter pamfletu, ale ve své době měla zcela průhledný ráz ideologického znaku, jímž byla nenávist povýšena na programového činitele třídního zápasu a vnímána jako institucionalizovaná síla, protože člověk se v rámci dialektického vnímání světa měl cítit více člověkem, jestliže dokáže druhého odhalit jako nepřítele nebo z něho učinit svůj nástroj".
Jaroslav Med považuje čas premiéry Burianovy hry "za nejtragičtější období v dějinách české literatury, za přesvědčivý doklad o zrůdnosti a nenávistném charakteru komunistického totalitarismu".
Burianův syn však své estonské hostitelce, s níž si na antikomunistické téma notoval, nepřiznal, jak se jeho otec pokusil umělecky ztotožnit s justičními vraždami. A prý proto, aby se "na komunistické zlo nezapomnělo" (na fašistické už zapomněl; nechává si pro sebe skutečnost, že Burianovo divadlo D 34 zavřeli v roce 1941 hitlerovci a jeho zakladatele poslali na čtyři roky do koncentračního tábora, z něhož se vrátil s podlomeným zdravím), estonské spisovatelce vypravuje o údajně záhadné smrti svého otce, kterou prezentuje jako státně komunistický zločin. Říká jí, že táta "měl v životě velkou smůlu, neboť podobně jako statisíce jiných uvěřil myšlence, že komunismus dokáže vyléčit bolesti tohoto světa. A protože svou víru myslel vážně, prožíval nesoulad krásného snu a děsivé skutečnosti bouřlivě. Se Stalinovým pádem ?spáchal? veřejnou sebekritiku, která se však nikomu nehodila, neboť její přijetí by znamenalo zkázonosný příklad pro totalitní režim. Pak náhle v pětapadesáti letech za nevyjasněných okolností zemřel na neznámou infekci po operaci žlučníku v elitním státním sanatoriu. Důkazy o okolnostech jeho smrti se ztratily".
"Ave nezaváhala," píše Burian, a českého hosta poučila:
"To, co mi tu vyprávíš, byl běžný způsob, jakým u nás KGB zlikvidovala desítky nepohodlných lidí. Copak u vás to nikdo nepamatuje?"
Burian podle všeho teprve po těchto slovech pookřál: "Kousek od červeného majáku na ostrově Hiiumaa jsem si nepřipadal tak paranoidně jako kdykoli dřív, když jsem nad touto nesmyslnou smrtí přemýšlel".
Socialistická kultura se bude vždy hlásit k velkému avantgardnímu odkazu E. F. Buriana, jehož jméno až do politického převratu oprávněně neslo jedno z předních pražských divadel. V sametové revoluci bylo odstraněno. Nic nám nebrání vidět uměleckou velikost zakladatele legendárního D 34, ale také zaujmout kritické stanovisko k jednomu tvůrčímu omylu E. F. Buriana a potvrdit, že divadelní hra Pařeniště objektivně podpořila nezákonnosti 50. let.
Od komunistobijce Jana Buriana je však zbabělé nepřiznat, že také jeho vlastní otec se podepsal na atmosféře doby. A je od něho příliš levné, když vytváří ničím nepodložený dojem, že jeho táta byl 9. srpna 1959, šest let po Stalinově a Gottwaldově smrti, úkladně zavražděn.
Autor: Ivo Havlík
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |