Kdo nepocítil ran se jizvám směje.
W. Shakespeare
Život je složitý a těžký.
Nic od něj nedostaneme zadarmo. O vše je třeba bojovat.
A právě to není snadné. Na boj je třeba se připravit. Čím dokonaleji, usilovněji důkladněji, tím lépe. Boje o úplnější a radostnější život se neodehrávají ve zlaceně zdobených síních na měkkými poduškami vystlaných podlahách ani v pilinami hustě vysypaném ringu, ale právě v tom nejméně očekávaném prostředí, kde utržené rány znovu rozdírají ostré kameny a nadměrně dlouhé a tuhé trny. A člověk musí dál, stále dál, byť ho cesta vedla do močálu a do propadajících se bažin, byť nohy byly rozedrány do krve a tělo padalo únavou spalující myšlení i vůli.
Nejde to jinak. Není jiné cesty. Musíme jí projít, chceme-li dojít dál než ti, co šli před námi.
Vůli i statečnosti je třeba se učit.
Od dětství.
Kdo se v mládí naučí ustupovat obtížím, ten jim bude ustupovat vždy. I ve věku zralosti.
Vzpomínám na své gymnaziální přátele. Jednomu nešla latina, druhému matematika, třetímu francouzština. A paní profesorka byla přísná. Vždy když se blížila chvíle, kdy by měli být zkoušeni, vždy si našli nějaký důvod, aby nemuseli jít do školy. A když už i rodiče prohlédli jejich hru, naučili se jednoduše chodit za školu. Ulít se.
Teprve později pochopili, jaké chyby se dopouštěli. Když nemohli na vysokou, když museli v poznámkovém aparátu knih hledat překlad textu, jemuž ostatní bez obtíží porozuměli. Pak teprve poznali, že překonávání obtíží posiluje charakter, pomáhá zdolávat překážky a dává člověku radost z vítězství nad leností a slabostmi.
Právě mladá generace by měla vstupovat do života dobře připravena. Jak říká Bedřich Engels: »Staří si sice hrozně naříkají na mládež a je pravda, že je velmi neposlušná; nechte ji jen jít vlastní cestou, sama si najde směr a ti, kteří zbloudí, jsou tím sami vinni. Neboť pro mládež máme zkušební kámen v nové filozofii; jde jen o to prostudovat ji a přitom neztratit mladistvé nadšení. Kdo má strach z hlubokého lesa, v němž stojí zámek ideje, kdo se mečem neprobije a polibkem neprobudí spící princeznu, ten není hoden jí, ani její říše...«
A právě o tom všichni sníme. Probít se trním a lesem obtíží a nesnází až k onomu zámku uprostřed neprostupných lesů a probudit spící princeznu i její zlou kouzelnicí zakleté království dobra, svobody a spravedlnosti.
Engels končí slovy: »Proto bojujme za svobodu, pokud jsme mladí a plni horoucí síly, kdo ví, budeme-li moci ještě bojovat, až nás překvapí stáří.«
Ta slova bychom si měli často připomínat!
Autor: Miroslav Kapinus
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |