Taková otázka vyplývá z názvu knihy Guido Knoppa VATIKÁN. MOC PAPEŽŮ z nakladatelství Ikar, Praha 2003, s. 391. Kniha má některé příbuzné publikace, nejnápadněji práci Davida A. Yallopa Ve jménu božím, rovněž vydanou v českém překladu.
Dějiny papežství jsou stále obklopeny mnoha tajemstvími. To proto, že z Vatikánu navenek jen zřídka mohou pronikat skutečně správné informace. Existuje ovšem rozmanitá tříšť postřehů, poznatků i domněnek o životě za zdmi Vatikánu; Vatikán jako by probouzel stále znovu a znovu snahy četných publicistů vypátrat »pravdu«.
Autor začíná papežem Piem XII. a už zde je doplňkovým termínem »holocaust« naznačen jeden z největších problémů, kterým se tento papež zabýval. Obdobné to je i u ostatních papežů. Jan XXIII. byl papežem, který »vykročil na cestu«, rozumí se modernizace církve, Pavel VI. se musel zabývat otázkou kontroly porodnosti, proto je jeho jméno doplněno souslovím »antikoncepční pilulka«. Zcela zvláštní postavení měl a má papež Jan Pavel I., jehož pontifikát byl neobyčejně krátký a vyvolal proto četné dohady. Jeho jméno je tedy spojeno se smrtí. Jan Pavel II. je zase spojen se slovem »svoboda«.
Čtenáři, který vyžaduje nadhled a nepropadá bezhlavé víře ve »svatost náměstků Kristových«, bude určitě sympatická autorova snaha věcně a střídmě popisovat dobovou situaci, osobní vlastnosti, kruh přátel i nepřátel papežů. A takový čtenář dokáže jistě i sám vyvodit závěr z otázky v podtitulu: moc papežů je vskutku veliká, římské papežství ovlivňuje a zároveň vytváří současný obraz světa. Jistě nemůže tento svět zcela zformovat ke svému obrazu, ale může zasahovat do mnoha celospolečenských procesů. Mnozí papežové jsou si toho vědomi a tímto směrem orientovali i politiku Vatikánu. Některé snahy a podněty mají spíše již historický význam, ale to neznamená, že bychom právě my v nich nenalezli poučení, viz třeba »holocaust«. Zákonitě se však musí současný čtenář obrátit k poslednímu papeži na Petrově stolci, k Janu Pavlu II. A v knize najde i odpověď na to, jak tento »polský« papež ovlivňoval vnitřní politiku své rodné země (podpora Solidarity), jak působil na rozpad tzv. sovětského bloku, co znamenají jeho četné zahraniční cesty, atd. Kniha pak zákonitě ústí do úvahy, jakým směrem se asi bude upírat vývoj papežství a tím i římsko-katolické církve po odchodu Jana Pavla II.
Autor na závěr uvádí, že tento vývoj naznačuje už samo jmenování kardinálů, kdy tři kardinálové ze čtyř jsou jmenováni Janem Pavlem II., čili dá se očekávat, že tito lidé se budou rozhodovat pro papeže obdobných vlastností a cílů, jaké má Jan Pavel II.
Autor: Josef Bílek
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |